Před padesáti lety, 27. prosince 1963, zemřel v Paříži významný představitel umělecké avantgardy první poloviny minulého století, francouzský básník, dramatik a umělecký teoretik rumunsko – židovského původu Tristan Tzara.
   Narodil se 4. dubna 1896 v Moinesti jako Samuel Rozenstock. Již za středoškolských studií v Bukurešti psal a časopisecky publikoval rumunsky psané básně ovlivněné francouzským symbolismem. V době první světové války žil ve Švýcarsku, kam přišel studovat práva. Od roku 1915 používal pseudonym Tristan Tzara.
   Proslulost získal v r. 1916, kdy spolu s několika blízkými uměleckými vrstevníky vystoupil v curyšském kabaretu Voltaire ve skandálním protiměšťáckém pořadu, který byl zakladatelskou akcí hnutí dada. Mladíci různých uměleckých profesí, považující současnou válečnou situaci za „nesmysl, který hýbe světem a dějinami“, provokovali přítomné měšťácké publikum netradičními jevištními vystoupeními, hudebními a výtvarnými projevy i přednesem literárních manifestů. Vyjadřovali tak absurditu současného světa, bořili konvence dosavadního vývoje umění a zdůrazňujíce individuální svobodu, protestovali v životním pocitu i v umění proti všemu a proti všem (a posléze i sami proti sobě).
   Podle svědectví tehdejších současníků byl „ohnivý mladý básník Tzara, který přednášel vlastní i cizí verše“ svou neuvěřitelnou duchovní hybností a útočností duší tohoto podniku, což potvrdil autorstvím Manifestu pana Antipyrina a několik měsíců předtím přípravou časopisu Dada, který potom vycházel od r. 1917. Tzarovy dadaistické manifesty byly přednášeny na akcích kabaretu Voltaire, vycházely časopisecky i knižně, rovněž jako sbírka Dvacet pět básní, až do konce války jako klíčové dadaistické texty. V r. 1919 se centrum hnutí přeneslo do Paříže a básník nadále zůstával jeho klíčovou postavou až do zániku v r. 1923.
   Tzarovy dadaistické manifesty, sbírky v jejich duchu napsané (Kalendářní biograf abstraktního srdce, O našich ptácích) i hry (např. Srdce na plyn) od počátečních uměleckých persifláží, artikulovaných i neartikulovaných výkřiků, popírání logičnosti, postupně krystalizují v široce pojímanou programovost hnutí, zdůrazňující protiměšťáckou revolučnost, společenskou nezávislost, spontánnost uměleckého projevu a hravost přecházející do naprostého občanského a estetického negativismu. Na sklonku světové války se uplatnilo dadaistické hnutí v Berlíně (Huelsenbeck) a v New Yorku (malíř Man Ray a kubánský Španěl, malíř Francis Picabia). Vedle aktivit ve Španělsku, Itálii, Belgii a Holandsku se v r. 1920 uskutečnil i zájezd dadaistů do Prahy, Teplic a Karlových Varů. U nás dada ovlivnilo Františka Halase, který napsal v jeho duchu několik básní a ještě v r. 1926 (!) vyjádřil „chuť napsat nějaký dadaistický román“. Dadaismem byl ovlivněn i Adolf Hoffmeister a začínající Voskovec a Werich. Optimismus, hravost a sociální náboj českého poetismu v duchu teigovského „umění žít a užívat“ jsou zřetelně inspirovány dadaismem.
   Dadaistické hnutí, jehož se postupně zúčastňovali významní umělci, zejména francouzští (Breton, Eluard, Aragon, Duchamp ad.) a němečtí (Ball, Arp, Grosz, Huelsenbeck, Ernst, Schwitters, H. Richter ad.), se postupně vyprazdňovalo až k onomu zániku, vyjádřenému Tzarovým sloganem: „Dada neznamená nic.“ Většina jeho účastníků následně vplynula do surrealismu v čele s Bretonem. Jeho koncepci vědomé i podvědomé imaginace a automatického psaní Tzara zprvu odmítal. Koncem 20. let se k surrealismu přihlásil i on.
   Tzarovy sbírky v době jeho surrealistického období (např. Jízdní řád srdce, Strom cestovatelů, Přibližný člověk) v trsech volně řazených asociací vyjadřují humanistické poslání „běhu člověčího osudu za svým plamenem a za svým plodem“.
   Po nástupu fašismu básník organizačně opouští v r. 1935 surrealistické hnutí a dává se na cestu přímočaré společensky angažované poezie (Dobytí jihu, Znamení života, Tíže světa). Popravenému španělskému básníkovi Federicu Garcíu Lorcovi věnuje báseň Na cestě hvězdic, uzavřenou vizionářskými verši: „Se zraky upřenými na jedinou jistotu světa /z níž prýští světlo urovnávající zemi“. Svou básnickou angažovanost Tzara stvrdil účastí na madridském zasedání Kongresu spisovatelů na obranu kultury v r. 1937.
   Období válečných let prožil básník jako účastník Hnutí odporu v Národním výboru spisovatelů. Psal zároveň bojovnou poezii, která mohla převážně vyjít až po osvobození Francie z nacistické okupace (sbírky Mezidobí, známka života, Země na zemi a Samo slunce silnice rudá). Akrostichon názvu posledně jmenované sbírky (SSSR), vydané Hnutím odporu ještě za okupace, mluví významně.
