Karel Čapek - 70 let od smrti

   Naše osudové osmičky se netýkají jen úzce historických událostí, politických zvratů, ale zcela zákonitě se promítají do konkrétních životů generací, a tedy i jednotlivců. Až symbolická je propojenost osudu národa - společnosti s osudem jednotlivce u jedné z největších osobností 20. století, u Karla Čapka. Na podzim letošního roku uplynulo právě 70 let, kdy se uzavřely dějiny první československé republiky a na vánoce toho roku (1938) umírá Karel Čapek.
   Napjatá situace závěru roku 1938 byla jen vyvrcholením politicko-společenské polarizace celých 30. let. Čapek občansky a především umělecky velmi citlivě vnímal různé symptomy prohlubující se společenské krize. Tak již v listopadu roku 1934 v době tzv. insigniády, což byla kauza kolem bitky, která se odehrála mezi fašizujícími a liberálními studenty univerzity. Tehdy Čapek upozorňoval na jistou historickou analogii se studentskými spory ze 70. a 80. let 19. století, které byly především projevem vášnivého nacionalismu. Obec spisovatelů, a to hlavně ústy Karla Čapka, podpořila liberální studenty proti nacionalistickému tažení, které představovaly osobnosti jako například J. S. Machar, F. X. Svoboda, Renáta Tyršová a především Rudolf Medek. Ve stejném roce odpovídá Čapek na Medkův otevřený dopis, ve kterém, tak zvaně za celý národ, poukazuje na odtrženost Čapka a dalších od samotného národa. Čapek reaguje nezvykle razantně. "My spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. Na to je jediná odpověď: rána do zubů. Nejsem bolševik ani marxista, ale pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa dejme tomu S. K. Neumanna, který je komunista, ale napsal Knihu lesů, vod a strání, napsal Zpěvy ticha, a tyto knihy nebude nikdo vyhazovat z české literatury, tak jako nikdo nebude z české mapy vyhazovat říčku Svitavu." (Lidové noviny 9. prosince 1934)
   Tak jako se postupně obecně dramatizovala 30. léta, tak se také dramatizovala a radikalizovala Čapkova umělecká tvorba. Nezůstalo však jen u umělecké tvorby, Čapek se příležitostně věnuje i teoretická reflexi, filozoficko-estetickým až kulturně-politickým zamyšlením. Právě v této době, v těchto bouřlivých letech se nemůže smířit s častým alibismem a stále více se rozšiřujícím pseudointelektuálstvím velké většiny tvůrců, ale i uměleckých kritiků. V roce 1934 píše: "Spisovatelé nejsou a nebudou omluveni za to, že zůstali svému národu a své době dlužni svůj plný podíl." V roce 1935 tento svůj soud ještě stupňuje: "Žádná básnická izolace nevyjme spisovatele ze souvislosti občanské, pokud nese s druhými jejich starosti, útrapy své doby i lásku ke svému národu, pokud má právo a snad i mužskou povinnost, aby neuhýbal z boje druhých."
   Je pozoruhodné, s jakou jasnozřivostí vidí Čapek možnosti a meze kultury své doby, a to ve všech podobách. Článek Zima 34 začíná úvahou: "Snad se mi to jenom zdá, ale mám silně ten dojem, že nastalo jakési ticho. Zdá se, že se před několika lety křepčeji a mohutněji mávalo perem, že bývalo hlásáno víc rozmanitých kulturních programů a duchovních cest a že vůbec bylo víc ochoty stavět se duchovně v čelo lidí a vyvádět je, jak se říká, ze zmatku doby."
