Kniha DALÍ A GALA pojednává o osobních vztazích surrealistického malíře a velkého mystifikátora Salvatora Dalího a Heleny Dimitrijevny Diakonové, které říkali lidé z okruhu Dalího Gala. Knihu napsal Herbert Genzmer (v němčině), nyní vyšel její překlad od Ilony Kalinové v nakladatelství Volvox Globator, má 107 stran, a co je zvláště nevhodné, je bez obrazových nebo fotografických příloh.
   Autor sledoval životní a uměleckou dráhu Dalího a zaměřil se především na prostředí počínaje třicátými lety, v nichž umělci prožívali tehdejší světodějné události především ve Francii nebo ve Španělsku.
   Autor se zabývá Dalím jako nejednoznačným umělcem i člověkem. Jeho tvorba je provokativní, nepřehlédnutelná a neodbytná. Nikdy se netajil svými monarchistickými sklony, zvlášť silnou lásku choval ke generálu Francovi, ke královské rodině a římsko-katolické církvi.
   Vztah s Galou je tu odhalován jako příběh se stálým napětím. Jejich »velké milování« bylo poznamenáno i pojetím »volné lásky«, jak jí rozuměla Gala. Ostatně v první části knihy se podrobně popisuje Galin vztah k francouzskému básníku Paulu Eluardovi, až k jejich rozchodu a doznívání poměru.
   Aby autor objasnil roli Galy, neváhá sáhnout k psychoanalytickým výkladům. Tak vysvětluje jejich až vášnivý vztah k penězům coby exkrementům. Gala prý sama nevytvořila nic uměleckého, jen na str. 93 padne zmínka o jakémsi artefaktu z mořské houby a antény. Avšak dokázala být i pro tak nekonformního muže, jakým Dalí byl, osobností nepostradatelnou a inspirující.
   Genzmer rovněž zdůraznil jejich cesty do USA, neboť oba si pečlivě střežili své zdraví a věřili americkým lékařům natolik, že pravidelně odjížděli do Států za účelem zdravotních prohlídek.
   Kniha jistě není pouhým životopisem jen těchto dvou, byť zajímavých osobností, ale obsahuje některé dojemné stránky, pro českého čtenáře bezmála neznámé. Týká se to i samotného závěru díla. Gala Dalího předešla na věčnost a on její skon prožíval nesmírně citlivě. Autor na tomto místě shledává určité podobnosti Dalího s generálem Francem. Jeho život po smrti Galy se již nedal nazývat v plném slova smyslu životem, nýbrž dožíváním. Malíř byl sklíčen nemocí a smutkem. To, pro co žil, rázem ztratilo cenu. Umírá sám jako »markýz de Dalí de Pubol«, aby zanechal potomstvu nejednoznačný lidský i umělecký odkaz. Nemohl snad ani tušit, že jeho dílo bude neustále provokovat nekonvenčností a že se sám nakonec ocitne mezi výtvarnými hvězdami 20. století prvořadé velikosti, i když politicky nestál vždy na správné straně.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]