Překladová literatura, v současnosti v mnoha ohledech zastiňující domácí produkci podbízivou, spotřební úrovní, má navzdory tomu své nezastupitelné místo v šíři historického kontextu. Předně: čtenáři umožňuje pohled přes provinciální mantinely, tuzemským tvůrcům pak nabízí konfrontaci s proměnlivostí tematického a formálního vývoje. Své o tom věděli už májovci, lumírovci, reprezentanti České moderny přes Nezvala až k osobnostem současných anglistů typu Hilského, Jařaba, Nenadála či Jindry.
   Také tady jako jinde všemocná ruka trhu znepřehledňuje a zároveň relativizuje osobnosti a díla, chaoticky míchá úměrou a proporcemi, znevažuje namísto ozřejmení. Za malý zázrak proto může být pokládáno kompletní vydání prozaického díla Johna Fowlese (1926), završené překladem románu DANIEL MARTIN (Volvox Globator, 2002, 652 str.). A to i přes to, že se jednotlivé tituly objevovaly na knižních pultech napřeskáčku. Francouzova milenka (1969, česky 1976), Sběratel (1963,č 1988). Daniel Martin, anotovaný jako portrét britských intelektuálů, vyšel anglicky před pětadvaceti léty a tím sugeruje základní otázku po životnosti, naléhavosti a hlavně potřebnosti v čase eskalovaného násilí, terorismu a ztráty základních životních jistot. Může silný milostný příběh oslovit diváka v čase eruptivní sexuality nastavovaných telenovel? Má mnohovrstevný text složité kompozice zbavený postmoderních cingrlátek naději, že najde svého čtenáře? A získá nakonec čtenář z kultivovaného jazyka univerzitního vzdělance pocit, že po něm text touží (Barthes)?
   Jistě - v mnoha ohledech ano. A nejen pro univerzální milostný příběh touhy, naděje a zklamávání, ale též jako projev tvůrčího gesta, volby mezi snadností a nelehkostí, srovnávání i postojů, toho, co je to býti Angličanem v postkoloniálním světě, ve vztahu dvou dominantních kultur Anglie a Ameriky.
   Jenny, mladá herečka, přítelkyně Daniela Martina po prvním doteku s americkou realitou hovoří o příšernosti syntetického pozlátka, o náhražkovitém světě a malicherné domýšlivosti, kdy se všichni snaží o něco smysluplného. A Daniel Martin, prozaik, dramaturg a filmový scénárista po dlouhodobé zkušenosti s továrnou na sny, může jít hlouběji: Americký mýtus je založen na svobodné vůli... Každý se může rozhodnou podle svého a chtít cokoli; tento absurdně optimistický předpoklad zcela ovládl Spojené státy, takže z něho klíčí veškeré do očí bijící sociální nespravedlnosti. Neschopnost dosáhnout úspěchu dokazuje morální (nikoli genetickou) vadu. "Všichni lidé jsou si rovni" znamená: "Slušná společnost nemůže pomoci těm, kdo nedokáží udržet krok s ostatními." Mýtus pronikl postupně všemi složkami společnosti natolik, že si jej osvojili i ti odstrčení a nerovnoprávní, jež mají nejvíc důvodů mu nevěřit.
   Člověk ve svobodném povolání, jakým Daniel Martin je, může zasvěceně zhodnotit úlohu médií. K televizi podotýká, že se soustředí především na prezentaci sebe samé a na otázku, proč lidé čtou noviny, odpovídá: Aby se odpoutali od tak nudných věcí, jako je samostatné myšlení. Je to možné za předpokladu, že mediální mafie dřepí na hromadě hnoje prázdných slov a omšelých myšlenek. Definitivní skepse je tedy na místě:Když všichni chtějí okamžitou slávu a důležitost, pak pravé hodnoty jsou nedosažitelné.
   Finále románu představuje uzavření kruhu; Daniel Martin získává svou dávnou lásku Jane, s jejíž sestrou Nell se oženil... a rozvedl. Ztrácí přítelkyni Jenny, která je ve věku jeho dcery Caro. Caro udržuje milostný poměr s mužem jeho stáří, televizním moderátorem značné popularity, kterým Daniel Martin pohrdá. Kruh se vskutku může uzavřít: život neposkytuje laciné radosti a pasivum ztrát nezřídkakdy převyšuje aktivum nálezů. Jestli něco přetrvává, pak je to poctivost ruku v ruce s pokorou. Aby se člověk uměl rozhodnout, musí se učit vnímat...
   John Fowles své postavy zvládl: střídání er formy s vyprávěním v první osobě na minimální ploše vede k sestupu do nitra ústředního aktéra, k odhalování skrytých pohnutek, počitků a vjemů. Lze s potěšením konstatovat, že tato technologie tvorby se stala vlastní i české próze 70.-80. let. Stačí si připomenout jména Václava Duška, Josefa Fraise, Vladimíra Klevise, Jana Kostrhuna, Karla Misaře, Vladimíra Přibského, Petra Pavlíka, Petra Prouzy, Františka Stavinohy, Jiřího Švejdy a dalších.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]