Spisovatel Ludvík Souček zemřel 27. prosince 1978 - před 30 lety

   "Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím..." (doslovný citát z díla) "A muž láskou zklamaný upne zmarněnou energii k cíli tou půlí mozku, která patří intelektu," abych citoval i dál. Je známo, že když nebyl po ruce citát k doložení něčeho, Souček si ho vymyslel. S rozpaky, ale v letu. A že letěl! Obzvlášť rád doplňoval marxistické filozofy.
   Ale od začátku. Souček (1926-1978) publikoval už ve Vpředu a dokládá nám to nedávný výbor Třináct nožů z Jamboree. Láska ke knížkám určila životu syna knihkupce mnohé, jen ne totální nasazení. Prošel jím a v Květnu byl raněn. Odmítl vyznamenání. Vystudoval medicínu. Pracoval na zubní klinice a v Komisi pro příměří v Koreji, což vedlo k dohadům, zda prý v Asii nefungoval jako "český Mengele". "Schvaloval i procesy, popravy..." tvrdí historik umění Dvořák. Odpovídám: on hlavně rád provokoval. "Máte nějaký názor? Máte? Tak já jsem proti!" To byl ten styl. "Vzdorný rytíř," říká Neff.
   V nemocnici pracoval do roku 1964, pak řídil kulturu ministerstva obrany (byl podplukovník) a dotáhl to na ÚV KSČ (1968). A tu byl let uťat. Zhubl prý o dvacet kilo.
   Stal se šéfem zpravodajství armádního filmu, televizním komentátorem a redaktorem Albatrosu. Už od mládí dobře fotografoval a ještě lépe o tom psal, ba přednášel na univerzitě. V padesáti šel po šňůře infarktů do důchodu. Co ten ale znamenal? Jen víc psát! V Ostravě také se Švihálkem natočil seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů), a když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy pravil: "Teď jsem na řadě já." Nebyl paranoidní, ale příteli, překladateli Jungwirthovi, se svěřil, že je sledován. A zemřel. Záhadně? Podle všeho devátý infarkt. Souček sám čekal smrt jen o měsíc později.
   Ale k psaní. V sedmdesátých letech jsem dospíval - Součkem fascinován. Plnil mezeru trhu "čistého" od záhadologie a chrlil knihy tak mocně, až ho Ondřej Neff (Dr. Souka známe z jeho románu Jádro pudla) přirovnal k sopce, ale i tak kvalitně, že vstoupil rovnou do čítanek. Titul posledního polyhistora mu právem náleží a dodnes čtenáře poutá svými spanilými jízdami "obory napříč". Ne, idiotství hrozící specialistům se ho netklo. A nemyslete, neobdivuji chodící encyklopedii s fenomenální pamětí "prvního českého interneta". Jen žasnu, jak i ty nejodtažitější věci uměl seskládat. Se samozřejmou pochopitelností. Vstřebal fakta a už vydával jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci. Ctím svého Mistra i pro fantazii a dětskou zvídavost. "Právě jsem sehnal Burroughsovy romány o Marsu. Tak jsem se hned pustil do čtení," svěřuje se bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře píše o epizodě války Jihu proti Severu (Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), vyzná se v houbách a dílo Nebe plné balónů stvoří nadšen vzduchoplavbou: s pěknou knížkou o ní radil i spisovateli Karlu Vrchoveckému žijícímu dnes v Německu jako Karl von Wetzky. Zvládl i dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo (i když s chybami), sestavil dva "opravníky omylů" a Bláznivé vynálezce a ač "radši neřídil", psal o dopravní výchově stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si, že umí napsat vše. "O tomhle by měla být..." ujelo někomu a Souček šel a knihu rovnou napsal. V Otaznících nad hroby se zabýval Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i Draculou, ale uměl i divadelní hru. Zajímal se o maňásky. A jaké dělal komiksy! Titulní zloduch Desetioký je v jednom odhalen co tvůrce yettiů - a že k tomu prý stačí řez do mozku muže a huňatý kožich. "Raněné Desetioký zabíjí," čteme. I spojme věc s Koreou a hle, zde asi jedno semeniště klepů. Sám Desetioký jest zubařovo alter ego!
   Materiál zužitkovaný při psaní beletrie Souček uplatňoval v literatuře faktu a naopak. Obojí se doplňovalo. Svedl vědu popularizovat i prodat jako sci-fi. Působivě domýšlel. A ten fofr! Ženě kázal: "Říkej, že to píšeme měsíce," ale fingovanou reportáž Cesta slepých ptáků (nejlepší českou sci-fi) nadiktoval za čtrnáct dní. S láskou tu navázal na Cestu do středu země (k níž napsal doslov) a Islandem šel podobně jako Josef Hrubý v stopách Vernových hrdinů až do kráteru Sneffelsu. Jenže stejně tak patřil detektivce a Případem baskervillského psa se hlásí ne agent, nýbrž ryzí holmesolog. Ne náhodou byl Součkův syn (chartista žijící dodnes ve Vídni a mj. editor Ladislava Klímy) tak dlouho v naší holmesovské společnosti... Jak známo, vyšel sir Doyle u "Psa" ze skutečných legend. Tak i Souček. Jenže po svém a na konci apokryfu po nás juknou mimozemšťané.
