Slunce se bije s pěstičkami oranžového semiše v ringu tvých očí - nad tvojí hlavou žijí svůj život meruňky! Klika je zlatá loď - tak prsty nasedněte! Loď potápí se, mosazným stěžněm míří dolů a za chvíli z ní bude vrak, vrak potažený zeleným povlakem jak jazyk, který dostal mořskou angínu. Sedíš v něm - a pro jedny z nás potažený strašnou pavučinou, pro druhé zabalený v bavlnce posledního štěstí, jež zbylo na našem prostříleném světě, na světě odpalovačů, zřícených hotelů a domů, na světě kráterů a ran větších než Mitzpe Ramon nebo Macocha, ran matek, dětí, mužů, sladkých ran plných pepře, které se vaří v omáčníku neštěstí, sedíš v něm - člověk. Sedíš a civíš na dotikávající budík z červeného bakelitu, jeho ručička je v moci divné křeče - zastavuje se stále na jedenácté a dává znamení: nacpi do chřtánu budíka baterku, ještě dnes ji tam strč! Člověk si zametl košťátkem stůl, čtvrtky si nařezal a založil je do desek s malou i velkou násobilkou. Opodál leží pero se stříbrným hrotem a bílá obálka. Ta obálka je bílá jako dech, jak květy mrazu na oknech, i když dnes máme červenec a venku šestatřicet stupňů. Věříme ještě něčemu? Tak věřme - jsem z posledních, která píše dopisy. Vypínám všechno kolem sebe a poslouchám jen svist, stříbrný svist hrotu pera. Jak ti to po té dlouhé době píše? Nad hlavou se slunce bije s pěstičkami oranžového semiše a je to zázrak - čeština popisuje meruňky, popíše život stromu, ach čeština se sama vydá na cestu s tlumokem zázraků na zádech, zatímco strom se ani nehne a žene hořkost do pecek - podobně jako matka dítě do necek! Pero se nadechlo, těžce dýchá, sípe v něm popraskaná gumová harmonika - inkoust a zas jen inkoust. A já si lámu hlavu, jak oslovit. Jinak se dívá přihrbená kočka na hladinu moře nebo jezera a řeky, jinak dítě, jinak stařec a stařena. Dítě - asi tak desetileté - má od mobilu zanícené uši, uši pokousané zprávami, nevidí, neslyší, v ruce myš, stařec, stařena a kočka čekají. Po kotníky v zelené trávě u břehu čekají jak sádrové vykřičníky. Jak někdo, kdo volá: Potřebujte mne, ještě mne potřebujte, ještě jsme teplem nacpaní jak měchuřiny. Jenže kdo složí hlavu na polštář starého břicha, kdo vejde do těla - byť jenom dotykem - které se podobá kůlně? To jenom kočka prohání se kolem starých rukou, rukou s modrými petlicemi žil a otlaky po holích. Starým se strašně stýská po dopisech s oslovením milá a milý, miláčka by se ulekli a hlavu dali do dlaní, starým se stýská po obyčejném, krásném oslovení. Ach oni byvši na procházce čekají po kotníky v zelené trávě na ten dopis! Ach oni byvši v lesích na břehu řeky se na poštu dnes těší. Reklamy ale křičí: Kdo nemá dneska mejl tomu není hej, práci a žádnou informaci nesežene, jinou kůži má, jinou kůži má, jediný slepý mezi vidoucíma očima... A květy v zahradách prskají pupeny, kvetou pivoňky, v šiku popínavé růže napité růžovou chtějí strhnout branku, kopr má křídla - odstrčil háček, který mu je uháčkoval a chce letět do talíře, okna jsou pořád tatáž okna - i když někde bez dřevěných rámů, vypucovaná okna, kterými hledíš do zahrady, skla, která mají drobné bublinky a sem tam hrbolek. Zahrady s květinami válčí spolu s těmi, kdo ještě píší dopisy, možná však neválčí. Možná si našly jenom zákop, ten mechem vystlaný, ten s houbami a nožíkem s dřevěnou rukojetí, ten s časem co nepatří do ojetin a je šlapací. Vystrčíš hlavu a je tu střela, jenže my na hlavách nenosíme obvaz kšiltovek. Dozadu obrácený obvaz s cizím nápisem svítí na hlavách těch druhých. Mokvají pod ním sloupce čísel, nesečtené i sečtené, procenta, desetinné čárky, mokvá na něm i obraz, nedomalovaný obraz garáží, domů, krbů, bazénů. Tihleti v kšiltovkách nepoužijí nikdy poštovní schránku a jejich srdce - věc na rohu ulice?
