„Pozdě bycha honiti“ znamená něco prošvihnout, zmeškat, brečet nad rozlitým mlékem, nenávratně něco ztratit. To si teď trochu víc než často říkám. A ruku na srdce, asi nebudu sama. O čem je řeč? O těch v současné době všemi vysmívaných a zlehčovaných školeních marxismu-leninismu. Jak jen jsme bývali na těchto sezeních nepozorní, v hlavě jiné starosti (děti, co k večeři, nákup, úklid, jak dopadne fotbalové utkání atd.). Školícího lektora jsme brávali jako nutné zlo. A víte proč? Protože se nás ta nudná teorie netýkala, protože jsme žili bezstarostně, s jistotou práce, bez obav, že přijdeme o zaměstnání, protože jsme mohli k lékaři kdykoliv a s čímkoliv, aniž bychom platili cokoliv. Prostě řečeno - byly sociální jistoty ve všech sférách našeho života. Ani jsme nad tím nepřemýšleli, byla to samozřejmost. Politovali jsme sice obyvatele rozvojových zemí, ale jejich bída se nás v podstatě vůbec netýkala, byla nám vzdálená a nejen co do počtu kilometrů, nepoznali jsme bídu na vlastní kůži. Fondem solidarity, kam jsme téměř všichni ze svých platů přispívali nějakým obnosem, jsme řešili otázky pomocí ve světě tam, kde to bylo nejvíc zapotřebí. Byla jistota, že získané peníze budou použity skutečně za tím účelem, pro jaký byly vybrány. Ano, ano. Lituji, že jsme, vážení občané, nedávali lepší pozor při školení a naše vyzbrojení patřičnou teorií se minulo účinkem při střetu s nájezdem jiné ideologie, které jsme, jak známo, velice lehce podlehli. A to v drtivé většině. Když ale zakázané ovoce tolik lákalo a při ochutnání člověk zjistil, že se tomu našemu tuzemskému zdaleka nevyrovná. Doufám, že chápete, že mám na mysli nejen skutečné ovoce ale cokoliv – tak říkajíc – kam oko dohlédne. I když je hodně lidí mezi námi, kteří nechtějí vidět a slyšet a jsou přímo posedlí vidinou změny, žel změny k horšímu.
Kdyby se někteří raději místo povykování nejapných invektiv na adresu komunistů přinutili vzít do rukou knihu Marxe nebo Engelse a zalistovali, myslím, že by jim přeběhl po tváři přinejmenším údiv. Údiv nad prací myslitelů, kteří de facto vývoj dějin dopodrobna popsali. Dočetli by se i o zákonitostech, které nevyhnutelně budou následovat a k čemu povedou jednotlivé a celosvětová krize. Nemá smysl mluvit o jednoduchém myšlení některých rádoby celebrit, jejich vysmívání, zesměšňování, pošklebování, jejich výrazům hulvátství a sprostoty. Divím se lidem inteligentním (ať s inteligencí vrozenou, či studiem získanou), že se nechtějí podívat pravdě do očí a podle toho konat. Tomu se divím. Ještě maličkost si neodpustím. Jaký je rozdíl mezi socialismem, komunismem a kapitalismem? Ne, nebude následovat vtip, i když to tak vypadá. Socialismus: každému podle jeho zásluh. Komunismus: každému podle jeho potřeb. Kapitalismus: vykořisťování člověka člověkem.
