Bylo, nebylo…
I tak by dnes mohla začít recenze o knize Iana Baxtera TÁBOR SMRTI OSVĚTIM. O knize unikátních fotografií z válečných archivů. Knihu vydalo brněnské nakladatelství Jota v roce 2013.
Proč bylo, nebylo? Kdo vůbec pochybuje o existenci – nejen Osvětimi – a kdo ne?
Na jedné straně – a bohudík takových lidí je převaha (mezi nimi ti, kteří mi v Tel Avivu ukazovali číslo na předloktí, své vězeňské číslo, nebo ti, kteří mne v muzeu Jad Vašem zavedli k poslednímu osvětimskému vlaku) jsou také vnuci a pravnuci těch, kteří se nevrátili. Patří k nim i moje maminka.
Na straně druhé křičí hrstka těch, kdo věří v podvody, kamufláže, lži, montáže.
Mezi těmito dvěma póly se pohybuje skupina lidí chtivých senzace. Ani ryby, ani raci.
Bylo mi deset let, když jsem držela v ruce česko-německý slovník Unikum, který měl v rohu stránky fialové kulaté razítko Auschwitz. Zachvěla jsem se dosud neznámým mrazem a od té chvíle bych se neodvážila vypravit na zájezd do Osvětimi. Některé cestovky zájezd dokonce řadí mezi „zážitkovou turistiku“! Neklamná známka faktu, že naše civilizace jde do háje. Někdo už ani neví, jak se vzrušit. Proti Osvětimi je však středověká krčma Dětenice, kde hostům vynadají i namelou, čajíček.
„Arbeit macht frei“ – nápis o práci, která vede ke svobodě, vymyslel ředitel tábora Höss a vězeň ho vykoval. Dívám se na fotografii Hössovy vily. Neznámý autor ji snímal ze zahrady. A Höss trval na tom, aby dům byl úplně oddělen od tábora, aby z oken byly z tábora vidět jen střechy a komíny velitelské kanceláře a administrativních budov. Höss dal všem na vědomí, že chce, aby jeho rodina žila v naprostém soukromí.
Pár metrů od této falešné nirvány bylo po soukromí. Ubikace, výběry na rampě, pochod do sprch a ke krematoriu…
Kdo měl štěstí a byl mladý, toho čekala tvrdá práce. O život tu přišlo přes milion osob, hlavně židovských, a to žen i dětí. Z další fotky se na mne dívají maďarští židé. V lesíku čekali mnoho hodin, až přijdou na řadu, až jim někdo dá pokyn a oni budou moci zemřít. Děti, muži, ženy na trávníku – co jim asi běželo hlavou? Jedna holčička je podobná mé mamince. Na dalším snímku děti s babičkou spěchají do krematoria, není jim vidět do tváře…
A na dalším snímku skupinové veselí: SS pořádala v Osvětimi řadu kamarádských setkání, vojáci zpívali s doprovodem harmoniky. Důstojníci měli i rekreační středisko nedaleko Osvětimi. Doktor Mengele se na fotce usmívá – možná po dobrém výsledku svého lékařského pokusu na dvojčatech.
Na další fotografii vězni betonují střechu podzemní svlékárny Krematoria II v zimě 1943. Text knihy praví: „V komoře bylo velké horko a někteří, hlavně děti, se kvůli nedostatku vzduchu udusili ještě dřív, než byl dovnitř vpuštěn plyn. Těla pak naložili natřikrát či načtyřikrát na provizorní výtah a poslali je do přízemí. Do budoucna se plánoval i elektrický výtah.“ Vida, stačilo málo a mí předkové mohli do nebes i elektricky!
Kniha těchto fotografií je k vidění i k nevidění. Ke čtení i k nečtení.
Jinak ji vidím a doprovodný text rozdělený do čtyř kapitol čtu já – v neustálém pátrání po tvářích těch, které jsem neznala, ale patří do rodiny, po tvářích, které znám z vyprávění.
Jinak ji prolistuje historik, nebo ten, kdo si ji vezme jako původce na zájezd, jímž chce vyjádřit úctu k zemřelým sousedům. Anebo který si snad chce polechtat otrlé nervy!
Rozhodně však před ní oči nezavírejte. Právě dnes ne!
Autor: EVA FRANTINOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)