(23. 12. 1838 – 14. 7. 1871)
O vánocích se dějí zázraky. Vánoce roku 1838 vložily do kolébky ve statku Jana Šolce v Sobotce – Předměstí budoucího českého básníka. Statek prosperoval a Václav spolu se čtyřmi sourozenci prožil hezké dětství. Dvoj- či trojtřídka v Sobotce, (nejspíš pak Hlavní škola v Jičíně), gymnázium v Jičíně (1852–1860) s láskami k soboteckým Fanynce a Aničce Pluhařovým, které v jeho básnickém vědomí vyryly hlubokou brázdu. Gymnázium znamenalo také ochotnická představení v Sobotce a první verše do památníků i do tisku (Písně o bledé dívce, Lavičky, Písně v bouři aj.). Pak zápis na filozofickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy (1860), počáteční pilné studium a psaní zdařilých veršů, ale také zachycení ve společnosti, která ho obdivovala, bohužel v hospodách a krčmách. Již rok 1861 přinesl bohatou žeň jeho básní sociálních a vlasteneckých, např. Zpěvy svatováclavské (v nich např. báseň Chátra) a také nadnárodně známé Polskému národu a Uskoci, jihoslovanský odpor tureckým utlačovatelům. Postihla ho opět rodová plicní nemoc (chrlení krve), na kterou před pár lety skonal jeho otec a Václav, který studoval z podílu na statku, byl na čas v nemocnici. V dalším roce ve svých gazelech dokázal této orientální básnické formě vtisknout zcela nový charakter – vrcholnou milostnou lyriku. Zmínit je třeba i dvě sociálně pojaté básně Kytkářka a Harfenice. Na konec roku 1863 další smutné milostné gazely jako odezva na vdavky jeho sobotecké Aničky. Na počátku roku 1864 dokázal ve Znělkách pozvednout úroveň českého sonetu zpět na úroveň Kollárovu a ještě výše a v básni Písničkář vyzpíval celou svou nuzáckou básnickou bídu. Bylo to obvinění pokryteckých boháčů, rádobyvlastenců.
Šolc utíká z Prahy vydělávat si u kočovných divadelníků; léta špatná a chudá, na četné žádosti o podporu ve studiu nedostává odpovědi. V roce 1867 se vrací nemocen do Sobotky. Jen krátce se zotavil a básní Naše chaloupky se vrací na vrchol českého Parnasu. Od začátku roku 1868 se v tisku objevily Sonety svatováclavské, sžíravá kritika českých maloměšťáckých poměrů, které stále nedokážou vybřednout z pobělohorského staletého německého útlaku. V létě toho roku ve Světozoru vychází lyricko-epický epos Hajduk Marko, velmi ceněný kritikou. A na podzim pak – s finanční podporou hraběnky Kounicové – přichází první vydání Prvosenek.
Do prvního vydání Prvosenek vešel ještě nepublikovaný lyrický bolestný cyklus Z perlové šňůrky a část Písní v bouři. Nestačily vyjít dvě silné sociální básně Dítě z ulice a Píseň o ruce mozolné, čítanková báseň, zařazená až do vydání druhého. Šolc se znovu zapisuje na filozofii, ale nevydrží v Praze dlouho. Píše ovšem jako o život. Pokračuje v Sonetech svatováclavských, tvoří epické skladby (Joža Skalák, Dalibor, Dědovy vrásky, Nádraží), začíná cyklus Boží bojovníci, ale také úžasnou (ač místy morbidní) sestavu Krvavé růže, bolestnou, avšak s životem již vyrovnanou lyriku. Básně vyšly až po Šolcově smrti v druhém vydání Prvosenek (1871/1872).
Jen jako tečka na závěr stručného výčtu Šolcova díla patří slova básníka sociálních veršů a básníka nezapomenutelné lyriky:
…a ač naň dštily bouře, nehody,
on v bouři té přec nikdy nezastesk´
mozolnou pěstí život protloukal,
z ulice žil a na ulici spal
a nebes klenba jeho světnice –
což chtělo více dítě z ulice!
(z básně Dítě z ulice)
…Když však se láska vkradla v Tvoje oko,
a první líbek tvář Tvou rozehřál,
tu jemnou září svitlo Tvoje oko
a teplý vánek z Tvého líce vál,
a teď jak měsíc lásky Tvoje oko
a mně blahostná touha srdcem jde,
když tvář Tvou líbám, hledě v Tvoje oko.
(Výňatek z Gazelů)
JOSEF JINDRA
Dvě tváře Václava Šolce
Díváš se na mě dvěma tvářemi,
kolena – zdá se mi – tíží mě k zemi.
Co bych řek´ – nevím,
hledám dvě slova pro uctivý rým,
který by se mnou stál s kloboukem v ruce.
Jako bych uslyšel mluvit tvé srdce,
co na srdci, to ve tváři.
Tvá pravá tvář je nevole plná,
temná je, tak temná,
ač celý čas je slunce nad hlavou.
Tvůj hněv v ní nikdy neusíná
a k bohatým dál plody práce
chudých odplavou.
A drábův karabáč dnes jiný třímá
a bez lásky že vždycky byla zima
a chudě básnit bez chleba,
to nebyla jen velká dřina.
A plané vlastenčení?
Řád maloměšťáků se nikdy nezmění.
A k tomu ta ztracená láska.
Tu levou tvář ti slunce laská,
že často vzpomínáš,
jak hezká bývá láska,
že právě ta bolavá, co prorůstá bodláčím
je velikým přiznáním člověčím.
Stvořil jsi gazely, sonety, čtyřverší
pro lásku až do hrobu smutnící,
že zkrvavěly růže.
Myslím však – to jistě každý může –
kdyby tvá lebka při tom věčném spaní
mohla mít ještě své tiché přání,
pak – aby tvé gazely si milenci šeptali,
v náručí spoutáni jedněmi ústy.
Vždyť ty to nejlíp znáš,
kdy svět se zdá být pustý.
Autor: JOSEF JINDRA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)