Tak sakra, v čem jsme to vlastně žili a v čem žijeme nyní? Oni si to současní myslitelé nepřečtou a nepřečtou, že tu nikdy komunismus nebyl. Všimněte si, jak se názvu socialismus všichni vyhýbají. Přece jsme se jmenovali Československá socialistická republika, až do toho trapně zinscenovaného puče. Komunisté byli, jsou a budou. Ministr Michael Kocáb, po projevu Vojtěcha Filipa k „úspěchům“ k dvacetiletému výročí, se dal slyšet, že by komunisty nejraději zrušil a postavil mimo zákon. Neunesl ten dlouhý výčet uvedených faktů, jak si v současnosti žije jednotlivec a jak je na tom náš stát. Shovívavý úsměv Vojtěcha Filipa, jako bezprostřední reakce na jeho výrok, hovořil za vše. I když, v našem českém Kocourkově je všechno možné, a navzdory světu se taková věc u nás může klidně stát. Úplně vidím ty tváře nadouvající se pýchou, především modrých ptáků a zelených příšerek nad tím, jak srovnají komunisty se zemí. Jenže oni dobře vědí, že to nelze, v rámci celosvětového komunistického hnutí to nelze provést.
Výroky některých aktérů „sametové revoluce“, texty písní a doprovodné komentáře valné většiny redaktorů ve dnech dvacetiletého výročí byly podle mne zralé na pohnání k soudu za rozdmýchávání nenávisti a nesnášenlivosti proti skupině i jednotlivcům. Tyto cílené útoky mne osobně urážely jako běžného občana rádoby demokratického zřízení. Tolik zloby a nenávisti plulo volně všemi médii i od lidiček, kteří v podstatě nevědí, která bije, jen se prostě vezou na hlavní, určující a tendenční vlně zla a cílené nenávisti. Ale přátelé, uvědomme si fakt že, tak jako oni si hlásají to své, my přece musíme také hlásat své vize, představy, plány, plynoucí z našeho přesvědčení a mravních zásad. Bude to běh na více než dlouhou trať, ale vývoj a chod věcí se nepodaří nikomu zastavit a současný stav lidské společnosti není konečný. Nevěřím, že ideálem člověka je běhat v uniformě se zbraní a nahánět jinou skupinu lidí na druhém konci zeměkoule, nevěřím, že jednou nepadnou propastné rozdíly mezi boháči a chudinou, stále věřím, že se člověk jednou vzpamatuje a dovolí žít důstojný život všem. Ovšem o takovéto vizi současná společnost není, to je pro ni samosebou blábol. A kdo má sklony k takovým představám a cílům, ten je pro ni nenapravitelný nositel komunistických myšlenek a tudíž hodný zavržení.
Nebudu dál rozvádět trapnosti, které na nás tekly z rozhlasových a televizních přijímačů okolo 17. listopadu, nebudu se k tomu snižovat. Zbystřila jsem však poránu při poslechu ČR II. v den výročí. Jeden nejmenovaný prorežimní aktér byl vyzván k okomentování událostí právě probíhajících. Vyjadřoval se více než zajímavě. Třeba k současným skandálům v armádě: k držení drog, znakům SS na přilbách vojáků v misi, o dětském pornu v armádě. Hovořil o kvalitě, cituji: „zelených mozků“, o úrovni přijímaných mužů, následně vysílaných do zahraničních misí, o jejich zájmech, životě, selhávání. Zkrátka shrnul: co chtít od nasazených žoldáků, kteří jdou do boje pro žold a ne z přesvědčení. Zajímavé bylo jeho hodnocení událostí 20 let před a po té. Původně se nechtěl vůbec k tomuto bodu vyjadřovat, ale po naléhání reportéra vše v kostce komentoval a já jsem si doplňovala, jak se říká, mezi řádky tajenku. Nechtěl hovořit o lidech, kteří v ty dny před 20 lety stáli na tribuně. Byl na tribuně jedním z nich, řekl: Byl jsem šaškem s kytarou. A jak podotkl, odjakživa králové před svými šašky říkali věci, které by veřejně neprohlásili, které by z tribuny nikdy neřekli. Nechtěl hovořit o trapném zákulisí příprav celého převratu, o lidech, kterých si ani dnes nemůže vážit… Některé události označil přímo za trapné.
