JOSEF BÍLEK

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   Myslím si, že nezaznívají, nebo přesněji, že nezaznívají příliš. Řízení těchto prostředků to prostě nedovoluje. A podle mého názoru se tu jedná o tři okolnosti:
   1. Není zájem, aby vedle pragmaticky orientovaných stanovisek vůbec zaznívaly jiné postoje, vždyť by to rušilo celkovou koncepci. Řídící centra sdělovacích prostředků si myslí, že se bez levicově orientovaných intelektuálů jednoduše obejdou a zvláště pak nechtějí, aby jim tyto jejich názory narušovaly dnes již dosti zkonsolidovanou a »zmasírovanou« mládež. Mnozí mladí lidé se odklánějí od palčivých problémů své doby vlivem rodičů a také vlivem školy, což jsou velmi silná ovlivňování (druhou otázkou je, co si vlastně tito lidé sami myslí, ale k vlastnímu přesvědčení musejí teprve dozrát - a to bude stát čas.) Je ale třeba těch, kteří by nechali zaznívat i hlasy z »druhého břehu«, ti se však bojí, zvláště když uváží, že se může jednat buď o lidi a/ neznámé, b/ známé - a tu tím spíše není zájem o pronikání jejich stanovisek na veřejnost. Nezbývá tedy nic jiného, při současném skupinkaření, než aby tito levicově orientovaní byli tím spíše uváděni na stránkách jim vlastních novin a časopisů. Víme však, jak je těchto médií málo a že se jedná často o tiskoviny okrajové, protože k nejsilněji působícím sdělovacím prostředkům patří televize a rozhlas; velmi čtený je třeba Blesk a jiný bulvár... Je skoro nepředstavitelné, že by třeba KSČM vlastnila televizní studia a samostatné televizní vysílání. Pravice nás do televize nepustí a ví proč. Neměli bychom si dělat iluze a měli bychom realisticky zvažovat terén.
   2. Měli bychom se učit z dávných zkušeností minulosti, například z toho, jak postupovala novinářská »garda« kolem Rudého práva a Tvorby (a dalších časopisů tohoto druhu) před válkou. Zaměstnávali lidi vysoké kvality a úroveň kulturních rubrik, jakož i politických a ekonomických přehledů, tu byla vynikající. Neznamená to hrát si na vlastním písečku, ale využít něco z mála těch možností, jaké máme.
   3. Použil jsem již termínu okrajové tiskoviny, které bychom se měli naučit využívat a nepodceňovat. Mohou mít i mnoho čtenářů, zahrneme-li mezi ně i členy rodin, do kterých se dostávají. A těm nabízet naše řešení a naše názory, užívat jich i ve zdánlivě již překonaných propagandistických prostředcích, jako jsou skříňky apod. Dostávat se i do profesních tiskovin, pokud tam nalezneme (při rozhodování o zveřejnění) své příznivce. Víme přece, že současná pravice s velkým halasem vykládá, jak někteří katoličtí intelektuálové v dobách komunismu publikovali pod jmény i zavedených a připuštěných autorů předlistopadového režimu; proč nezkusit i tyto možnosti. Bude jich však určitě málo. Vůbec nelze očekávat, že zavedená nakladatelství, redakce televizních vysílání, rozhlasu a novin budou brát naše příspěvky. Proto tak, jako u nás před válkou působila i levicová nakladatelství, měla by vznikat a rozvíjet se i levicová nakladatelství v současnosti. Jejich dosavadní existence představuje jen náběh a navíc si jejich produkce jen s obtížemi razí cestu ke čtenářům, zvláště v regionech. Je to samozřejmě i otázka i propagace.
   Na levicově orientovaných dílech vydavatelé nejspíš nevydělají, což poznamenává nakonec i vnější vzhled publikací, výši autorských honorářů a samu výtvarnou stránku vydávaných prací.
   Na dobu dalších Olbrachtů, Vančurů, Horů aj. si ještě budeme muset počkat, ale ona jistojistě přijde!



   ELIŠKA KOPPOVÁ

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   Hlasy levicových intelektuálů, stejně jako všechny ostatní alternativní hlasy, zaznívají ve sdělovacích prostředcích málo a když už, jsou často zkreslené a vytržené ze souvislostí. Veřejnost má vnímat nositele myšlenkových proudů, odporujících ideologii spojené s vládnoucí skupinou, v takovém světle, aby je sama demokraticky odsoudila jako naivky, podivíny nebo dokonce nebezpečné živly. Každý společenský systém se brání pokroku, protože ten znamená jeho zkázu a nahrazení něčím novým.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]