   Srdce je věc, ve tvaru keramické pokladničky šklebí se na tebe v krabičkách označených cenou. A papírové krabičky v regálech nejlevnějších obchodů za sebou jdou, za sebou jdou jak šedé myšky. Srdce je věc, ale může též být zvíře. Lehám si na tvůj hrudník a ono skáče, skáče a přitom kloktá medicínu - krev. Srdce je zvíře, které se tetelí při debatě soba a lišáka: A pamatuješ babičku, která otáčela mincí v dlani, a toho černouška, který do kalíšku sypal ledovou tříšť, ježíš a toho člověka s velkou hlavou a rozprsknutým obličejem, na který jsme se báli podívat, spíš ale styděli, to bylo něco co nejde popsat, rozevřená obrácená mušle, takovej obličej se popisuje v odbornejch lékařskejch knihách jako rarita pro vědecký účely, protože ty lidi obyčejně brzo umřou, jenže tenhle člověk neumřel, on žije a určitě bude ještě dlouho žít, představ si jeho byt, velkej, malej, opuštěnej, s deseti lidma, máma třeba vaří na plotně kukuřičnou kaši, kterou pak naplní zelené listy, a on, syn, zrovna šel na nákup do toho krámku se stříškou, měl tašku, asi nákupní, třeba má svou hodinu kdy vychází pravidelně z domu, žes ho tam viděl po dvou letech znova na tom samým místě, a předem vo něm mluvíme a von tam, je zázrak, já se úplně lek, a pamatuješ pekaře, ti to tam sázeli, co!, pekaři, pekaři, uprostřed ulice voňaví voraři co pluli na vekách, a my se už rok za nimi díváme, díváme, za vekou veka, u břehů hráči šachů, kterým radíš, ti byli černější než figurky, ale z pekárny jim světlo krásně ožehovalo tváře, a jeden člověk z balkónu nám stále mával, úplně stejně a na stejném místě jako před dvěma roky, a stejnej byl ten výklad s dětskou botičkou, jen jedna a byla tam zas, možná trochu víc zaprášená, ale byla tam zas, ale ta hudba se nevrátí, jdu městem a náhle slyším dunění, jako když se blíží bouřka, co to je, co to je, a to je ostuda, že já nepoznal Dvořáka, no na náměstí hráli Novosvětskou, a zrovna když já jdu a tak daleko od domova, to se mi jen zdá, a s tím Lazebníkem to samý, tadatadáda, tadatadáda, moje nejoblíbenější skladba a tu zas hráli v jiném městě, strašně zpomaleně, neuměli to, asi cvičili, ale já si to dal dohromady, hele že mám sluch, no asi máš, to jo, já bych zas všude kamaráde řval, kde je les, les, les, já ti tam měl vlka, víš co je vlk, ne, zakousne se ti tuhle támhle, a nepustí, to chce spustit kalhoty a zadek vystrčit na les, vlk uteče, ha, já si to mazal měsíčkovou mastí, joj to byla bolest, stttt, stttt, kamaráde, dnes byla v novinách reklama na vlka, že to maj i celebrity, a pamatuješ jak jsem dejchal, když jsi mě první den vláčel podél moře, já už jednu chvíli nemoh a tákhle nasával jsem vzduch, ssss, ssss, ssss, to musíš trochu zvrátit hlavu a našpulit rty, pět kilometrů tam a pět zpátky, to jsme dělali denně, to jo a v tom vedru, já byl plnej suchý rejže a fazolí, ale bylo to vod nich hezký, že nás poslední tejden přendali z pelechu do toho hotelu, do tý zlatý klece, ručníky ve tvaru labutí na posteli, to bylo každej den, jak to mohli z toho froté jen udělat, dole už večer čekala ženská, pojďte na večeři, tam z mis zobali vrabci nebo co to bylo, lítalo to krásnou klecí, to byla úplná vládní večeře, co, stejně ta země má rezervy, tam by mohli mít kuřat, a co je tam