Amerika, zdá se, neobohatila klenotnici umění výhradně o westerny. Prvenství jí nepopiratelně patří v katastrofických scénářích, jež vynalézavě situuje na moře, do vzduchu či na zem. Nic na tom nezměnilo ani 11. září, ba naopak. Tento mezník s téměř třemi tisícovkami obětí umožnil Bushově administrativě sémiotickou manipulaci s vývozem demokracie, na jejímž konci přibývá mrtvých, dokonce i těch zahalených do americké vlajky. Čerstvý nositel Pulitzerovy ceny za prózu Cesta, Cormac McCarthy, šel dokonce tak daleko, že zobrazil situaci po nukleární katastrofě, čas, kdy se po zemi potulují bandy bezprizorních zabijáků. Záměrně jsme se vyhnuli recenzi na tuto knihu (dala by se shrnout do dvou vět) a upřednostnili jsme román Tahle země není pro starý (Obrys-Kmen 37/2007). Proč...? C. McCarthy nám totiž originálně představuje svět zločinu bez smysluplné katarze jakou je trest. F. M. Dostojevskij by se nestačil divit. Nejspíš kvůli tomu, že se zmiňovaná beztrestnost šíří jako infekce a zločin zákonitě svádí k nápodobě. Zkrátka a dobře: čím větší gauner, tím menší naděje, že bude spravedlnosti učiněno zadost.
   V podobném duchu vystavěl svůj román T. Coraghessan Boyle a nazval jej ŘEČI ŘEČI (Argo, str. 356). Protože se Argo v edici angloamerických autorů nezatěžuje doslovy, může se čtenář dovědět ze záložky, že T. C. Boyle vytvořil román k prasknutí nabitý akcí a emocemi, který bez nadsázky přímo ožívá před očima. Ponechme stranou, že pouze akce je textologickou záležitostí, emoce patří výhradně do arzenálu příjemce, a věnujme se příběhu. Oproti kolektivnímu mechanismu narkomafií je Boylův román komornější; je vystavěn na sólové dráze podvodníka, jímž je ani ne třicetiletý Peck Wilson. Postavení úspěšného zbohatlíka se domohl zcizováním identit svých spolubližních (průkazy totožnosti, platební příkazy, hypoteční úvěry, kódy ke kontům...)
   Právě má v práci osud Leslie Halterové, sluchově postižené učitelky, která je uvězněna kvůli zatykačům v několika státech. Prožité martyrium ve vězení patří k nejsilnějším stránkám knihy a v dobrém upomene na detektivku „drsné školy“. Leslie spolu s přítelem Bridgersem se vydávají po stopách toho, kdo všechno způsobil. Pět částí spolu s epilogem prostřídává činnost aktérů, mísí úlohu náhody v konání pronásledovatelů s umanutostí Pecka Wilsona alias Leslie Haltera. A jako mnohokrát předtím si čtenáře získá propracovanější figura padoucha, snad pro dokonalejší „rodný list“ obohacený o Natalii a dcerku Madison. S tímto zaběhnutým klišé by podle všeho mohl skoncovat závěr, jenomže... Zdecimovaný Bridgers právem nechápe, proč jeho vyvolená neudělala nic pro to, aby byl Peck Wilson dopaden.
   Chceš říct, že jsi nezavolala policii? Zavrtěla hlavou. Ani tvoje máma? Mobilem? Mohli si na něj počkat na další zastávce, mohli jsme ho dostat... „Ne,“ zavrtěla hlavou, „skončilo to. Ať si jde. Nestojí to za to. Podívej se, jak jsi dopadl. Copak to nevidíš?“
   T. Coraghessan Boyle napsal strhující příběh s promyšleně nastíněnými charaktery. Čtenář se přesto nezbaví dojmu, že exodus pronásledovatelů je pouhou nadstavbou, zatímco Peck Wilson hraje vabank. Závěr se tak místo rozuzlení stává prověrkou vztahů a lze se právem domnívat, že tenhle vztah je v daném okamžiku nahlodán nebezpečnou erozí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]