Arnošt Lustig, autor knihy OKAMŽIKY s podtitulem Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla a doslovem Františka Cingra (nakladatelství Andrej Šťastný v Praze 2003), klade řadu otázek nejen k tvorbě spisovatele Oty Pavla a zvláště jeho životopisu, ale i životu a práci své vlastní a také Ludvíka Aškenazyho. Vlastně je to knížka o třech prozaicích a jejich přátelství.
   Ale je to i knížka o vztahu spisovatelů k socialismu a o funkci psaní ve společnosti. Na příkladu osudů Pavlovy povídky Běh Prahou Lustig ukazuje, kterak autorská kritika a sebekritika bývá části společnosti nepříjemná a jak se jí cítí být ohrožena v samých základech. Projevilo se to tím, že zmíněný titul před rokem 1989 nikdy nevyšel. A přitom byl Ota Pavel člověk a spisovatel, který si na rozdíl od mnohých jiných nikdy nepoložil otázku své emigrace, nikdy si svou práci spisovatele nepředstavoval mimo socialismus. Raději trpěl, a jak, to si citlivější lidé uvědomí nad faktem jeho příliš předčasné smrti. Viděl činnost spisovatele nejen jako tvorbu umění, ale zároveň jako tvorbu socialismu. Nechápal totiž socialismus jako něco jednou provždy daného, předem někým vymyšleného. Viděl zkrátka socialismus jako proces kontroly a sebekontroly především nejnadanějších a nejčestnějších lidí země. Dodnes by se na toto téma mělo živě diskutovat - s předstihem před situací, kdy už zase staneme před úkolem tvořit novu společnost. Mělo by být každému zřejmé, že socialismus vskutku není dogma, nýbrž živé tělo, vyvíjející se organismus. Obávám se, že něco takového dodnes není na levici přijatelné pro všechny. Máme mnoho dogmatiků, kteří odrazují ještě velkou část společnosti od podpory KSČM.
   Lustigovy Okamžiky jsou podnětná i diskutabilní knížka. Se vším v ní řečeným souhlasit nemusíme. Její autor je člověk, který v této zemi často i dlouho nežil a dodnes nežije, ale znalcem života i díla Oty Pavla nepochybně byl a jeho výpověď se musí brát vážně. Myslím, že se tou knížkou uzavírají naše představy o fenoménu zvaném Ota Pavel. Nevyčerpaným snad zůstává téma formových uměleckých struktur Pavlových próz, k níž kniha včetně doslovu neřekla nic nového.
   Lustigův zájem tyto zřetele přesahuje či spíše přeskakuje a reaguje spíše na obecnější otázky, například na tu, která se ptá, »kde se v člověku bere touha nebo potřeba věřit v něco většího, nežli je on sám«.
   Odpovědi na tuto otázku zajisté mohou být různé, ale Lustig stejně jako Pavel jsou spíše pro samostatnost každého člověka, čímž je dána i míra jeho odpovědnosti. Takovým člověkem byl spisovatel Ota Pavel nepochybně.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)