Vítr byl tak silný, že do otevřených dveří vtlačil nejen nového příchozího, ale i spršku, která se rozbila o jeho záda.
   Zavřel za sebou a rozhlížel se pár vteřin.
   Čekárna byla špatně osvětlená, nevlídná. Taková, jaká asi má být na zapadlém vesnickém nádraží, však nečas do ní přece jen vměstnal pár lidí.
   Na lavici vlevo ode dveří seděla zřejmě celá rodina.
   Tatínek, hubený střízlík s ulízanými mastnými vlasy, lahví piva v ruce a s výrazem flegmatického debila. Jemu po boku neuvěřitelně tlustá a pestře nalíčená matróna se sveřepou tváří a maličkýma zlýma očima, vedle ní dvě pošťuchující se rozjívené děti, maminkou hlasitě okřikované.
   Vpravo se usadili tři starší lidé. Dva postarší muži, nevábně oděni a brblavě si cosi povídající, a mlčenlivá, strnule zírající stařena se šátkem na hlavě a s bytelnou kabelou v klíně.
   Na lavici proti dveřím bylo volné místo.
   „Dovolíte?“ řekl.
   „Prosím,“ odvětil muž, asi šedesátník, který byl jediným hostem tmavé opotřebované lavice. Na rozdíl od dalších čekajících byl pečlivě a čistě oblečený. Měl ruce složené na prsou, u nohou mu stál kufřík a vedle něj ležela na lavici kniha. Zvědavě si neznámého cestujícího prohlížel.
   Odložil naditou igelitku a sundal batoh, podle všeho těžký, a položil ho též vedle lavice.
   Pak se usadil vedle starousedlíka, ovšem k druhé straně, s distancí, značící jak potřebu relativního soukromí tak jakousi slušnost, sdělující: nechci vás rušit.
   Žvanění a výkřiky dětí, občasné vzteklé výchovné výkřiky jejich maminky a huhlání důchodců vytvářelo kulisu, za kterou se koneckonců dalo odpočívat a nebrat okolní svět na vědomí.
   Pohodlně natáhl nohy, zaklonil hlavu a zavřel oči.
   „Promiňte, pane,“ řekl jeho soused.
   Napřímil se: „Prosím?“
   „Nezlobte se…. Vy nejste místní, že?“
   Zavrtěl hlavou.
   „Promiňte, že jsem tak zvědavý… Já jen… Žiju tady už léta a tak znám místní lidi i chalupáře… Ale vy asi jen projíždíte, je to tak?
   Usmál se a stáhl pod sebe vytrčené nohy. „Byl jsem navštívit známého. Ale ano, vlastně projíždím, to je přiléhavé. Hezky jste to nazval.“
   „Co to s prominutím čtete?“ ukázal pak na knihu, jako by chtěl odvést řeč jinam.
   Zájem muže potěšil. Vzal knihu do rukou a přes palec pravé ruky nechal proklouznout chumáč stránek.
   „Víte, lidé si berou zpravidla do vlaku nějaký časopis nebo detektivku. Já si i na cestách, byť krátkých, potrpím na klasiku.“
   Ukázal obal knihy a lakonicky, leč významně pronesl: „Profesor Neřád. Heinrich Mann.“
   „Ale! V těchto nevlídných a zhrublých končinách?“ reagoval s uznáním nově příchozí.
   „Musím přiznat, že jste mě notně a mile překvapil. Znáte klasickou filmovou verzi tohoto díla?“
   Muž, v jehož tváři se míchal údiv s úctou, zavrtěl hlavou.
   „Soudím však, že jste ten film vzhledem ke svému věku nemohl nevidět. Jmenoval se Modrý anděl. Mimo Marlene Dietrichové v něm hráli Rosa Valettiová a mistr Jannings. Skvělý film, ale!“ vztyčil nově příchozí ukazovák pravé ruky. „Je-li takové literární dílo provedeno v podobě filmového dramatu, nutně jaksi zhrubne do esence. Proto je kniha, kterou právě čtete, mnohem poetičtější a sdělnější než onen film. Ostatně na to už upozornil svého času profesor Klemperer.“
   Odmlčel se a oba se zamyšleně zahleděli před sebe, úkosem ke špinavé podlaze.
   V nevlídné místnosti mezitím došlo ke změnám.
   Stařena se zvedla a odešla, belhajíc se, k osobnímu vlaku, o který nikdo jiný z čekajících neprojevil zájem.
   Pitoreskní rodinka stále více opanovávala čekárnu.
   Matróna si nebrala servítky, ale její nadávky, určené dětem a vrhané ječivým hlasem, neměly na rozjívené spratky účinku.
   Starší z nich, asi osmiletý chlapec s rozježenými skoro bílými vlasy a šilhavýma očima, si z nudy vyhlédl jako hračku dva staré muže sedící proti. Nejprve s prstem v puse, přistoupil těsně k nim a upřeně si je prohlížel. Muži ztichli.
   „Karlíku,“ zaječela jejich matka, „pojď sem, ale hned!“
   Karlík nedbal. Naopak, přiblížil svůj ksichtík těsně k obličeji vlevo sedícího děda, vyndal prst z pusy, a co mohl, vyplázl jazyk. „Uééééé!“