neobdělaný půdy, víš, že jsem jim to radil, zúrodnit, zúrodnit, povidám, tam máte rezervy, víš co měl můj táta v Ústí vajec a kuřátek a slepic, to by šlo tady taky, né, a jiný věci, co zasadíš to za hodinu vyroste, není to úžasný, a že se zase chechtáš, to si představuješ jak sem šel do moře v bílejch ponožkách a plavky voblíknutý přes kraťasy, mohl jsem vypadat jako obrovskej zmoženej sob na břehu mořském, to jo, a voni domorodci neviděli bělocha, ti koukali, jedna dvě, Honza de, bílej jak pytel mouky, co, a co si říkal tomu mýmu zpravodajství, já dělám do půl druhý do noci, posílám to domů a tady to vyšlo na svatýho dyndy, nezájem, to mě teda naštvalo, tys ale toho ministra chytil za krovky, to bylo mistrovský dílo jak jsi ho odchytil, skočil na něj zezadu, teď nebo nikdy, a že nás pak pozval na večeři, to taky že mu u nás vyšla kniha, a hele pamatuješ v tý ulici, no v tý dlouhý, ti dva tiskaři, jeden starej co pořád zdvihal tu páku nahoru a dolů, a ten druhej mu asistoval, a jak si tě pamatovali před dvěma roky když jsi jim ukázal ty fotky, to bylo krásný, no co nás štvalo, to že nevíš co bude, co bude za hodinu a za tejden, nikdo nic nevěděl, kdy a kam vodjíždí autobus, jak se dostaneme tam a tam, vono je jim to jedno, ten Rakušák se přece divil, vy Češi jste nějak netrpěliví, umíš si představit dostat do týhle země Čechy, jak by se do toho dali, všude domy a vobdělaná půda, vobilí, brambory, nejen ty sladký, ty mi nechutnaly, hlavně vobilí, a kam jdou prasata, musej tam přece někde mít prasata, co s tím dělaj, já ani jedno neviděl, a ty jsi prej viděl jedno jak leží na silnici, leželo a ruku mělo pod hlavou jako člověk, příště bych jel zas, jedině jako turista, už jedině jako turista, charašó gut červéza, červéza gut, no jo ten číšník co nám nalejval pivo, člověk byl šťastnej za pívo, a nikdo jinej to tam nepil, všim sis, jen my, a von ten číšník nás už poznal když tam ten autobus přijel podruhý, už k nám běžel, ten byl rád, že nás vidí, voni tam vůbec sou srdečný, to tady už není, tady chce každej jen přežít a vyžít, tady je to mrtvý, tam to vře, to cejtíš jak se to tam vaří, jako v hrnci přiklopenym palmovym listem, a ježíš jak nás postihlo to stěhování, z pelechu do zlatý klece, jak si ten taxikář řek o sto dolarů, no my vystoupili, že nic nedáme, zkoušel to, jako všude na světě, a pak začal řvát polís, polís, já tady neřikám, že je tam všechno krásný, všechno ne, ale v tom kostele ten koncert, ukážu ti teď jak sebou ten pianista trhal, tam a zpátky a celym tělem, to bylo něco, to by u nás byla špička, špička, a ženský ho žraly, ty byly u vytržení, málem plakaly a rvaly si vlasy, to víš Ave Maria, to byl formát, a von byl taky velkej, mohutnej, to taky dělalo dojem, a pak jak ste četli ty básně v kostele, tady by taky kultura měla pronikat a do kostelů, to napíšu, rasismus neznaj, to ne, bílej, černej, žlutej vedle sebe, nebo jdou na zmrzlinu, vo tý cukrárně sem slyšel, tam jsme nebyli, ale co ti bylo zajímavý jak ty lidi poslouchaj a kladou dotazy, jak je u nás, jak je u nich, maj zájem, no internet tam nejni rozšířenej a telefony taky ne, a jak to že u tý řeky a tam kde byl ten komín už nebyla ta anténa, cos ji před dvěma roky fotil, co se s ní stalo, no bez tebe bych