Okna bytu byla dokořán a pronikala jimi do ulice snad příliš hlasitá hudba. Nikdo jí však nevěnoval pozornost. Tu si průvan pohrál se záclonami a závěsy tak, že pozornému zvědavci se mohl naskytnout lechtivý pohled. Do rytmu hudby se vášnivě pohybovala atraktivní dívka, obkročmo sedící na partnerovi, hlavu zvrácenou, až jí zlatavé vlasy splývaly na paty. Rukama si křečovitě svírala ňadra. Za okamžik se však závěsy svezly zpět na své místo a zbyla jen divoká hudba. Když průvan znovu odkryl průzor, výjev byl již pryč.
Roman ze sebe svalil oddechující dívku, vypnul přehrávač a pustil televizi.
"Kampak, kampak, myšáku! Pojď sem za mnou..."
"Hmm..."
Na obrazovce se objevila skupinka živě gestikulujících Romů. Zesílil zvuk: "... Romové na Slovensku opět rabovali v několika supermarketech. Své jednání odůvodňují katastrofální sociální situací a pohrozili, že v akcích budou pokračovat..."
"Co to je? Vypni to!"
"To je jak v Argentině..."
"To je z Argentiny?"
"Ne! Říkám, že je to 'jak v Argentině'. To je ze Slovenska."
"Na Slovensku žijí Argentinci?"
"No... To víš že jo..." zakroutil hlavou a přepnul televizní kanál.
"Máš mě rád?"
"Co pořád máš? Jsem tvůj manžel, nebo co?!"
"Nejsi."
"Tak se tak blbě neptej..."
"Tobě na mně vůbec nezáleží!"
"Mělo by?"
"Ty seš hroznej, ty seš jako všichni..."
"Ty jako všechny..."
"Děvkaři!"
"Teď nevím, jestli jsi urazila mě, nebo sebe, hahaha!"
Monika posbírala svoje věci, spěšně se oblékla, práskla teatrálně dveřmi a byla pryč. Roman s cynickým úsměvem pokýval hlavou, otevřel si lahvinku zatraceně dobrého a zatraceně drahého pití; raději si dával sám, než aby se o ten poklad s někým dělil. Na další kachličku v koupelně přilepil nálepku roztomilého medvídka. Uznale pokýval hlavou, když seznal, že počet roztomilých medvídků na kachličkách je úctyhodný a stále uspokojivě stoupá. Co tato jeho na první pohled poněkud infantilní výzdoba koupelny doopravdy znamená, svěřil jen několika nejbližším kamarádům a i oni nad jeho sbírkou žasli a chlapácky jej plácali po ramenou. Přehodil přes sebe župan a krokem seladona proplul bytem. Rád se kochal jeho luxusním vybavením. Předraženými sedačkami a nábytkem, kilogramy zbytečné, ale značkové elektroniky. Toto všechno vybudoval svou pílí a pracovním nasazením, svými schopnostmi a průbojností, byl maximálně in a na vrcholu kariéry - již v relativně mladém věku.
* * *
Roman rozložil svoje propriety na konferenční stůl. Jeho ješitnosti dělalo nevýslovnou radost, že budí u svých podřízených veliký respekt, snad až hrůzu. Nedal to však na sobě znát a tvářil se jako vždy - přísně, kamenně, nepřístupně. Zapnul notebook, připojil ho na projektor a přejel očima všechny přítomné. Nechtěně pohledem sjel do výstřihu té nové adeptky jejich branže. Jakže se jmenovala - Simona, nebo Lenka? Bohužel si toho všimla a zatvářila se tak, jako se zatváří žena, je-li polichocena.
"No a je zaděláno," pomyslel si Roman.
* * *
Bylo horké léto, a tak se není co divit, že okna bytu byla zase dokořán a hrála hudba divoká a příliš hlasitá. A průvan? Ten také byl, jak by ne. Zvedla se záclona i závěs. Ale pro pozorného zvědavce bohužel trochu pozdě. Simona odchází, v koupelně na kachličce je další medvídek.
Zazvonil telefon.
"Roman, prosím!"
"Zdar, člověče, ještě někoho sežeň a pojď na panáka."
"Jo, to by šlo. Tak v sedm, může být?"
"Nemůže, musí! Tak zatím."
Dát dohromady několik kumpánů pro večerní dýchánek nebyl pro Romana problém. Zvlášť z toho důvodu, že po řádné dávce řízného pití nečinilo mu obtíží zafinancovat všem účastníkům celý podnik. To je, jak všeobecně známo, nejlepší deviza pro navazování kvantitativních přátelství.
Jako vždy a ze zásady přišel do baru poslední. Světácky objednal sobě i ostatním nejdražší vodku a vmísil se do všeobecné zábavy a veselí. Jako první přišly na přetřes samozřejmě novinky ze světa sexu. Mladíci živě debatovali o svých úspěších v této oblasti s mistrovským grifem zkušených rybářů, rozpřahujících ruce donekonečna, aby tak přiblížili posluchačům velikost úlovků uvízlých v jejich sítích. Bouřlivou vlnu smíchu sklidila Romanova historka o blonďaté rybičce a jejích slovenských Argentincích. Díky této zmínce pak debata sklouzla na jemně politickou notu. Toto téma již společnost nepřijímala s takovým nadšením a tak se všem docela ulevilo, když Roman smetl námět ze stolu lakonickým tvrzením, že Cikáni stejně nikdy nedělali, nedělají a dělat nebudou, zrovna tak jako všichni ti nezaměstnaní a simulanti, kterým se nechce makat a jen ujídají těm schopným z jejich talíře.