   Srovnává tento stav, tuto dobu, s předcházejícím obdobím, v němž podle jeho slov múzy nemlčely. Je přesvědčen, že duch nikdy nemlčí, a když mlčí, tak už to není duch. Když se zamýšlí nad inteligencí, vidí její smysl v nezatíženém poznávání, v tom, aby učila poznávat, ne v tom, aby vedla. V žádných deklarovaných pravdách, nýbrž v samotné cestě k oněm pravdám. V kontextu s touto představou o inteligenci uvažuje o jejím současném postavení. Jako odstrašující příklad uvádí situaci v Německu: "Tady se nestalo nic menšího než nesmírná zrada vzdělanců, a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna... Všude, kde se děje násilí na kulturním lidství, nalézáme vzdělance, kteří to hromadně provozují s sebou a dokonce se přitom ohánějí ideovými důvody." Když hledá možnou cestu pro inteligenci z tohoto stavu, uvádí tři možné cesty: "spoluviny, zbabělosti, nebo mučednictví."
   Vzápětí však uvádí čtvrtou cestu. To by jistě nemohl být Karel Čapek, aby se spokojil s tak tristní perspektivou role a funkce inteligence ve společnosti. Čtvrtou cestu vidí v tom, aby inteligence nezradila svou duchovní disciplínu za žádných okolností, pod žádným nátlakem. "V tom, a v tom jediném je zvláštní svoboda a urozenost ducha, nenechme si ji vzít, neboť stojí za nejtěžší oběti."
   To, co působí nejtíživěji v Čapkově článku Zima 34, je jeho přesvědčení, že ještě není pozdě, že se ještě může vyhrát. "Ještě je možno čelit fanatickému zpitomění světa, ještě je možno ne kázat, ale dorozumívat se všemi jazyky světa, ještě může být rozum společný všem, zkušenost sdělitelná, poznání platné a zákony ducha a svědomí, jež zavazují svobodné muže." To ho staví do role bojovníka, tento boj však bohužel nevidí jen proti vnějšímu nepříteli, nehrozí nám to zvenčí, "je to nalomeno i u nás a v nás... lidé chtějí věřit a utíkají do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům, chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozdmýchat kdekterým heslem, ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými."
   Další problém, který stojí v centru Čapkova zájmu a který ve svých důsledcích úzce souvisí s evropským kulturním a politickým vývojem, je otázka davu a jedince. Zde se Čapek inspiruje myšlenkami tehdy velmi populárního španělského filozofa José Ortegy y Gasset, deklarovanými v tehdy velmi známé knize Vzpoura davů. Dav podle něj vstupuje do centra dění, vnucuje světu svá měřítka. "Jednou provždy prohlásí za svatou pravdu výběr otřepaností, předsudků, zlomků myšlenek nebo prostě prázdných slov, jež náhoda nahromadila v jeho hlavě, a vnucuje je potom s odvahou, vysvětlitelnou jen omezeností." Čapek se ztotožňuje s řadou Ortegových názorů, především o míře barbarizace, potlačování a v podstatě nechuti k intelektuální svobodě. Čapek se však k celému problému staví právě opačně, nejde tedy podle něj o vzpouru davů v duchu Ortegy y Gasset, nýbrž o hromadné selhání jedinců. "Můžeme-li mluvit o jakémsi upadání, nevězí ten úkaz asi v tom, že se davy derou nahoru, nýbrž v tom, že se horempádem hrnou dolů ti, kdo svým posláním mají stát výš, tj. být rozumově nadřazeni." Čapek tedy vidí problém v absenci toho intelektuálně výjimečného. "Nemusí nás znepokojovat civilizační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů. Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil."
   Snad bychom se mohli dnes, z pozice počátku 21. století, kdy se tento stav oproti Čapkovým dobám ještě více prohloubil, mnohem průkazněji ptát, proč vlastně? Když Čapek charakterizuje davy, hovoří o jejich ve svém důsledku bezmocnosti: "Mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou uničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom ztratit. Davový člověk může nedbat vyššího rozumu, ale nemůže jej ponížit. Jeho moc se stává nebezpečím teprve tehdy, přestane-li nad ním silně, jasně a neodbytně zvěstující, že jest něco jemu nepodrobeného. Teprve tehdy může člověk davový nabýt povážlivé převahy, nezjevuje-li se mu žádná vyšší a inteligentnější instance, která by už svým bytím a trváním rušila absolutní platnost jeho sufizantních názorů." Vina je podle Čapka na opačném břehu, než ji vidí Ortega y Gasset. To pravé nebezpečí vidí Čapek "ne ve vzpouře davů, nýbrž ve slabosti hlav a povah, v trapném selhání těch, kdo mají své určení a poslání jako jedinci."
