O hlavní vánoční svátek vydechl naposledy velký český spisovatel Karel Čapek. Bylo mu 48 let...
   Velké události světové, zápas o demokracii činí z Čapka v tvorbě i v novinářství bojovníka. Pravda, bojovníka, který jen nerad z počátku se ujímá meče, který stále nabízí protivníku smír a který je stísněn zuřivým zápasem, ale bojuje přece. Bojuje s celou velikostí svého pera. Píše Hovory s T. G. M., píše novinářské články, píše Válku s mloky. A vedle toho ovšem píše i románovou trilogii.
   A co je významného: Čapek zůstává věrný i tehdy, když je poražen on a poražen národ. Náleží k oné evropské kulturní generaci Thomase Manna, Heinricha Manna, Wellse, která představuje poválečný rozmach demokratické civilizace a která je nyní vystavena útoku. Poznal to na sobě i Čapek, který se stal po 30. září terčem výpadů. Nedočkal se již horšího a zemřel současně, když začaly být kladeny překážky jeho dílu. Jeho srdce to nevydrželo, stejně jako to před časem nevydrželo srdce Otakara Fischera.
   Karel Čapek, který se zapsal do národní a světové literatury nehynoucím písmem, je pochováván s oficiálními poctami. Avšak i nad jeho hrobem promlouvá Velká Nekulturnost, pro níž Čapkovo dílo je překážkou.
   CESTA soukromých zaměstnanců , 31. 12. 1938
   
   Duše to nevydržela
   Přítomnost přináší dopis paní Olgy Scheinpflugové-Čapkové, odpověď na článek Mileny Jesenské v poslední Přítomnosti. Olga Scheinpflugová píše:
   »Drahá Mileno!
   Děkuji Ti, žes napsala jeho konec. Bylo to tak, až na maličkosti, například ta cigareta, nekouřil už celý týden. Umíral vsedě při plném vědomí, pokorně a tiše, jako dítě, kterému to nařídil učitel. Ještě odpoledne se omlouval za to, že umírá. Řekni pánům profesorům Charvátovi a Pelnářovi, že jsem jim nerad zkazil Vánoce, Štědrý den. Opravdu, štvali se oba sem a tam, od jeho slábnoucího srdce ke svým domovům.
   Začal chřadnout před třemi měsíci, od oněch dnů, kdy každý z nás krom iluzí, víry a země ztratil kus vlastního těla. Pak přišly osobní útoky, on o nich mluvil s úsměvem, ale já viděla, jak se usmívá. Balíky anonymních dopisů, hrozby a obvinění. Listonoš se styděl nosit do malého domu listy se sprostou adresou, nadávky na korespondenčních lístcích. Co jsme mohli, to jsme zahazovali, ale v redakci se kupily nové stohy výhrůžek. Jen jednou se mnou o tom mluvil naplno, v posledním dopise ze Strže.
   'Je mi hořko,' napsal, 'ani nevíš jak; já, který mám zrovna zoufalou potřebu harmonie a čistoty, abych se udržel při životě, se musím utkávat s takovou lží a křivostí. Jsem slabý člověk, slabší než víš, mé zdraví a životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem, na úctě k člověku; ztrácím všechnu jistotu, mám-li co dělat s něčím lživým a nenávistným. Hledím úzkostlivě, abych nikomu neublížil; je to povinnost, ne zásluha, ale chtěl bych si tím vykoupit neporušenost a čistotu vlastního života; je-li to sobecké, dávám za to světu všecko, co mohu.'
   Profesor Charvát měl pravdu, když řekl: 'Duše to nevydržela.'
   Dnes vidím, jak ho lidé milovali, jak málo bylo těch surovostí a hrozeb proti projevům lásky.«
   Časopis CESTA soukromých zaměstnanců, 22. 1. 1939
   
   Čapkův hrob s čerstvými květinami
   Čapkův hrob je stále zakryt záplavou čerstvých květin. V neděli jsou k hrobu pořádány úplné výpravy. Čapkův hrob se stal živelně místem, kde se scházejí lidé myslící s láskou na český národ a na demokratické zásady, českému lidu a Čapkovi tak drahé.
   Časopis CESTA soukromých zaměstnanců, 22. 1. 1939
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]