Tohle zamračené počasí mě jednou utrápí. Celé dny leží deka ze šedivých mraků nejen nad Prahou (kde se to dá čekat), ale nad celým krajem, po kterém bych se mohl pohybovat. Samozřejmě, že právě teď omezeně, neboť mám „zamrzlé“ rameno a musím cvičit a chodit na rehabilitace a pouštění magnetického pole právě do toho ramene. Nějak si nemohu zvyknout na to, že mám někdy bolesti přiměřené svému věku. Prostě se s tím nedovedu srovnat, neboť se nemohu pohybovat tak, jako jsem se kdysi pohyboval, kdy jsem volně pobíhal po polích, a to zvláště v tomto čase, neboť ten je nejlepší na sbírání achátů, jaspisů a jiných krásných kamenů. A najednou to nejde.
Jak prostě jsem se vyrovnával se všemi mými odchody z mnohé práce, kde jsem vždy několik let pilně pracoval ke smyslu a cíli konání, aby pro mou prostořekost, nebo činy, jež nelíbily se vrchnosti či davu, jsem tuto práci opouštěl, abych zase jinde rozvinul svůj talent. Jak často rychle jsem se dovedl vyrovnat s tím, že nebyl jsem přijat na místo, které bych si zasluhoval. Jak často jsem musel dělat úplně něco jiného než svou milovanou vědu, paleontologii, které jsem se tak mohl věnovat po večerech a ještě jen v případě, kdy mi to bylo dovoleno. Přesto jsem se cítil svobodný, i když to bylo někdy velmi a velmi těžké.
A hle, nyní to na mne všechno dolehlo. Bolesti, které jsem neznal, stres se stěhováním, rozvrtané hnízdo, kde nevím, kde co mám a hledám. Hledám. Možná trest za předcházející pýchu. Přesto věřím. Věřím, že všechno má svůj smysl, že najdu opět pevnou půdu pod nohami. Najdu. I když sbírky se pomalu, ale jistě rozplývají a já se na ně budu chodit dívat jinam a jinde je možná budu pomáhat dávat dohromady. Bude-li na to čas. Čas. A touha nepromarnit ani vteřinu.
Vždycky mě to hnalo kupředu a času bylo. Teď, v mém věku, není. Ale vždyť jsem to věděl, že to tak bude. Vždyť jsem se to učil. Ale dosud jsem nepřišel na podstatu věci. Někdy si říkám, zdali na to záleží. Zdali, až poznám tu podstatu, se nezřítí svět. A často mám pocit, že tomu tak bude. Jenže pak se ptám, o jaký svět tu vlastně kráčí. Vždyť i přes pošmourné počasí je tu vlhká tráva a jaterníky vystavují na obdiv své trojlaločné listy, kvetou kytičky, jež mají mé jméno, jen trochu poženštělé, a také pozdní hořce své temně modré květy zvedají na protest proti šedé obloze a z ranní mlhy růže rozkvétá. Možná poslední letošní, ale na jaře budou pukat poupata znova. Dosud červená a zlátne listí na stromech a místy se červenají či žloutnou jablka a žlutohnědá barva pozdních hrušek láká, aby je člověk nakousl. Mezi spadanými listím šmejdí střízlík a sýkory zvědavě nakukují do oken.
Ano, bude zima a bude bílý sníh. Alespoň někde nebude poskvrněn popílkem a brutální lidskou činností. Možná, že někde povedou lidské stopy do lesa, aby tam na místě ozdobily malý smrk jablky, ořechy a možná i ozdobami lojových koulí. A čečetky budou vyzobávat olšová semena ze zaschlých jehněd. Objeví se i sluníčko a časem sněženky a bledule prorazí sněhovou pokrývku a bude tu jaro.
Není to povzbudivé? A jaro dá nový impuls! Doufejme, že dobrý! Neboť doufat a věřit je lidské, je krásné, je povzbudivé! A tak i přes šedivou oblohu nosme hlavu vzhůru a budiž nám tento čas požehnán! Neboť i ten patří k našemu životu.
Autor: VÁCLAV ZIEGLER
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)