   V poválečném období vycházejí další sbírky se společensky angažovanými verši vytvořenými převážně v době okupace (Fáze, Tíha světa, Mluvit sám, Rodící se čas, Dovolené plody).
   Tzara se v poválečné době věnoval i literárně-teoretické a literárně-historické práci a esejistice. Napsal eseje o Picassovi, o moderním malířství a řadu předmluv k dílům P. Corneille, A. Rimbauda, G. Apollinaira a F. Rabelaise. Nejvýznamnější jsou jeho studie Dialektika poezie, Surrealismus a doba poválečná a obsáhlá kniha Tajemství Françoise Villona. V ní teoreticky zhodnotil cestu od dadaistické likvidace slov k jejich dešifrování a odhalení vnitřního smyslu. Na základě detailního historického, filologického a estetického rozboru Villonových básní a analýzou stovek anagramů v nich ukrytých došel k objasnění řady bílých míst v básníkově životopisu.
   Prvně jmenované studie byly jako přednášky vysloveny v březnu 1946 v Praze a téhož roku vyšly česky nákladem družstva Dílo. V Dialektice poezie Tzara zdůrazňuje její společenskou roli a tvůrčí interaktivnost umělce a vnímatele. Připomíná, že „básnická podstata je lidskou schopností vlastní každému jedinci“ (str. 19 c.d.). Básníka považuje za revoluční bytost, jejíž „hluboký cit usiluje o přeměnu soudobého světa ve svět, v němž by mohl být v souhlase se sebou samým“ (str. 20 c.d.). Kriticky se vyslovuje k vývoji dadaismu, který spoluvytvářel, aniž by se zříkal jeho základní společenské protiměšťácké devizy. V závěru studie se v podstatě ztotožňuje se závěry českého poetismu „rozšířit lásku k životní poezii, přenést ji do výzdoby ulic, kina, divadla atd., vnést do závodu, kanceláře, školy“ (str. 19 c.d.).
   Přednáška Surrealismus a doba poválečná je uvedena omluvou za mnichovskou zradu a účast francouzské politické reprezentace v ní, která byla namířena i proti Francii samé. Tzara se dále obsáhle zamýšlí nad vznikem a vývojem hnutí dada. Zdůrazňuje frustrující pocity vlastní válečné generace let 1914–1918 a konstatuje, že „dada se zrodilo z morální nutnosti, z neochvějné vůle dosáhnout morálního absolutna, z hlubokého citu…“ (str. 23-24, c.d.). Jako trvalé hodnoty si váží dadaistické „spontánnosti jako životní posedlosti“ (str. 25 c.d.). Erudovaně zdůvodňuje, aniž by přehlížel skandální stránku hnutí, jeho kontinuitu s revolučním duchem francouzské poezie a návazností na Rimbauda, Verlaina, Jarryho a Apollinaira. „Z popelu dada“, které skončilo vlastním rozhodnutím, „se zrodil surrealismus“, jehož se „všichni bývalí dadaisté s určitými přestávkami zúčastnili“ (str. 29 c.d.). Připomíná, že „automatické psaní bylo používáno jakožto jeden z prostředků duševního osvobození… a není cizím revolučním a politickým snahám, vzešlým z marxismu“ (tamtéž). Na základě životní zkušenosti zdůrazňuje, že básníkovi, „není dovoleno zůstat stranou toho, co se děje okolo něho“ (str. 32 c.d.). Tendenčnost v umění považuje za vztah umělce k životu. Neopájí se utopickými představami o ráji na zemi a připomíná, že „je třeba projít nejnižším bodem, abychom dosáhli vyšších poloh“ (str. 35 c.d.). V závěru přednášky zdůrazňuje „přednostní postavení člověka před věcmi“ (str. 37 c.d.) a proklamuje roli humanismu, který „vede člověka jako střed veškeré jeho činnosti, která je určena, aby mu sloužila“ (str. 36-37 c.d.). Optimistické vyznění přednášky nezastírá Tzarovo varování před nebezpečím fašismu, který „se může znovu zrodit ve formě naprosto netušené. Pozornost spisovatele zde musí být na stráži.“ (str. 38 c.d.). I dnes jsou aktuální Tzarova slova o dadaistickém protestu proti zbytečnému žvanění, jímž se literatura a umění staly nástroji přežité společnosti (str.25 c.d.).
   Odkaz Tristana Tzary, který měl vřelý vztah k naší vlasti a několikrát ji navštívil, je v naší rozporuplné současnosti podnětný. V minulosti byl střídavě někdy více, někdy méně připomínán. V posledních padesáti letech o to měl zásluhu básníkův překladatel a životopisec Zdeněk Lorenc (zejména výbory Paměť člověka z r. 1966 a Daroval jsem svou duši bílému kameni z r. 2007). Zajímavostí je, že Tzarův obytný dům na pařížském Montmartu, který je architektonickým skvostem, v r. 1928 projektoval brněnský rodák Adolf Loos, spjatý s českou avantgardou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]