JOSEF ŠIMON
u Chrudimky
(zatímco mládenci zakousnutí v zpěv)
Po dlažbě z tichých lidských hlav
sešel jsem k řece, náhle zmlkli ptáci.
Tělo mi utkal vodní stav
a pradleny klečící při své práci…
I do mne zaklekl žal,
jenž vzdul zplihlé prapory srpna,
o léčivá slova se spaloval můj žár
smrt byla mrtva…
zatímco mládenci zakousnutí v zpěv
nikdy již nepustí svoji kořist
a budou mnou pohrdat za to že má krev
skrz nepoznané jehly pronikla jim do žil…
Po dlažbě z tichých lidských hlav
sešel jsem k řece deštěm rokenrolu,
semena pravobřežních trav
unášel vítr směrem dolů…
(pamatuj, že jsem Tě měl rád…)
nikdy jsem nezažil tolik nenávisti
jako za posledních dvacet let
nikdy jsem nezažil tolik lhaní
hordy básníků
táhnou krajinou
a utloukají se protézami
a usedavě blijí…
smrt ke mně ulehá
abych nebyl sám
dirigent v bílé gumové zástěře
umanutě bije pahýly do popravčích špalků
zatímco já zohavený a zešílen
dále Tě miluji
má bezesná noci
miliardy srdcí
se bezmocně převalují ve šrotovištích moci
dál klouže mi ruka
po balistické dráze Tvého boku
jako když srna ochutnává sůl
a do žlutých očí deště
usedavě sněží…
dále Tě miluji
zatímco bratříčka Pavla
sťali u stínadla a Petra k mému bolu
tloukli hlavou dolů
a hluboko v noci zpíval pták
hluboko v noci hluboko a sám
dál co je pro skřivana písní
je pro potkany zločinem
je zrůdno a mlhavo
pamatuj že jsem Tě měl rád…
řekl můj tatínek mé mamince
když umíral
a co řeknu já Vám?
Pláč Prométheův
Když potupný kvikot plný hněvu
vkládají v nářek Prométheův..
balvany smíchu musí z hrudi ven.
Zohavený a zešílen…
Dlouho jsem čekal než v žulu
ztuhnou city
než začal jsem brousit kameny ty
v prvotní krásu, jíž poskytuje hřích,
a vkládat je v ústa do tich běsnících.
Já zrcadlil písně, kam vložila jsi dlaň,
pro toho, jenž byl tisíce let sám,
na něhož láska tisíce let sere,
plačící Prométhee…
Krmil jsem anděly…
Krmil jsem anděly krvavými flákotami básní
hučící oceán smýval Tvoje oči
krmil jsem anděly
a neviděl už nic…
psi sténali kamenitým řevem…
Prošel jsem pouští a v obětišti Tvém
cherubé zvířečtí
požírali stesk
milenky nezešílené…
Krmil jsem anděly
po kolena v sračkách
a andělé přilétali a něžně si ústy z mých úst brali
to co zbylo ze slov
Upíři
…aneb veselo v Čechách…
… je veselo v Čechách
každou chvíli některé z děvek upadne ňadro
a některému z navzájem se protézami
utloukajících básníků
od huby upadne silikonové lejno…
upíři
žerou sušenou krev
…
Je veselo
a běda kdyby ne…
upíři
se snaží narvat pastu zpátky do tuby
Džina do lahve… a ze všech stran
se ozývají řev a výbuchy
popojíždíme v kolonách
děvky se zeširoka
rozkročují a močí nám do prázdných nádrží
slovem: dřina
…ulehám do kytar
Když v růže uleháš a ráno voníš k trnům
a kamení ptáků
Ti pláče pod hlavou
když kdosi zešílel a Bůh ho ztrestal žitím
Já, také šílený,
uléhám do trnů
a krásu kamení
vnímám jako dar…
Jsi čím dál krásnější
čím dál víc jsem stár…
jak řevem raketa
pláčem vpřed jsem hnán
jímž pláču do kytar
do kompresorů snů,
v hřebeny kapodastrů,
zoubky hranostajů
a kobaltovost zmijí…
Já, také šílený,
ulehám do kytar
Z připravované básnické knihy Pláč Prométheův
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)