Potkal jsem přítele a obligátně se ho zeptal, jak se má. Odpověděl, že byl v Benátkách. Já tam byl před dvaceti lety, měl jsem na ně šest hodin a připadá mi, jako bych tam byl vloni, tak silně jsem je prožíval, řekl jsem a zeptal se, co je v Benátkách nového. Podíval se na mne, zda si z něj dělám legraci, ale já se tvářil téměř vážně, takže mi i téměř vážně odpověděl: Ale v Benátkách je všechno při starém, noví jsou jen turisté.
Vím, že mluvil pravdu. Že Benátky dál na laguně okázale vystavují svou minulost, že dál kanálem Grande proplouvají gondoly a motorové lodě a lidé nepřetržitě putují uličkami jako na manifestaci, což se tu děje 365krát do roka. Jeden proud se sune tam a druhý zpátky podle cedulek, které ukazují, kudy k Rialtu, kudy na náměstí svatého Marka a kudy jinam. V uličkách těsných jak džíny se ani nedá předbíhat. Přizpůsobíte tedy svou nedočkavost manifestační rychlosti a sunete se podél krámečků s upomínkovými cetkami a podél vinárniček, bister a hospůdek, až vás to zanese k Rialtu, tomu slavnému mostu, z jehož oblouku se všichni dívají, takže se tam taky postavíte a taky se díváte. Občas pod vámi propluje gondola černá jako rakev, z níž vyhrává magnetofon nebo rádio. A na náměstí svatého Marka je ještě těsněji. Člověk se tu domluví všemi jazyky, pokud je zná, nebo může celý den mlčet. Ve směsici jazyků uslyšíte i češtinu a zaradujete se. Orchestr vyhrává serenády, nokturna, valčíky i pochody, v kavárničkách pod arkádami paláce Procuratie se popíjí káva a před chrámem svatého Marka a před Dóžecím palácem cvakají fotoaparáty jako rotačky. Když chcete, můžete si v papírovém pytlíku koupit zobání pro holuby, kteří se naučeně slétnou na vaši hostinu. Zakoupíte si také mapu Benátek a s pozorností stratéga se snažíte pochopit tohle těsné město se sto padesáti kanály, čtyřmi stovkami mostů a chaosem uliček na sto osmnácti ostrůvcích. Aha, tady je palác Travesanský a tady jsou další paláce Contarini, Pisani, Morsini, Foscari, Mocenigo, Dandolo, Loredani, Giustiniani, Manini. Nesou jména slovutných rodin, které už nejsou. K nábřeží za svatým Markem přijíždějí motorové osobní lodě, staví na nástupištích. Kdysi sem lodě benátských kupců svážely skvosty umění, náklady blahobytu a historie. A pak se už můžete oddat bloudění uličkami; pokud neusednete do gondoly nebo na loď, budete se obdivovat pověstné benátské architektuře, té směsce gotiky, renesance, baroka a orientálních slohů s různými balustrádami, balkóny, lodžiemi a arkádami. Třeba zabloudíte i do uliček uzoulinkých tak, že si tu sousedi vzájemně koukají přes ulici do talíře i do postele, v čemž jim můžete vydatně pomáhat. Na šňůrách povlává prádlo a kape vám na hlavu, z oken hrozí vypadnout květináče a nahoře i dole pobíhají kočky. Spadané omítky, ztrouchnivělé okenice, trámy, dveře, některé domy neobydlené, elektrický proud jen tak halabala rozvedený po zdech, domy podmáčené, v kanálech papíry, kelímky a páchnoucí voda, až si nad tím povzdechnete ó Venezia, ó Venezia. Jen ty mostky a mosty se všude klenou jako v operetě. Italská vláda a UNESCO dávají na záchranu Benátek miliony dolarů.
Na jednom domě si přečtete nápis: Hic habitat felicitas. Zde bydlí štěstí. Ale dům je poloprázdný, zchátralý, štěstí se odstěhovalo a lidé taky. Když tu byl roku 1868 Jan Neruda, napsal si: Dávné Benátky se z Benátek už vystěhovaly, a nyní jako by dodřimovaly poslední svůj sen. Podobnému pocitu se neubráníte ani vy. I to jsou Benátky. Jsou víc pozoruhodné než krásné, víc minulé než dnešní, víc k dívání než k bydlení. Přesvědčí vás, že ta slavná minulost stojí za podívanou, obdiv, nadšení i za vaše ušetřené peníze, v nejbližší hospůdce si pak dáte špagety a bohatě zasypete jemně nastrouhaným parmazánem.
Z cyklu I v cizí zemi je nebe stejné
Autor: MICHAL ČERNÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)