Miloš Vraspír, předseda Sdružení přátel Jaroslava Foglara (SPJF) v Brně, mně napsal velmi milý dopis s připomenutím, že na 17. prosince letošního roku připadá pětašedesáté výročí zrození Rychlých šípů, obrázkového seriálu, který se stal oblíbenou četbou mnohých (a nejenom dětských) generací. Ta, ke které patřím i já (ročník 1943), se začalo po napínavých příbězích pětice chlapců shánět až počátkem padesátých let, tedy v době, kdy už přestaly vycházet . V antikvariátech však a i v knihovnách - buď doma anebo někde u přátel - bylo tehdy možné ještě poměrně snadno vyhledat některé ročníky protektorátního Mladého hlasatele, popřípadě poválečného Vpředu, či také nějakou tu Foglarovu knihu, pocházející hlavně od nakladatele Kobese. Na mne se ale usmálo obzvláštní štěstí: o letních prázdninách u příbuzných na Plzeňsku jsme vyštrachal (kde jinde, než mezi závoji pavučin na půdě, že?) dva nevelké štůčky potištěných volných listů, z nichž se pak na »božím světle« vyklubaly Foglarovy románky Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, vkládané původně po arších do jednotlivých časopiseckých čísel. Maminka mi je dala svázat, aby vydržely pohromadě a tím se vlastně dochovaly dodnes, přestože tenkrát prošly dychtivýma rukama spousty mých klukovských přátel. Netrvalo dlouho, a protože jsme všichni do jednoho bydleli v Praze na Starém Městě, začalo na nás pod jejich dojmem působit předtím nevnímané kouzlo tajemně křivolakých a plynovými lampami spoře osvětlených uliček: tušili jsme náhle podvědomě, že se asi pohybujeme ve Stínadlech, v nichž kdysi dávno před námi prožívali svá četná dobrodružství kluci z Rychlých šípů, a kde usilovali o svou nadvládu zpupní Vontové.
   Od pilného čtení a napodobování příběhů o Rychlých šípech, ale i kvůli neustálému objevování dalších Foglarových knížek, nebylo samozřejmě daleko k přání, poznat jejich autora osobně. Dospělí kolem nás se však většinou domnívali, že už nežije. Došlo mi o něco později, že bychom se mohli něčeho dopátrat v redakci časopisu Pionýr, kde tiskli čas od času nepodepsané příspěvky, podobající se Foglarovým až nápadně. Bylo to zhruba v letech 1954-55, nevím již přesně, zato mi ale utkvělo v paměti, že se tam uskutečnilo mé první setkání s básníky Jiřím Havlem a Oldřichem Kryštofkem. O Jaroslavu Foglarovi se jim však hovořit očividně nechtělo a já jsem pochopitelně v tom útlém věku nevěděl, že Foglar měl patřit k těm spisovatelům, jejichž knihy byly ocejchovány jako »reakční a škodlivé«. Touha setkat se s Foglarem přesto nijak nepolevovala a s asistencí spolužáka Jiřího Soukupa jsme za pár měsíců přece jenom jeho adresu získali: po krátkém rozvažování nám ji prozradila paní vrátná v Čs. spisovateli. Navštívili jsme ho potom dvakrát v jeho bytě na vinohradské Korunní třídě, který byl zaplněn - pro nás tehdy - nesmírnými poklady. Nejen, že nám předvedl pověstného Ježka v kleci, hlavolam, v němž se původně ukrývaly Tleskačovy plány; svolil také k tomu, abychom nahlédli do ohromných skříní doslova přecpaných Mladými hlasateli, Junáky a Vpředy, ale i jeho vlastními knižními tituly. Obdivovat jsme mohli zároveň na velkých formátech Dr. Janem Fischerem kreslené předlohy k seriálu Rychlých šípů a při druhé schůzce nás obdaroval žlutými stínadelskými špendlíky. Pozvání do turistického oddílu, který tou dobou kdesi v okolí Prahy vedl, jsme ale nevyužili.
