Dopis následujícího znění došel do redakce ve čtvrtek 28. 11. 2002 a mně zprvu připadalo nemožné, že byl skutečně psán Jiřím Peňásem, vysokoškolsky vzdělaným člověkem, který se věnuje v současnosti hlavně publicistice a literární kritice. Nejde-li ale o podvrh a Peňás ohavné řádky doopravdy stvořil, pak ovšem nelze, než se s úděsem zase jednou pozastavit nad tím, jakou charakterovou nízkostí oplývají nekompetentní jedinci, kteří si po převratu uzurpovali právo vměšovat se do české kultury.


   Pane Stroži,
   až teď jsem si na internetu přečetl Váš článek, jehož záminkou Vám byl můj rozhovor s Jiřím Gruntorádem. Nechci polemizovat s jeho duchem, myslím, že o své předlistopadové zásluhy jste se připravil sám, ale to bylo Vaše rozhodnutí. Já o nich vím.
   Buďte prosím však tak laskav a vysvětlete mi, co míníte slovy, že jsem "lokajsky sloužil minulému režimu"!
   Tuto žádost myslím zcela vážně a bez výhrad. Pokud tak neučiníte, jste u mne bezectný pacholek a sprostý lhář, který mate Vaše zoufalé čtenáře. Nuže, máte příležitosti.
   Jiří Peňás


   Jiří Peňási,
   v první řadě považuji za nutné část nezasvěcené čtenářské veřejnosti upozornit, že Vaše psaní má být ohlasem na můj příspěvek Kdo s vlky nevyje, prostě neexistuje?, publikovaný v letošním 34. čísle Obrysu-Kmene. Objasňuji v něm pravdě neodpovídající údaje Jiřího Gruntoráda ohledně data a místa vydání vůbec první tištěné básnické knihy Ivana Jirouse. Gruntorád se totiž v jednom časopiseckém rozhovoru, který jste s ním pořídil, zdráhá přiznat (ačkoliv jde o člověka s dokonalým přehledem o exilové knižní produkci), že vyšla kdysi u mne v Mnichově, v nakladatelství OBRYS/KONTUR - PmD. To jsem - domnívám se - v příspěvku také dostatečně doložil nepopiratelnými fakty. Vyslovil jsem však současně i politování nad tím, že zatajování mé mnohaleté práce pro českou literaturu v cizině se děje systematicky, a že přímo souvisí s mým levicovým postojem, což bohužel kromě jiného prokazuje i doposud ještě mizivou úroveň demokratičnosti této země.
   Hned druhou větou ve Vašem dopise, sdělující, že jsem se údajně "o předlistopadové zásluhy připravil sám", z vlastního rozhodnutí, v podstatě pouze nevědomky znovu stvrzujete mnou mnohokrát kritizovaný paranoidní stav, který panuje již třináctým rokem po převratu v české kultuře. Vy tedy, Jiří Peňási, netoužíte po nemanipulovaných skutečnostech, poctivých údajích, po objektivitě, ale upřednostňujete přehlížení, zamlčování či naopak zase zostouzení každého umělce, jehož přesvědčení zůstalo nezměněné, a proto nynějšímu politickému trendu nevyhovuje? Potom ovšem doopravdy nejste než tím poslušným "služebníkem", mám-li použít výrazu, který se však oproti Vašemu tvrzení v mém textu nevyskytuje. V inkriminovaném článku jste přece musel číst mé nařčení z "Peňásovy lokajské loajality k minulému režimu", a v tom je - jak jistě uznáte - velký rozdíl. Zařadil jsem si Vás tak do (v Čechách silně zastoupené) sorty "postrevolučních" individuí, napřed v skrytu kdesi opatrnicky vyčkávajících a potom se okázale přidávajících k vítězi, ať už je jim kdokoli.
   Ano, Jiří Peňási, Vy jste jedním z těch "loajálních", kteří v klidu a pokoji v socialistickém Československu vystudovali, zatímco jiní Vaši vrstevníci tehdy za své konání museli snášet nejrůznější postihy. Mohl bych takových jmenovat celou řadu, avšak domnívám se, že za příklad úplně postačí dva ze známějších: Michal Klíma, syn původně levicově orientovaného spisovatele, převážející ode mne z Mnichova přes hranice nejen knihy, ale i technické pomůcky k přípravě samizdatů, které zároveň pomáhal šířit, nebo Michael Špirit, studující stejně jako Vy na Filozofické fakultě češtinu a dějepis, než ho kvůli účasti na demonstracích 1988 vyhodili. V lednu 1989 zůstal v Německu a dostal ode mne příležitost přispívat do Obrysu až do doby, než se krátce po převratu na mou radu rozhodl opět vrátit. Teprve v tomto čase - jak ostatně sám píšete v doslovu Vašeho knižně vydaného výboru z publicistiky - pocítil jste náhlou, prý "snad přímo občanskou povinnost" obšťastňovat některé deníky recenzemi exilových knih, o kterých jste "předstíral" (doslovně od Vás opisuji), že je znáte již z dřívějšího období. Povzbuzen později propukající antikomunistickou hysterií, pustil jste se pak i do sprostého napadání levicových českých básníků, ocitnuvších se bez publikačních možností a vycházejících proto v mém mnichovském nakladatelství. Některé tyto Vaše tehdejší zvratky jsme se rozhodli použít (věřte, že s přemáháním!) ve sborníku Bratrstvo krkavčí pracky, to aby neupadly v zapomnění a staly se do budoucna součástí potřebného svědectví o úpadku českého intelektu v závěru dvacátého století.
   Připomínám-li právě teď, Jiří Peňási, Vaše někdejší chrlení zloby a špíny na ty, jimž nadosmrti nebudete sahat po paty, dochází mi, že hulvátství, jímž Váš dopis vrcholí, je vlastně důkazem Vašeho autorství a nikoli čímsi, co by o něm mělo vzbuzovat pochyby. K "matení zoufalých čtenářů" jste přistoupil již ve chvíli, kdy Vám přišlo na mysl, že se pokusíte vylepšit si svůj charakterový profil. Obrys-Kmen ale není českému dění vzdáleným belgickým plátkem, v němž je možné přisoudit dodatečné disidentství i podprůměrnému, minulým režimem úspěšně proplouvajícímu vtipálkovi Ivanu Mládkovi, pamatujte si!

   V Plasech 10. 12. 2002

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]