nenašel vůbec nic, mě by si tam nechali a byl bych tam dodneška a houpal bych se v křesle na zápraží, palmy nad sebou, u nohou pití, vorosený flašky, představ si je pěkně vorosený, to je taky příroda, já bych tam na tebe čekal až zas přiletíš, no houby ty tam vůbec neznaj, tam nejsou naše lesy, hele a pamatuješ na Prskavce a Baziliška, no ty dva, co asi dělaj, píšou, nepíšou, třeba šli dneska do zologický, podívat se na zlobivý kočkadony, ale kudy mohli jít, páni dvoumiliónový město, možná jdou zrovna kolem těch mříží za kterejma jsme viděli, že tam spěj a žijou lidi, bez záclon, nebo kolem toho polorozbořenýho domu, jedna půlka je vyžraná, ve druhý se žije, a ženský se tam smějou a taky mávaj, nemaj co dělat, nebo sou líný a proto je ta jejich kuchyň bez koření, ty párky já už nemoh, tys je sněd, taky to nechápu proč všechno bez koření, jé a ta opravna, chlapi tam seděli jak v porodnici, každej na lavici před sebou přijímač jako by měl dítě, každej moh pozorovat ten svůj přijímač a co mu dělaj, jak u doktora, to je jinej svět, jako když vezmeš tu holčičku, šla s maminkou k zubaři, ale nejdřív sme viděli jak jí vrátnej otevřel pusu a zkoumá zoubek, je nebo není ke spravení, bude se trhat nebo vrtat, ten by jí zub snad ošetřil úplně sám, a možná ošetřil, a holčička držela a klidně otevřela na vrátnýho pusu než ji pustil dál do nemocnice, no řikám úplně jiný měřítka, víš, že to ten rakušák uherák řikal přece, že tam chce zůstat, že doma je všechno nalajnovaný a přesný a to už ho nebaví, že jedině tady se něco děje, nějaký drobný dobrodružství, víš jak se divil a radoval ten vrátnej když sme mu dali hodinky s tím panáčkem jak se hejbe uvnitř, jak se na toho panáčka díval a nemoh asi pochopit proč se hejbe a že je uvnitř baterka, tys váhal jestli by sis ty hodinky sám nenechal, co, mě se taky moc líbily, pro nás to je jen reklamní věc a pro ně zázrak, to nemyslim ve zlym, to je přece pěkný, že se někdo dospělej tak diví a žasne a pořád se dívá na ruku, jestli hodinky tikaj, gut hodinky, časý gut, a to sem ještě nezažil co v týhle zemi zažila ta tvoje, vidět ty byty a záchody, byl to bacil, ale ona viděla všechny záchody co mohla, říkáš ten u toho člověka Čučuť, jak jste tam tý jeho ženě nesli léky, to byl záchod na konci chodby a tou když si šel, viděls všechny pokoje a postele a dlažbu pěkně vykládanou, dlaždice chladily do chodidel a člověk dosedl na prkýnko nebo spíš porcelán, papír - nastříhaný noviny, v tom si můžeš číst, číst a potom zatáhnout za šňůrku s provázkem, a pak mít před sebou zase cestu zpátky celým bytem, cestu ke stolu, kde Čučuť vypráví fóry a na talíře nakládá kuřata s rejží, nebo vidět ten záchod v druhym bytě na druhym konci města, to nikdo nevidí komu se tak často nechce, kdo nemá bacil, tam na tom druhym záchodě nebyla voda, jen prej mosaznej kohoutek u země, ale pod něj se nevešel kýbl, stál tam jen malej plechovej hrníček, tak matka s dcerou i babička vzaly po kýblu a za sebou jak housata nesly na ten záchod vodu, a potom zase cesta zpátky ke stolu ke kuřatům a rejži, a jinde zase, bylo to snad na nějaký oslavě, záchody nestačily, netekla voda na jednom, běželi odemknout druhej, odemkli druhej a nakonec jeden, kterej patřil personálu, a tam prej ji doprovázela