Ptáci, co vyklovali noc, jako by se navraceli z minulého času a vyplašili lehký spánek, jako by překřičeli práh citlivosti i mlhu rozprostřenou z nás. Zakloň se a zahleď do zdánlivé prázdnoty nad sebou: Vidíš zborcené katedrály zbožných přání, v pozadí pak čas nelítostných zítřků? To není nebe tak přísně klasické. Ne! Jen samá neurčitost a nepolapitelnost.
   A tak se i přechyluje ráno k nevýraznému poledni, které je skoro neznatelně překrýváno časným podvečerem.
   Ulice domů - koryta vyschlých řek - oprýskaná dna plná balvanů, míří do vydýchaného ticha domů, umlčených na dva západy, ticha, které nemá komu co sdělit, až do sypké hodiny stmívání, kdy i květiny pozvolna vlhnou tmou a mužové usínají na rtech žen, které jim také nemají co sdělit, mužové a ženy - rub a líc - a jejich včerejší láska, to podhoubí lidství, rozmývané tmavnoucími olejovými šmouhami...
   Odchází den bez violového lesku, kapka po kapce, až na povrch vyplyne další oprýskaná noc.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]