   Přibližně po čtvrtině století od popisované příhody - to už jsem byl v mnichovském exilu dávno sám autorem, vydavatelem literárního časopisu a nakladatelem českých i slovenských knih - napadlo mne rozsáhlejším článkem připomenout výročí Foglarových pětasedmdesátin (viz Dokud zvučící dřevo bude zpívat, Obrys č. 3/1982) a vydat u té příležitosti sešitový soubor vybraných příběhů Rychlých šípů. Foglar byl pro mne pouze jedním z řady nepublikovaných autorů, na které jsem tehdy upozorňoval; ale zřejmě vzhledem k tomu, že text článku odvysílal zahraniční rozhlas několikrát po sobě do Československa, začali mne lidé odtamtud přímo bombardovat přáními, abych se ujal vydávání i jeho dalšího díla. Ačkoli děti emigrantů až na výjimky česky nečetly a zájem projevovala spíše jen hrstka pamětníků, což ohrožovalo rentabilitu takového podniku, dal jsem se Foglarovými příznivci přemluvit a v roce 1984 připravil Hochy od Bobří řeky, všemi nejpožadovanější knihu. Někdy v tutéž dobu jsem navázal též spolupráci s kanoistou a pracovníkem ČSTV Milanem Svobodou, snad největším předpřevratovým »pašerákem« exilových tiskovin do republiky a shodou okolností i zaníceným propagátorem Foglarovy tvorby. Během několika nejbližších Svobodových výjezdů do zahraničí jsme dohodli, že nově vydám - se souhlasem autora, jenž se ale bude tvářit, že o ničem neví - Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří, po nichž obdržím k dispozici již déle dokončený rukopis Tajemství Velkého Vonta, který Foglar doma nemohl uplatnit. Svoboda mi jako stvrzení pravdivosti slibu předložil i Foglarem zvlášť pro mne určených pár řádek, ručně psaných na kusu neutrálního papíru, jejž jsme na jeho výslovnou žádost zničili.
   Ještě než byly Záhada se Stínadly v roce 1985 v mnichovské tiskárně dokončeny, obdržel jsme z pražské Dilie (divadelní a literární agentury) doporučený dopis, v němž mi ředitelka literárního oddělení Helena Kocourová sdělovala, že se na ni Foglar obrátil poté, co náhodně zjistil, že »bez jeho vědomí, jakéhokoli souhlasu a smlouvy s ním« byl u mne v Mnichově vydán román Hoši od Bobří řeky. Kromě toho v dopise na údajné Foglarovo přání zdůrazňovala, že »autor toto vydání odmítá a zavrhuje, mj. proto, že v něm jsou uváděny některé nepravosti o jeho životě a díle«. Úplně překvapen jsem tím nebyl; donášelo se mi postupně z domoviny, že Foglar o mně na veřejnosti nepěkně mluví. Objížděl tou dobou republiku na popud jakési čtenářské iniciativy a přinesl-li mu někdo Hochy z mé produkce, odmítal se do nich zvěčnit. Odepsal jsem Kocourové, ale namísto oficiální odpovědi se mi od ní dostalo oklikami vysvětlení, abych ničeho nedbal a klidně dál jednal podle svého uvážení, jelikož Foglarův postup byl prý pouze aktem »preventivního sebeudání se«, učiněným pod příslibem obnovy vydávání jeho knih, pravděpodobně z ministerstva kultury. Krátce na to do Mnichova zavítal i Milan Svoboda s tisícerými Foglarovými pozdravy a díky, ale především i se slibovaným rukopisem Tajemství Velkého Vonta, přičemž mi opatrně naznačil, že by autor nepohrdl nějakým honorářem (dohodnut dopředu nebyl žádný!), protože prý nevěří mnou ohlašovaným vydáním svých knih v pouhých pěti stech výtiscích. Byl totiž zvyklý na nezřídka více než stotisícové náklady, které mu přinášely odpovídající zisk.
   V současnosti je už kdekdo obeznámen s tím, že knihy běžně i u nás vycházejí v nizoučkém počtu, a jenom předpokládané bestsellery možná ve třech až pěti tisících. Mezi převážně chudými emigranty byla situace ještě mnohem horší: žili roztroušeni po celé zeměkouli a poměrně drahé české knihy - prodražené i vysokým poštovným - představovaly pro ně doslova luxusní zboží, které si jen málokteří z nich čas od času dopřávali. O takových věcech nemohl však Foglar nic vědět a z tohoto důvodu jsem také po prvotním otálení posléze přistoupil na zakoupení speciálního fotoaparátu podle jeho přání, který mu jím požadovanou odměnu za vydávané knihy v plné výši uhradil. Nad Foglarovým strojopisem Velkého Vonta jsem pak strávil mnoho dnů a nocí, než se mi jej podařilo vtělit do konečné knižní podoby. Při čtení se mi znovu a znovu vybavovalo údobí někdejšího bezstarostného klukovství, což mě zároveň nutilo i hloubat nad tím, jak si autor v tak pokročilém věku dokázal udržet všechny ty báječné pocity, vyprchávající u většiny již v počátcích dospělosti.
   Když byla kniha v druhé půli roku 1986 hotová, zářil jsem radostí nad vykonanou prací. Měl jsem za to, že ji Foglar ocení, ale nestalo se tak ani tehdy: zprostředkovaně mi vzkazoval, že ho zbavuji příležitosti vydávat doma a vystavuji nebezpečí vyšetřování. Proto jsme rozezlen odmítl s definitivní platností vydávání jakýchkoli jeho dalších knih. Nemohl jsem přece tušit, že Foglar uzavřel už smlouvu s pražskou Olympií, která v roce 1987 zahájila mamutím nákladem Hochů od Bobří řeky novou vlnu masového vydávání jeho díla, kterého si - i přes rozepře s autorem - nadále vážím.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]