Jistě si vzpomínáte, co se volalo před čtyřiadvaceti lety na náměstích: „Kdo, když ne my?!“, „Kdy, když ne teď?“ a „Nejsme jako oni!“. A právě na to jsem musel myslet, když jsem přebíral Cenu Unie českých spisovatelů, kterou mi Unie udělila, přestože nejsem jejím členem. (V minulých letech ji už dostali další nečlenové UČS: Jiří Žáček, Valja Stýblová, Zdeněk Mahler, Lenka Procházková - a letos taky Karel Srp.) Když jsem za ni děkoval, řekl jsem, že sice nevím, kolik literárních cen se u nás ročně uděluje, ani které spisovatelské organizace se na nich podílejí, ale zato vím, že jedním z nejdůležitějších hodnotících kritérií je stále ještě heslo „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“. A že jsem rád, že to v případě UČS neplatí, protože v UČS zvítězila snášenlivost nad nesnášenlivostí…
   To takoví lidovci, to jsou jiní kabrňáci - ti už zase vytahují lustrační zákon a vůbec jim nevadí, že je v rozporu s Ústavou ČR i legislativou EU, protože vychází z principu kolektivní viny. Hlavně že mají jistotu, že tenhle klacek na jejich hlavy nedopadne - o to se postaral už první polistopadový ministr vnitra za ČSL Sacher, který nechal v archivech StB jen to, co „vítězům“ nevadilo, zatímco jiné dokumenty dal prozíravě skartovat.
   Já na tom sice nejsem jako pan Babiš, nemám ani jeho peníze, ani záznam v seznamech spolupracovníků StB, a lustrační zákon se na mě tedy nevztahuje (dokonce jsem nikdy nezastával žádnou volenou funkci v KSČ a nebyl jsem členem Lidových milicí), ale to neznamená, že je mi celá věc lhostejná. Osobně znám skoro tucet lidí, kteří „lustrákem“ postiženi jsou. Byli k té či oné formě spolupráce s StB donuceni tvrdým vydíráním, ale pokud vím, tak nikoho neudávali, a když už se museli sejít se svým řídícím fízlem, vykládali mu banality. Že ten a ten člověk nadává, že nejsou banány, onen si stěžuje na to, že ještě nedostal žádný titul či vyznamenání, a tamten je naštvaný, protože nedostal devizový příslib k cestě na Západ…
   Ptáte se, jak to můžu tak vědět? Snadno. Všichni se se mnou scházeli a zejména koncem osmdesátých let, kdy už jsem zastával poměrně významné funkce, mě vyhledávali nezvykle často a leckdy jsme mluvili i o dost ožehavých věcech. A já si před nimi nebral žádné servítky. Nesouhlasil jsem s rozmístěním sovětských raket na našem území či s perzekucí signatářů Charty 77, ba i výraz Biafra ducha jsem párkrát použil. A přesto jsem byl establishmentem vyzvedáván výš a výš. Myslíte si, že by to bylo možné, kdyby mě ti moji přátelé a známí někdy označili za nepřítele režimu a práskli na mě konkrétní věci? Je pravda, že když mě Adamec navrhoval v roce 1988 za ministra kultury do své nové vlády, Jakeš to na předsednictvu ÚV KSČ zamítl slovy: „Soudruh Čejka má občas podivné názory!“ Jenže to šlo o názory, které slyšel přímo ode mne při svých setkání s novináři a umělci.
   Moje Odcizená krajina, která nedávno vyšla, je mimo jiné románem o tomhle problému. O tom, jak estébáci (ti skuteční, kteří po převratu přešli většinou k jiným složkám ministerstva vnitra, nebo odešli v klidu a hlavně v anonymitě do důchodu i se svými výsluhami) ničili lidi. A jak se nám všem po roce 89 mohli vysmívat, protože dokázali rozdělit národ, v čemž horlivě pokračují jejich následníci.
   Můj román zatím literární kritika a kulturní publicistika ignoruje. O to víc si vážím ceny od Unie českých spisovatelů, kterou naše „nezávislá média“ vesměs označují za komunistickou, přestože v Obci spisovatelů i v PEN klubu je dneska víc bývalých komunistů než v Unii. Mimochodem, UČS by na mne mohla mít i těžké srdce, protože stojím mimo. A někteří komunisté (ti minulí i ti dnešní) by mi mohli zazlívat (a třeba i zazlívají) mou kritičnost, když píšu o padesátých letech, o letech 68 a 69, či o první normalizaci. Na druhou stranu je pravda, že v Obci či PENu je možná víc skutečných spisovatelů. Ale ten rozdíl se rychle zmenšuje, protože opravdoví spisovatelé z oněch organizací, které dnes nemají pomalu ani na kafe pro své členy při valných hromadách, vystupují jeden za druhým. Zůstávají hlavně „sepisovatelé“. Ale to nikomu nevadí, obzvlášť ne politikům, kteří o nějaké semeniště názorů lidí myslících vlastní hlavou opravdu, ale opravdu nestojí. A tak se z mnohých prozaiků a básníků stávají osamělí běžci. Nedivím se tomu - být členem Svazu zahrádkářů nebo rybářů má pomalu větší smysl.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)