Zeměkoule se zatím pořád otáčí jedním směrem, protože o jejím chodu naštěstí nerozhodovala naše vláda-nevláda. Obyvatelé zeměkoule, ovšem pouze někteří, v závěru roku otáčejí poslední list kalendáře a často se nestačí divit. Na nějakém místě světa někdo pořád prosazuje tu svoji a zaručeně jedině správnou muziku. Jinak hrozí, že ostatním na líce dopadne pár facek. Ještěže alespoň jen těch pár pohlavků. Možná se přihodí dokonce i nějaký ten zázrak a mimo narození Ježíška tuzemský politický výkvět sesmolí do konce roku vládu. Ta možná i nějakou chviličku vydrží, než dojde třeba na církevní restituce. Nakonec potomci husitů bez mrknutí oka uhradili rozmlácené kostely…
Čas je mrcha a prchá si to pořád jedním směrem a člověk tolik potřebné sousto k žití vkládá rovněž pořád do stejných úst. Co se ale najednou nepřihodí? Milion lidí země s deseti miliony obyvatel zčistajasna žije na hranici chudoby! Okolo těchto lidí však vyrůstají směrem k nebesům skleněné krabice s kancelářemi k pronájmu. Znáte ještě básničku z pera mladíka Jiřího Wolkera o kavárně Bellevue, o říši z tepla a plyše, na jejíž skleněnou hranici přitiskl tvář člověk? Čas běží, kulisy se proměňují, ale něco zůstává pořád stejné. Je to obyčejný člověk se svými přáními i touhami. Příchod nového letopočtu přináší jako vždy i nová předsevzetí a opětný zrod už loni nesplněných slibů.
Kavárna Bellevue byla říše z hudby a plyše a já sám v závěru roku pohlížím z okna na dva lidi pospávající už dlouho v roští v závětří benzinové pumpy. Ještě před pár dny se sousedky ze stejného domu bály jít vysypat smetí do kontejnerových nádob. Spával u nich také jeden člověk. Úmyslně neříkám, že to byl bezdomovec. Včera při ranním vysypávání odpadků mi zase asistovali policisté, kteří u domu fotografovali asi čtyři vymlácená auta, z jejichž útrob zmizela autorádia a z jednoho z nich také přední kapota. Její plech ve sběrně surovin hodí pár kaček…
S příchodem nového roku v závěru starého letopočtu prostě bývá veselo. Slaví se Silvestr, jehož jméno nelze v telefonním seznamu vůbec najít. Vůbec to ale nevadí, čas se totiž přihlásí vždy nějak jinak. Někdy bolestí v kloubech, jindy kraválem jaksi na povel v závěru roku. Nakonec uprostřed výbuchů a ran všeho druhu přestávají u nás být zajímavé rány vypálené ostrými náboji, které se staly novodobým folklórem v kotlině české. Tuzemští Al Caponové jsou ale nositeli českých jmen a rozhodně a zaručeně mají všichni čisté ruce. Rovněž taková podivná, ale už moc let trvající normálka. Čas prostě trvá, parchanti přetrvávají a bývá jim odpouštěno.
Ruce si tak dokázalo umazat snad jen nějaké děcko, které umí hrát ještě kuličky a dává si načas s poznáváním nejnovějších počítačových programů.
Čas pořád běží jedním směrem a zdá se, jako by se běh časomíry urychloval. Člověk se sice dokáže na sklonku roku proměnit v alkoholovou houbu, a přestože po celý rok na všechno prská, najednou dokáže řvát společně se všemi ostatními. Rachejtle, prskavky, petardy i lidské prsty létají k obloze a současně s kraválem najednou přišel čas nového roku.
Čas prostě nikdy nelenoší. To umí jen lidé a ještě svoji lenost dokážou okecávat. Čas ale nikdo na světě neukecá!
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)