Trvalou snahou básníka Edoarda Sanguinetiho je dovést revolučnost avantgardy, k jejímž nejvýznačnějším poválečným představitelům v Evropě patří, co nejblíž klasičnosti (což by ostatně mělo být snahou každé revoluce). Úsilí uchovat to, čím poezie vždy byla, a přitom ji obdařit tím, čím dosud nikdy nebyla, jej provází během bezmála padesáti let jeho básnické praxe (jeho první sbírka Laborintus vyšla v roce 1956). Není však pouze básník, vydal řadu publikací literárně historických a literárně kritických, byl profesorem na univerzitách v Bari a v rodném Janově. Průvodcem mu byl vždy marxismus, a to především v interpretaci Antonia Gramsciho a Waltra Benjamina. Replika na báseň Gaia Valeria Catulla Pohřeb vrabce (u nás ji jako první přeložil už Václav Thám a po něm další) je výstižnou metaforou jak Sanguinetiho poezie, tak jeho samotného: názvem uděleným své antologii, shrnující básně z let 1982 až 2004, Vlčí kocour, se sám sobě přiznal ke své podstatě a ke své podobě.
   Narodil se 9. 12. 1930 a dožil se tedy nedávno sedmdesáti pěti let. Oslavy jeho výročí jako první uspořádala boloňská universita dvoudenní konferencí o jeho díle a uvedením jedné z jeho her. Obrys-Kmen mu přeje to, co si určitě přeje on sám: aby zůstal kocourem i vlkem.
   zrt
   


   EDOARDO SANGUINETI

   Pocta Catullovi
   
   Mé dívence, vrabčáku, zalíbil ses,
   hraje si s tebou, k ňadrům si tě vine,
   a prstík nabízí, upřeš-li na ni oko,
   aby sis do něj zobnul, lákat tě nepřestane,
   pokud jí, mé choutce chutné,
   žertík po chuti bude
   a útěchu drobnou přinese jí v strasti,
   již vznětem svým ostatně zná tišit sama:
   kéž bych i já jako ona mohl si hrát
   a smutek svůj zbavil vší tíže!

   zalíbilo se už, zdá se, dívence
   co pedály do cíle spěchá, jablko zlaté:
   těsné kalhotky povolily

   2.
   plačte jen, Venuše, plačte, Amorové,
   i vy, lidé, jimž v srdci bytuje něha:
   zhynul mé dívence vrabčák,
   co se jí natolik milým stal,
   že nad světlo svých očí jej milovala:
   nad med jí sladkým byl, natolik sblížili se,
   že třebaže dívenka matkou mu byla:
   z jejího klína odlétal nerad
   a kolem ní pak dokola poletoval
   a cvrlikáním v ní paní svou slavil:
   nyní od ní však temnotami odlétá tam,
   odkud pro nikoho návratu není:
   prokletý buďtež propasti pekel,
   to nejkrásnější nám jícen váš bere:
   uzmuly jste mi vrabčáka rozmilého:
   jak zlý to čin! Nebohý vrabečku můj!
   Dívence mojí, a za to vy můžete,
   očka od pláče napuchla a zrudla:

   3.
   žijme si, milovaná, užívejme si
   a výtky nevrlých mravokárců
   ať nám nestojí za zlámanou grešli:
   slunko dokáže zhynout a vrátit se zpátky:
   nám však den náš krátký zhyne-li navždy,
   věčné noci si budeme užívat v spánku:
   tisíc polibků dáš mi, pak sto
   a tisíc nádavkem znova sto a potom
   tisíc zas a poté sto znova:
   až bude těch tisíců tisíc
   a ve zmatku součtů my sami se zmatem,
   špatným počtem ať si nás uřkne ten,
   kdo ví, jak moc jich bylo:

   4.
   o svém děvčeti, Flavie, příteli Edoardovi,
   trdlo to je a potvora k tomu,
   povídáš, ne že bys mlčel:
   ty ale nadbíháš děvce, ze které horečka
   sálá, a stydíš se to přiznat:
   že tvé noci ovdovělé nejsou,
   o tom mlčky vypráví tvůj pelech:
   po květinách a Eau de Paris je cítit
   stejně jako do nepodoby zmačkaný polštář,
   a postel, co sotva se na nohou drží,
   vrže a ze strany na stranu kolébá se,
   souložíš a nemluvit o tom k ničemu není,
   nepředváděl bys svá vysílená bedra
   kdybys nevyváděl jaksepatří:
   jak ti to jde a taky jak ti to nejde,
   to nám teď povíš: já vás pak oba
   na perutích ztřeštěných veršů vynesu k nebi:

   5.
   ptáš se mě, drahá, po kolikerém zulíbání
   řeknu díky a dost, to už stačí:
   až bude jich tolik, co v Kyrenaice navály
   lybijské písky, kolem nichž smrděnka kvete,
   od Jupitera, co ve svém orákulu vře,
   až po svatý hrob dona Batta:
   tolik co hvězd z nebe v noci mlčky
   na milování, jež uzmuli jsme světu, shlíží:
   tolik, co nepřestaneš-li mě líbat,
   pro tvého potrhlého Edoarda budou co dík a dost:
   zvědavci nám je nespočítají
   a zlými jazyky nebudou moci uřknout:

   6.
   dírou vderu se a vyústím ústy,
   prdelatý Aurélie, Furie, děvko stará:
   máte mě, podle mých veršů,
   jsou trochu porno, za člověka neslušného:
   bohabojný básník by neslušný být neměl,
   on sám jistě ne, jeho verše však,
   a pouze ony mají svůj šmak
   jen jsou-li hanbaté a podráždit umí,
   nevzkřísily by jinak, co svrbívá rádo,
   spíše než mládence chlupy obrostlé starce,
   kterým už artróza vzala, čím se těšívali:
   nemyslíte si snad, jen protože jste četli
   o bezpočtu zulíbání, že nejsme chlap?
   ústy jednou vderu se a vyústím dírou:

   7.
   udělej mi tu radost, má krásná něho,
   hračičko moje a jediná kratochvíle,
   a pozvi mě na čaj k sobě:
   a pozveš-li mě, pak další potěchu přidej:
   žádné do-not-disturb ať nevisí na klice,
   ať neuslyším, co takhle vyjít si na vzduch:
   buď pěkně doma a připrav se na mne,
   na devět mých čísel systémem nonstop:
   a pokud už něco máš, přijdu hned teď,
   nacpu se a s plnou nádrží ulehnu,
   spodky značky Eminence roztrhnu a protrhnu džíny:

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]