Za sedmero horami, za sedmero řekami a snad až za devatero obzory uzamčenými zlatým klíčem je ta země, k níž zalétají naše touhy. Zkrásněla v našich představách. Všechno zlé je dávno zapomenuto, zraňující trny jsou olámány, v zahradě vzpomínek rozkvetla nádherná růže, sluneční paprsky laskají hebké lupínky květů a na každém z nich se třpytí průzračná krůpěj rosy.
   Je to země dětství...
   Ani v představách nám není vždy dovoleno vstoupit do té divukrásné říše pohody a snů, nevede tam žádná z cest, vstupuje se tam ptačími krůčky a skrytými vrátky ztracenými ve větvích šípkových keřů, co se zamykají krvavými krůpějemi zmrzlých plodů, vrátky utajenými v nekonečných závějích sněhu, do nichž beznadějně a neúnavně padají černá těla vran a pečetí tu nekonečnou běl.
   A potom se to stane.
   Náhle stojíme před těmi dveřmi bázliví a tiší.
   Jsou Vánoce...
   Vánoce... Říkáme šťastné a veselé. Ale Vánoce jsou především šťastné. Veselí patří víc k těm dnům dalším, k těm, co přijdou po Štědrém večeru.
   K vánočním dnům patří především laskavost a něha.
   Možná ještě zamyšlení.
   Vzpomínám, jak jsme jednou vyšli s rodiči do štědrovečerní noci. Měsíc byl v úplňku, hvězdy se třpytily, až oči přecházely. Všude bylo ticho. Mráz svíral zemi neúprosnou silou. Zdálo se, že vzduch visí nad zemí jako obrovitá skleněná tabule, téměř bylo slyšet, jak se ta tabule zachvívá, jak drnčí a zvoní, jak po ní běží nehmotné signály odkudsi zdaleka, měkce se nás dotknou a zase se ztratí v propastných hlubinách vesmíru. Z komínů zasněžených chalup stoupaly průsvitné sloupy kouře, nepatrně se vlnily a zachvívaly, měsíční světlo jim propůjčovalo svůj jas a zlatisté pentle dýmu stoupaly nad střechy chalup jako tajemná a krásná poselství. Na chvíli se mi zdálo, že se nad vesnicí vznášejí obláčky lidského štěstí vydechované vesnickými domy.
   Vesmírné prostory mlčely a jako by na něco čekaly. Byly studené a pusté.
   Chybělo jim lidské teplo.
   A právě v té chvíli v protější chalupě zapálili svíčky na vánočním stromku. Plamínky se zachvěly a vesele poskočily.
   Noc ožila.
   Veselá okna si vzájemně pokynula a já jsem pochopil, že všechna ta světla se prohořívají do noci jen díky lidem.
   Kdyby jich nebylo, byl by i tento svět vyhaslý a pustý.
   Chyběla by mu lidská srdce.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]