   Jakou úlohu zde Čapek připisuje kreativnímu pohledu na svět, kde pohled umělecký je naprosto nezastupitelný, je zcela zřejmé. Upozorňuje již tehdy na masový vkus, na podbízení, na pokleslost, která má stejně tak průkaznou rovinu etickou jako estetickou.
   V souvislosti s Čapkovou deklarací davu a intelektuálů je nutné si ozřejmit, jakým byly tyto dva pojmy naplněny smyslem. Dav, tak jako Ortega, nechápe Čapek z hlediska sociologického, není to žádná sociální skupina, a už vůbec to není dělení z hlediska třídního. Dav tedy není žádné dělnictvo či proletariát, dav je "průměr". Stejně tak cítil Čapek potřebu distancovat se od jistého chápání intelektuálství, vidí jej také jako "nedůtklivé intelektuálství, které běhá po světě hledajíc, nad čím zvedat nos."
   I v této charakteristice intelektuála a davu byl také jeden z možných důvodů četné kritiky Karla Čapka, a to jak v druhé polovině 30. let, tak i v následujících desetiletích, tedy v době, kdy se již sám osobně nemohl bránit. Intelektuál je tedy pro něj ten, který víc ví, ale především je schopen a ochoten poznávat víc než ti kolem něj. Čapek jej hezky charakterizuje. Je to člověk, který není ochoten běhat po světě s klapkami na očích. Je to člověk, který většinou mnohem více odmítá než přijímá. Vždyť mu v tom přijímání vadí vlastní názor.
   Tyto Čapkovy úvahy musely zcela logicky vyústit do sféry hodnot. Je docela paradoxní, že právě on byl označován za relativistu, avšak jeho relativní vztah k hodnotám byl založen na jiném chápání hodnot, než je obecně traktováno. Relativnost hodnot chápal nejen v jejich historickém posunu, ale především jako proměnnou vůči různým veličinám. Něco má svou hodnotu vždy vzhledem k něčemu i přes všechny výtky vůči hodnotám, a to ve velké míře i hodnotám estetickým, přestože je nazývá "rejdištěm veškeré subjektivity a relativity." Čapek píše: "Člověk chce žít, ale chce také, aby jeho život stál za to; to druhé již není biologický fakt, ale otázka hodnot, jež nalézá. Nebylo by lásky ani snažení, kdyby pro nás nebylo věcí žádoucích, nebylo by ani poznání, kdybychom v něm neviděli hodnotu nezávislou i na hmotných potřebách, není jiného štěstí než v dosahování hodnot."
   Když se pak má Čapek vyrovnat na jedné straně s potřebností hodnot a na straně druhé s jejich subjektivností, staví je záměrně mimo naši každodennost, poukazuje na absolutní hodnoty, které podle něj nejsou instancí dovolatelnou. Čapkovi tedy nejde o popření hodnot, "...ale o jejich zhodnocení: aby byly něčím víc, něčím pevnějším než libovolnými, ledabyle přijímanými a podle potřeby odložitelnými hesly, aby byly nezávislé na našem divokém hodnocení, na naší vůli a libosti, aby byly měřitelné, objektivní, nepopiratelné a závazné." Pro Čapka jsou to především hodnoty etické, které si dovede představit například v politických souvislostech, jež mohou být také prostřednictvím uměleckých děl deklarovány. Estetická hodnota v uměleckém díle je mu prostředkem deklarace obecných hodnot. Tak například uvádí dobový příklon k tvorbě Vojtěcha Hynaise oproti Mikoláši Alšovi. Tento stav vysvětluje podmíněností atmosféry konce století, která preferovala jistý kulturní ideál, pro nějž byl charakteristický individualismus, jistá dávka morbidity, dekadence, aristokratičnosti a podobně. Otázku specifičnosti estetické hodnoty si tedy nepokládá.
