Za MUDr. Jaroslavem Hovorkou

   Myslel jsem si, že bude žít věčně. A když jsme při jedné z návštěv Kampy se smíchem s manželkou utrousili: „Musíme nám ještě dlouho vydržet!“, opětoval úsměv a prohlásil: „Narodil jsem se mrtvý, už to mám za sebou.“
   Třebaže jsem pana doktora a spisovatele Jaroslava Hovorku poznal až téměř v jeho osmdesáti letech. Občas jsem si říkal, že jej stáří ani nepoznamenalo, že se mu vyhnulo tím nejdelším možným obloukem, neustále byl plný entuziasmu, zajímal se o vše současné, zvláště o literaturu.
   Přítel Jaroslav se narodil 2. září 1925 v Chrudimi, studoval gymnázium v Brandýse nad Labem a v Praze, kde absolvoval lékařskou fakultu. Působil jako lékař v oblasti leteckého a kosmického lékařství, stal se specialistou na cizokrajné choroby, věnoval se epidemiologii a bakteriologii. Byl také osobním lékařem Jana Wericha, miloval maratón i všechny běhy na dlouhé tratě.
   Jaroslav Hovorka i velmi úspěšně studoval u profesora Sádla hru na violoncello, hrával jako člen vlastního smyčcového kvarteta. Malířská tvorba vychází z jeho rodné Vysočiny.
   Jako spisovatel napsal přes sedmadvacet knih, mnohé z nich byly vydány i v zahraničí. Nelze nevzpomenout Baladu z domu V+W, Erotikon – nové vydání Erotikon II právě vyšlo na konci letošního léta s ilustracemi Aleny Stiborové, Školu zázraků, Cestu do stáří, Údolí Jaků, Barevná léta, Zemi trav... K posledním jeho dílům patří knížka Na břehu Kamenice a je součástí trilogie, popisující a mapující dějinné procesy v letech 1800-2000 očima obyčejných lidí. Procestoval Mongolsko, milovanou Indii, kde se za něj dodnes modlí všechny jeptišky v leprosáriu, ale „nikomu to neříkejte...“
   Nemohu se však nezmínit o jeho knížkách, na jejichž vzniku jsem měl velikou čest se osobně podílet. V roce 2005 vychází vzpomínková publikace básnířky Václavy Eiblové s životními osudy doktora Hovorky s názvem 10 000 pozdravů z Kampy; záhy byla rozebrána a ještě nedávno se čtenáři ptali, kde ji mohou sehnat. Jen lituji, že jsem pro ni mohl napsat jen předmluvu. Ale mnozí ji dodnes mají na viditelném místě ve svých knihovnách.
   Rok předtím přišel malý zázrak z nebe. Vymyslel jsem si vydání poetické antologie. Z ničeho nic se objevila objednávka na šedesát výtisků básnického almanachu Před hradbami noci, sborníku, v němž se potkalo čtyřiatřicet českých básníků. Díky tomuto šlechetnému daru Jaroslava Hovorky, který mě do té doby vůbec neznal, jsem neprodělal kalhoty. Když jsem mu potom osobně přijel poděkovat, mávl jen rukou a řekl: „Mám aspoň dárky pro své pacienty.“
   Když vznikl almanach Básníci z podkroví, byla v něm zastoupena i jeho dlouholetá milovaná pacientka, již zmiňovaná básnířka Venuška. Léčil ji akupunkturou do posledních chvil, dokud ještě mohl.
   Doktor přijímal návštěvy vždy jen ve středu odpoledne od 14 do 16 hodin. Byl jsem náležitě pyšný, že jsem toto nepsané pravidlo občas porušil. „To není možné,“ divil se můj známý básník Josef z Dobříše, „jak jsi to dokázal, když k sobě nikoho nepouští?“ „Přelezl jsem zeď!“ Co jiného jsem také mohl odpovědět?
   Pár dní před svým odchodem už mě k sobě nepustil. Bolestivě mi vytanulo na mysli: Chce zmizet z tohoto světa jako Jan Werich, který si lehl do postele a rozhodl se už nevstat, paličák jeden!
   Jeho smrt mě zastihla uprostřed lesa, kde jsem kácel stromy. Náhle pípnul telefon. Stíral jsem z tváře pot i slzy a vzpíral se uvěřit téměř nečitelné zprávě SMS, že už opustil nejkrásnější z možných světů, že už nikdy neřekne: „Můj pacient, má láska.“
   Jaroslav Hovorka, člen Unie českých spisovatelů, zemřel – a raději bych řekl: odešel jako velitel v čele básnických legií – v neděli 29. listopadu 2009 kolem třetí hodiny ranní.
   Tehdy už noc ztrácí na síle.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]