Na konci padesátých a začátku šedesátých let, v adolescentním věku televize (ze které se mezitím stala rádoby rozverná a určitě panovačná stařena) si v Itálii získal obrovskou popularitu pořad Lascia o raddoppia, Vzdej nebo zdvoj. Vybraní účastníci, jejichž koníčkem (ne však profesí) byl určitý vědní či kulturní obor, na obrazovce odpovídali na stále těžší a těžší otázky, které s tímto oborem souvisely, a správnou odpovědí násobili svou výhru a nesprávnou o ni přicházeli. Divák tehdy poprvé vkročil na obrazovku jako subjekt, a navíc mohl ještě vydělat. Mike Bongiorno (narodil se v roce 1924 v New Yorku, proto Mike) v tomto pořadu, před Ecovou kritikou i po ní, dělal moderátora. Ecova kritika sice měla obrovský ohlas, vzbudila velkou pozornost i pohoršení, ale možná právě díky ní si vedení televize uvědomilo, v čem je její podstata a perspektiva úspěchu, že musí být jak výrazem, tak nástrojem průměrnosti. Průměrnost je totiž zárukou uchování daného stavu věcí, znalosti, které by průměr narušily, odvádějí ze středu k okraji a tam se nacházejí extrémy. Vítězové nebudili nadšení svými znalostmi (a tak je tomu u těchto pořadů, které televize produkuje, kupodivu v podstatě v jedné a téže neměnné podobě - přestože technické podmínky televizní jazyk zdokonalily), nýbrž vítězstvím, které se místo znalostí stávalo (a stále stává) příkladem vybízejícím k následování. Čas potvrdil, že Ecův článek byl metonymie, nepsal vlastně o moderátorovi, ale o televizi jako takové. Její dnešní globalizovaná podoba (předobraz budoucího světa: stejné filmy, stejně koncipované programy a soutěže) vytváří svět ve všech svých složkách přehledný a akceptovatelný co největším počtem konzumentů, vytváří a sytí ovladatelný divácký a lidský průměr, vyznačuje hranice, za nimiž se nacházejí extrémy a upozorňuje na nebezpečí, jaké obnáší odmítnutí být průměrným. Tento postoj vůči světu a vlastnímu osudu byl označován výrazem, jehož ve svém článku použil i Umberto Eco, byl považován za měšťáctví či maloměšťáctví. Maloměšťák považuje svůj průměr za bezpečný úkryt před nabídkami a útoky poznání a nabídkou neznáma, před hrozbou extrémů. Tento termín se vytratil z našeho intelektuálního kontextu, jako by v jeho použití bránilo tušení, že se z označení hanlivého zanedlouho stane pochvalou. Likvidace některých termínů (zmizely společenské třídy, z dělníků se stali zaměstnanci atd.) však ještě neznamená jejich absenci ve společenském kontextu, pouze v jazyce: v jazyce průměrné neschopnosti pojmenovat a tak poznat a vědět. Maloměšťák nechce vědět víc, než co zrovna ví, a televize také ne.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]