   K otázkám podstaty, smyslu a poslání umění se vrací ve svém posledním nedokončením románu Život a dílo skladatele Foltýna. Na Čapkovu památku vychází v roce 1939 v Umělecké besedě pozoruhodný úryvek z tohoto románu nazvaný Čisté umění, s ilustrací a v grafické úpravě Františka Muziky. V útlém, jen několikastránkovém výběru jsou koncentrovány Čapkovy názory na umění. Ústřední postava románu - skladatel, slouží Čapkovi jako záminka, aby vyslovil svůj názor na podstatu, smysl "čistého umění ". Foltýna představuje jako samouka, diletanta zápasícího s ohromnou vervou s úkoly, s nimiž by si poradil konzervatorista, jako skladatele podávajícího kvalitativně velmi rozdílné výsledky. Když jej Čapek charakterizuje, volí tato slova: "Patřil zřejmě k těm umělcům, kteří považují umění za jakési sebevyjádření a sebeuplatnění, za prostředek, kterým neomezeně projevují své vlastní já." Jaká je to na první pohled revoluce z úst autora takových děl, z nichž čiší jedinečnost, od autora řady kritických statí, teoretických studií, zastánce nové avantgardní umělecké generace na počátku 20. století! Následující věty nám objasní Čapkův pohled: "Nikdy jsem se nemohl smířit s tímto pojetím, nemohu si tajit, že všechno osobní mi připadá spíš jako znečištění uměleckého projevu. To, co je v tobě, tvé lidství, tvá osobitost, ty sám jsi jenom látka a nikoliv tvar, jsi-li umělec, nejsi tu proto, abys rozmnožoval látku, nýbrž abys jí dával tvar a řád."
   Karel Čapek pak pokračuje v příměru: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a Duch Boží vznášel se nad vodami." První sebepoznání chápe Čapek až v Božích slovech "Buď světlo!" A tehdy podle Čapka dochází k oddělení světla od tmy. "Tvoříš jen potud, pokud dáváš látce tvar, tvořit je rozčleňovat a pořád, pořád vytvářet konečné a pevné meze v látce, jež je nekonečná a pustá... Odděluj, odděluj! I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat i končit samo v sobě, jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne: ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho, v čem sebe samo nalézá a v čem si libuje tvoje já. Ne v tobě, ale samo v sobě musí mít stvořené dílo svou osu." Podle Karla Čapka pak všechno špatné umění je takové umění, kde je něco osobního, "co se nestalo tvarem, a věcí oddělenou." Podle něj většina lidí, a tedy i většina umělců jen stále rozmnožují látku, ale málokdo je schopen jí dát tvar. Čisté umění nevzniká tak, aby se jeho prostřednictvím projevil autor: "...ale aby se jím očistil, aby se odpoutal od sebe sama, netvoří ze sebe, ale nad sebe, hrozně a trpělivě se domáhá lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým přistoupil k svému dílu."
   Je to Čapkův poslední příspěvek k úvahám o podstatě a smyslu umění. V této souvislosti, v konfrontaci s takto fundovaným výkladem jsou útoky na jeho pojímání umění, na jeho konkrétní uměleckou tvorbu povrchní a laciné. Nemohu se oprostit od přesvědčení, že v podtextu těchto útoků nebyly jen záměry umělecké, kulturně estetické. Přesto Čapek razantně odmítá nabídky na emigraci. Ještě 23. listopadu 1938 jej navštívil na Strži novinář Mister Esquier z Anglie s nabídkou na klidný život, na možnost pokojné práce a společenského uplatnění v Anglii. Čapek nemohl překročit svůj stín, nemohl popřít své přesvědčení. "Člověk chce žít, ale chce také, aby jeho život stál za to..."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]