   I znovu prožívám besedu na slunném zápraží Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce. Král roztočů Dr. Samšiňák ji uvádí a Ing. Pacner s akribií představuje pečlivě podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979). "A chňapne tam po nich něco?" skočí mu do řeči dětsky bujný zubař... Pak mávne rukou. Zklamaně. "Nic?" Hned jsem ho měl radši.
   A kritici? Vytýkali mu, že se stejnou měrou vtěluje do všech postav mnohomluvně ponořen stále v témž myšlenkovém řečišti. Ale co měl dělat, když "šlo snad o šest bytostí", směje se přítel Kamil Lhoták. A jen řeka o tolika proudech může zrodit i nového pátrače vozíčkáře Martina Anděla, českého Nero Wolfa. Souček touto figurou rozvinul u nás nezakořeněný typ ušákové detektivky. Anděl hned v prvním díle najde přátele v nejmenovaném redaktorovi a jeho pozdější ženě, a ti se mu příležitostně stávají rukama a nohama, když po Praze, Čechách a nakonec i světě ověřují, co Martin vydedukoval. Zárodek Andělův vidím už v Dr. Holubovi z Cesty slepých ptáků, a ne tedy Mengele, ale tito muži jsou Součkova alter ega. Anděl a Holub. Příznačná jména. Škoda, že o své trojici pátračů stihl napsat jen čtyři příběhy. Pátý došil až nedávno Jan Jandourek pro knihu Městopis. Odvážím-li se napsat šestý? Musím! V dětství jsem ale byl víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým a Velkými otazníky (1967), jež Mistr celoživotně sbíral. I prvé dva Dänikeny přeložil - a doplnil. A vylepšil. Druhý překlad se ovšem ztratil.
   Přímo posedlý byl Atlantidou, ale zajímalo ho toho tolik, až se počal novým oblastem vyhýbat. "Neumím klouzat po povrchu, vše chci znát hloub," stěžoval si. Kdekomu říkal lenochu. "Nepředstavitelně moc četl," vzpomíná jeho paní. Měl sloní, takřka fotografickou paměť. Tam si snad tiskl rovnou celé stránky. Sám sobě byl fotoaparátem. Jednou čtené nezapomínal, a tak moc otazníky sbíral, až k němu samy počaly přicházet. "Start UFO jsme viděli z chaty," ujišťoval na besedě. A prý v jeho přítomnosti mizely věci. Mystifikátor? Kdo ví, byl uzavřený. Skutečně tajemný. Ještě po letech ženu překvapil znalostí nového jazyka, ale záleží na tom? Čtěme jej. Dál. Tohoto zubaře, i když prý "bolel". A že jeden čas "radši" vrtal chrupy šimpanzů a hrochů? Ale víte, že byl i uznávaný odborník na tajnou schránku ve stoličce?
   Dílo zůstalo a my tu dnes postřehneme i dobré, i kde účel světil prostředky. Chce podtrhnout vizi? Upraví fakta. A vybírá. Co se mi hodí? Ne vždy výpůjčku dozná. "To Melville doznával," napsal v Tvorbě, ale mezi řádky se smál: "Nejste sčetlí? Váš problém." V Případě jantarové komnaty je zakleta celá pasáž z Haggardova románu Ona. K Součkově legendě ale víc přispěla trilogie Tušení (1974, 1978, 1992).
   Za normalizace se zdála zjevením. Podobně zmíněný už seriál natočený podle poslední kapitoly prostředního dílu.
   Žasl jsem jako kluk nad Součkem v televizi, tím skvělým vypravěčem (a bez papírů!). Osudný třetí díl (300 stran?) prý existoval v jediném výtisku, jejž doktor nosil všude s sebou. Nakonec stejně vyšlo torzo: Po stopách bludiček (1992). A Tušení světla z Tvorby 1976 (11 pokračování)? Ve skutečnosti jen základ druhého z dílů. Ale existoval vůbec ten třetí? Či byl jeho zbytek zcizen? Je dnes umně rozpuštěn v dílech Součkova přítele Pavla Toufara (třeba)? Ten přece rukopis četl, údajně, možná jako jediný na světě. Podobná obvinění (vyslovená kdysi jak Součkovým synem, tak třeba Františkem Novotným) Toufar popírá a... věřím mu. Už v Tajnostech Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem ostatně věc uvedl na pravou míru, i když jen žertem (cituji): "A Ivana našla trezor s Tušením i zbytky autobiografického románu Železo přichází z hvězd." Našla... vidíte, našla - a ani nepípla.
   A Součkův odkaz dnešku? 1. I ty mysli součkovsky. 2. I ty čti (třeba skrze médium) tuto laškovnou součkiádu z poslední strany ztraceného Tušení: "Ne, nedostanete mne. Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím. Ale až se vynořím..."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]