paní vod kultury, nosila v tašce celý role papíru, byla i ve venkovský knihovně, a myslím i v nějakym závodě, kde byly jenom šlapky a papír drsnej jako je náš baličák, to muselo být hochu možná horší než mít vlka, zas ale holka viděla všechny byty a místnosti které jsi neviděl ty, viděla různý klíče, takový ty starý a štíhlý vod záchodů, různý dveře, kličky, petlice, vokýnka, někde jimi viděla na dvorky, jinde třeba do nějakejch provozů, kde to rachotilo a maz jak med tekl po řetězech, nebo se v kádích mrskaly ryby, nebo mohla vidět do druhýho bytu, kde třeba krájeli lidi voblečený jako z cukru úplně modrej dort, nebo se mohla dívat na kočku, která seděla na střeše nějaké kůlny, anebo očima opisovat na kůlnu pověšené kolo, černé a těžké kolo z roku raz dva, které ale pořád jezdí, to s cestovkou nevidíš, to si tu zemi neočicháš, nevezmeš ji do ruky jako kus látky, nebo jako kopřivu, jako liánu, tam pochopíš co to znamená pnout se po někom jak liána, a ženský sou tam pěkný, to jo, to musim říct že jo, vony maj ty zadky jako koráby, a jak sou barevně voblečený, růžový, zelený, oranžový, prouhatý, nosatý sem tam moc neviděl, ani u tý synagogy jak si mě ved, židovka ale nemusí bejt nosatá jako cikáně nemusí bejt černý, tady musim říct byla směska, ale ty řikáš, žes tenkrát před lety viděl jedinýho cikána, byl to ředitel kulturního domu, já proti nikomu nic nemám, musí to bejt ale dobrej člověk, nesmí tě podrazit, a srdce, srdce, to nesmí bejt věc označená cenovkou, věc, kterou si můžeš koupit, aspoň u nás už tomu tak bude, srdce je někdy složitý, jak najít bez mapy ten klíč, jak chodit tropickým městem po ulicích který nemaj názvy, tohle město je rozparcelovaný jak mřížkovej koláč a podle těch mřížek jsme pak chodili, a v jedný mřížce našel sem starou papírovou bankovku, mám radost, letím k ní ji zdvihnout, ale ona byla prošlá, to co sme zažili to ale nevybledne, mám to v sobě jako moje taška ztracenej šroubek, šroubek fuč, taška se sesypala, ale našel mi ho ten chlap z Jamajky a taška slouží, kůže to není, na to bych z platu neměl, jenom koženka, ale stejně se taky ve mně všechno změnilo, a když to vezmu šroubek po šroubku, sem vod tý doby asi jinej, mladší, veselejší, nevim, srdce je možná složitý a možná jednoduchý, a ke každýmu patří jiná mapa, každej je na jinej zámek a klíč, já ale řikám tam ta půda, ale tady srdce potřebujou zúrodnit a proto pište, pište...
   Skoro rok jsem si nic pořádně nezapsala, chodím jak napumpovaná - jen do mne nápad vrazit jehlu a začnu ucházet. Jedu po kolejích jako vlak a nejraděj mám malé zastávky. Malé zastávky na které prší. Spíláte dešti: už týden prší, prší, ale je krásné mít deštěm omytá ramena, mít klouby omyté jak ovoce. Déšť padá na tváře jak korálkový závěs, tváře se osvěžují, déšť dupe na prach ve vlasech a ladí dech, déšť k sobě naklání šeříky a šeříky se dotýkají, fialové a bílé sáčky, a co teprve lípy, za deště napěněné pípy a pod nimi medové sklenice, a co teprve louky, trávy, mechy, kůry, les, větve modřínu nesou déšť na křehkých podnosech, a co teprve déšť na oknech a za okny, už nesedíme za okny s koleny pod bradou, s babičkou za zády, ale ten déšť pozorujeme stejně...



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)