Přesto že tohle „slavobraní“ je už dávno za námi, mám chuť se ještě ohlédnout za návštěvou svatého otce v naší republice, plné atheismu. Moc se mi totiž líbil výrok jednoho reportéra, kdy ve svatém vytržení prohlásil: Papež zavítá hlavně do Staré Boleslavi, protože tam paradoxně komunisti vymýtili všechny věřící, tak tam musí jet víru posílit. Nebo jsem zaznamenala: Církev je odnepaměti nositelkou svobody a minulý papež Pavel II. se hlavně zasloužil o pád komunismu. Nebo: Současný papež vyslovil přání, aby místo OSN byla vytvořena jiná (rozuměj církevní) organizace, která by dohlížela, řešila a řídila ekonomiku, finančnictví, státotvorné otázky apod. Silně to zavání uplatňováním moci církevní nad mocí světskou. I to už tu v historii bylo.
Silně se mnou zacloumalo škemrání našich vládních představitelů o alespoň nějaké malé začlenění do boje proti teroristům na našem územíčku. Nebude radar, jak ponižující, jaká zrada, jak s námi nepočítají ti naši „spojenci“, naříkal Topolánek. Pláč nevyšel nadarmo, naši potentáti si vybrečeli alespoň raketky. Mám před sebou dopis z hnutí Nenásilí. Hlavní aktéři hnutí v něm oslovili své příznivce a den 17. 9. 2009 oslavili jako start nové etapy mezinárodních vztahů s tím, že radar na našem území nebude. Dnes je zase všechno jinak. Vzpomínáte si na Jana Tamáše a Jana Bednáře? Na jejich protestní hladovku, na celou šňůru osobností, které je v hladovce podpořily a převzaly pomyslné žezlo celé akce? A už aby se začalo s protesty nanovo. Neboť se pracuje dál na architektuře protijaderné obrany. I tento systém už má svoji architekturu. Mně by se víc než hledání nové bojové architektury líbilo milostné vzplanutí mezi nesmiřitelnými mocnostmi a následné líbánky, ve smyslu naplnění mírových otázek až po okraj poháru. Když tak sleduji setkání Baracka Obamy a Dmitrije Medveděva, téměř ještě mladíků v nejvyšší politice, vidím jejich usměvavé tváře, přistihuj se při přání, aby se vzájemně dohodli ku prospěchu celého světa. Jenže. Za jejich zády tahají jiní za nitky a určují běh věcí podle svých představ a plánů a hlavně v zájmu potřeb byznysu. To je oč tu běží, svět je neustále klamán a obelháván. Zatímco si představitelé světových velmocí u stolů plných květin s úsměvem na rtech podávají ruce, šedé eminence v pozadí už zase haraší zbraněmi, a hlavně hledají místo na zemi, kde je uplatnit, aby mohli vyrábět nové a dokonalejší.
A víte, co si myslím z té naší krásné Vysočiny? Že i ten virus tzv. prasečí chřipky je důsledek pokusů s biologickými preparáty, který někde unikl z laboratoří utajených vojenských pracovišť. Kvapem spíchnutá vakcína proti této chřipce asi také nebude v pořádku, když lékaři chtějí záruku od státu pro případ, že při její aplikaci dojde ke komplikacím. Rozumíte tomu? Z jednoho konce slyšíte, že nemůže dojít ke komplikacím, z druhého konce prohlásí renomovaný lékař, že se očkovat nedá ani náhodou…
Zlatá éra absence banánů na pultech státního obchodu do roku 1989! Ale nezoufejme! Lidstvo přežilo mor, choleru, černý kašel, neštovice, průběžně se pere s aids a rakovinou, tak doufejme, že bude za čas zlikvidovaná i ta zpropadená chřipka nového typu.
Tak si tu starou dobrou modifikaci chřipky užívejte pod hřejivou duchnou, s čajem z bylinek, s acylpyrinem a pusťte si k tomu tradiční české koledy. Už pomalu nastává čas, Vánoce jsou za dveřmi. Přeji vám, ať je prožijete ve zdraví a do Nového roku vstupte bez chřipek a jiných neduhů a hlavně s elánem a s optimismem. Budeme ho všichni moc potřebovat. Z Vysočiny zdraví
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)