"Já bych zrušil všechny ty podpory a sociální dávky. To byste čuměli, jak by se najednou otáčeli. Největší chybou ale bylo, že mocipáni po Listopadu neměli odvahu, aby všem komunistům zakroutili krkem a vyexpedovali je na Sibiř. Kdyby to udělali, byl by teď klid! A howgh, domluvil jsem. Pane vrchní, máte Stalinovy slzy? Jo? Tak všem těmto džentlmenům nalejte na můj účet! Ať ochutnají sílu pořádné vodky..."
Chvíli po půlnoci se společnost zvedla a za bujarého hulákání se vytrousila na ulici. Roman vylovil z kapsy klíče od vozu a sebejistě se začal soukat za volant.
"Nemůžeš řídit, vždyť tě vidím dvakrát!" pokřikovali na něj. "Nech ho, musí jet autem - když nemůže chodit!"
Zasvištěly gumy a Romanův bourák zmizel v přítmí nočních uliček města.
"Taky nás mohl svést..."
"Jo, to moh..."
* * *
Zvát si podřízené na kobereček, dělat jim výstupy, řvát na ně, dávat výpovědi a podobně už mu nedělalo žádné potíže. To, že před ním teď stála Simona, považoval za pikantní hříčku osudu. Je holt třeba upravit početní stavy a posílit u osazenstva nejistotu, motivovat je k vyšším výkonům, naznačit, že nikdo nemá nic zadarmo.
"Slečno Simono," nasadil oficiální tón. "za poslední rok jste nám třikrát onemocněla. Trápí vás nějaké zdravotní potíže?"
"Měla jsem chřipku, nemohu za to."
"Měla jste papat víc vitamínků. Nejsme lazaret. Zaměstnanec, který se nám válí v peřinách, je firmě k ničemu. Nic nám nepřináší."
"Ale to přece..."
"Napište si výpověď, zítra ji chci mít na stole. A do konce týdne na shledanou... A teď mě omluvte, musím jet do Prahy."
Jako velká voda se vyřítil z kanceláře, seběhl schody a skočil do auta. Prudký, agresivní odpich a jeho vůz se řítí pryč.
Na asi 150. kilometru brněnské dálnice jej předjel chlapík v octavii.
"No co to je!" řekl si Roman pro sebe a vzal to jako výzvu.
Zrychlil, při předjíždění octavie chvíli jel souběžně s ní v levém pruhu a provokativně se chechtal na řidiče. Pak mu ukázal vztyčený prostředník a vystřelil, jak nejrychleji to bylo možné. Sledoval ve zpětném zrcátku soupeře, uznale pokýval hlavou: "Hmm, jede ti to, tak se snaž!"
Několikrát se vzájemně předjeli, různě se špičkovali, zkoušeli, kdo bude rychlejší do stoupání. Roman jel zrovna v čele, stále sledoval auto za sebou, pravou rukou se snažil naladit jinou rozhlasovou stanici. Když zvedl oči a podíval se před sebe, divoce se mu rozbušilo srdce, ve zlomku vteřiny dupl na brzdy...
* * *
Roman otevřel oči. Ležel v nemocničním pokoji. Všechno bílé. Vůbec nic nechápal. Nevěděl kdo je, kde je. Nebyl schopen žádného uvažování. Nic necítil, žádnou bolest, žádné emoce. Byl dokonale prázdný. Vrzly dveře. Vstoupil doktor se sestrou.
"Přežije to, pane doktore?"
"Určitě, operace dopadla dobře. Měl však silné krvácení do mozku, je pravděpodobné, že by to mohlo mít následky na jeho mentální zdraví."
* * *
Léto končilo. Okna Romanova bytu už nebyla dokořán a nehrála hudba ani divoká, ani hlasitá. Přicházel podzim, vítr byl, ale se závěsy a záclonami si pohrávat nemohl.
Roman seděl ve vaně. Měl nepřítomný, tupý obličej. Nehtem odlepoval z kachliček medvídky a házel je do vody. Po chvíli vstal. Samolepky s medvídky se mu přichytily na mokré tělo.
"Medvídkové..." zamumlal. Nijak se neutíral, jen se zabalil do županu a šoural se do pokoje. Posadil se do křesla a zapnul televizi. Běžela pohádka pro děti. Malinko se mu rozzářily oči.
Někdo zaklepal na dveře. Nevěnoval tomu pozornost.
"Ahoj Romane, nebylo zamčeno, tak jsem vešla," v pokoji stála Monika. Nevšímal si jí. "Myšáku, snad se na mě nezlobíš. Pěkně dlouho jsme se neviděli. Hele, na rovinu. Potřebovala bych půjčit nějaký pakatel."
"Medvídkové..." huhlal Roman a ukazoval na obrazovku.
"Pane, pojďte si hrát! - Nepůjdu, vaše hry jsou tuze vypečené..."
"Na co to čumíš? Hej! Romane! Potřebuju nějaký peníze! Slyšíš mě."
Pomalu k ní zvedl oči.
"Já nemám žádný peníze..." řekl a dál se díval na televizi.
Monika na něho nechápavě zírala. Opatrně se k němu přiblížila a odhrnula mu župan. Uviděla jeho tělo pokryté samolepkami.
"Romane..." pustila látku a bojácně couvala.
"Medvídkové, medvídkové..." šeptal nesmyslně a dětsky se usmíval.
Autor: Michal Polický
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)