   Matróna povstala tak rychle, jak jí tloušťka dovolovala, hmátla po spratkovi a táhla ho za ruku nazpět. Dítě zaječelo. Matka jím smýkla k lavici a obrátila se ke svému apatickému druhovi.
   „Ty hovado, sou to i tví haranti, tak se o ně taky starej! A nechlastej furt!“
   Nato chňapla po láhvi, ze které si mužík přihýbal, a vytrhla mu ji z ruky.
   Pivo vychlístlo na podlahu. Obě děti se daly do hurónského smíchu a ukazujíce na svého tatíka výskaly: „Hovado, hovado, hovado!“
   Tatík bezradně vstal a nevěřícně zíral na matrónu, která rychle vstrčila láhev pod lavici.
   Tatík mlčky nastavil ruku, ale matróna zarputile zavrtěla hlavou.
   Tatík se rozhlédl, jako by žádal ostatní čekající o pomoc. Ti rodinku mlčky a vesměs s rozpaky pozorovali.
   Aniž by se jakkoli změnil debilní výraz v jeho tváři, tatík se zprudka otočil ke své ženě a udeřil ji pěstí do obličeje.
   Byla to silná rána. Matróna vydala přidušený skřek a svalila se z lavice do špíny podlahy.
   Nikterak překvapené děti toho využily.
   Mladší chlapec přidřepl k matce a jako u vytržení pozoroval, kterak se jí z nosu a úst řine krev.
   Ten starší nelenil, vyběhl k oběma dědům a opět toho nalevo vší silou kopl do holeně.
   Vzápětí vyrazil ze dveří čekárny a zmizel.
   Tatík sáhl pod lavici, vytáhl zabavenou láhev a přihnul si. Pak se posadil na své místo a opět způsobně čekal. Na svou ženu se ani nepodíval. Ta se na zemi dala do nářku a krev i slzy utírala rukávem.
   „Poslyšte vy dva,“ řekl hlasitě, avšak vyrovnaným hlasem, nově příchozí.
   „Buď odsud ihned vypadnete i s těmi haranty, nebo někoho z vás zabiju. Budete si moci vybrat.“
   Pozornost všech se teď upřela na něj.
   Při svých slovech se kupodivu tvářil nezúčastněně, lhostejně, ani vytrčené nohy nestáhl pod sebe a paže měl zkřížené přes prsa.
   „Ty se starej vo sebe, ty...“ dostala ze sebe mezi vzlyky vztekle matróna, vstávajíc.
   „Nemontuj se do nás, nebo ti můj starej dá taky přes hubu.“
   Muž pokrčil rameny: „Varoval jsem vás včas.“
   Tatík vstal a vypitou láhev uchopil za hrdlo. Po chvilce váhání vykročil k novému příchozímu a postavil se krok od něj.
   „Vraž mu jednu, dělej,“ křičela matróna. „Vem ho po kebuli! Todle si nebude dovolovat!“
   Tatík pozvedl ruku s lahví.
   Nově příchozí se bleskurychle vztyčil. V jeho pravačce to cvaklo, šerem blýskla čepel vystřelovacího nože. Než stihl tatík udeřit, čepel mu vjela pod srdce.
   Neopouštěje svůj přiblblý výraz se tatík složil bez hlesu na zem.
   V místnosti bylo strnulé ticho a strnulí lidé.
   Nově příchozí otřel čepel do papírového kapesníku, odhodil jej, nůž zavřel a uložil do kapsy kalhot. Pak se obrátil k svému zkoprnělému sousedovi.
   „Mnou zmíněný profesor Victor Klemerer napsal skvělé dílo: Lingua Tertii Imperii, tedy
   Jazyk Třetí říše. Stojí za pozornost, ostatně vyšlo také v českém překladu.“
   Pokývl na pozdrav, chňapl po svém batohu a rázně vyšel ze dveří čekárny, které za sebou prudce zavřel.
   Jeho soused se po pár vteřinách vzpamatoval ze šoku a vyběhl také do deště.
   Nástupiště bylo prázdné.
   Nahlédl do malé nádražní haly k pokladně a pak halou proběhl před nádraží.
   Nikoho neviděl.

   „Čí je to taška?“ ukázal policista pod lavici.
   Ze svědků vraždy byl v čekárně přítomen už jen muž, vedle kterého pachatel seděl.
   „To tady asi zapomněl…on,“ řekl, dívaje se na obyčejnou igelitku s jakýmsi reklamním nápisem.
   Policista sáhl po tašce, nahlédl do ní a potom vysypal její obsah na lavici.
   Skládací deštník, role toaletního papíru, zpola vypitá láhev nějaké ovocné limonády, černý svetr a také – cestovní pas.
   Policista hmátl po malé zelené knížce, rozevřel ji a nastavil svědkovi před oči.
   „Je to on?“
   Muž kývl.
   „Tak to ho za chvíli máme,“ prohlásil spokojeně policista, listuje v pasu.
   „A hele... Tak on je to německý občan… A jmenuje se profesor Walter Unrat. Profesor… No tohle,“ divil se policista.
   „No tohle,“ opakoval jako ozvěna svědek. „Profesor Neřád?“

   Povídka z knihy Muž dvou rakví
   Autor je letošním laureátem Ceny Unie českých spisovatelů

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]