"Pane Lácha! Jsme zavalený!"
"Kde?"
"V tý chodbě, jak sypou naše žlaby na pasovku," křičel pomocník. Oba běželi důlní chodbou a u závalu se zastavili. Chodba byla úplně zasypaná bělavou, kamennou sutí, promísenou kousky lesklého černého uhlí.
"Jak se z toho dostaneme?" zeptal se pomocník Roman Golda. Napřímil přitom svoji urostlou, energií nabitou postavu a tázavě se podíval na předáka Frantu Láchu.
Ten jen pokrčil úzkými rameny a odplivl si: "My nemůžem nic dělat. Musejí nás vyhrabat."
"To může trvat dlouho, co?"
"Těžko říct."
"Kolik je hodin?"
"Poledne. Brzy začnou chlapi chodit k šachtě. Jsem zvědavej, kdy si všimnou, že jsme, tak říkajíc, odříznuti od světa."
"Stejně je to smůla, že se to stalo až teď. Stát se to ráno, měli jsme krásnou šichtičku," řekl Golda a pobaveně se ušklíbnul. Spolu s ostatními vězni jezdil denně na šachtu speciálním autobusem a havířina pro něho byla jen přechodná životní etapa.
"Srandičky, na to tě užije. Běž pro sekeru a zkus zaklepat na potrubí. Snad nás někdo uslyší."
V pauzách mezi svědomitým Romanovým tlučením na ocelové potrubí napjatě poslouchali, jestli jim někdo neodpovídá. Ale ticho, naprosté, až nepřirozené ticho nic neporušilo.
"Čert ví, jak dlouho tu budeme tvrdnout. Radši zhasni svoji lampu. Jedno světlo nám stačí," přikázal Goldovi Lácha.
Golda poslušně sundal lampu z helmy a zhasl ji: "Bachaři už určitě začínají šílet, že jsem nevyfáral."
"Aspoň je to nahoře trkne a začnou nás hledat."
"Nakonec je to tady lepší než v lochu. A hlavně tu nikdo neotravuje."
Nad závalem náhle silně zapraskalo a ze stropu chodby se vyvalily další balvany. Radši šli od závalu dál a z několika pohozených prken si složili provizorní lehátka. Natáhli se a po chvíli Franta otočil hlavu k Romanovi: "Za co vlastně sedíš?"
"Za takovou blbost."
"Ale vyfásnul jsi rok - ne?"
"Jo, ale za ukradený auto to zase není tolik."
"Mně taky ukradli auto. Zrovna před rokem. Měli ti napařit víc!"
"Vy ste dobrej!"
"Víš, co je to za ránu, když chceš jet na vánoční nákup a auťák v čudu?"
"No, dobře, ale... "
"Jakýpak ale! Lumpárna to je!"
"Prostě jsem klofnul nádhernou kočku a chtěl jsem se před ní vytáhnout - no."
"Vytáhnout," opáčil Franta: "Stála aspoň za to?"
"To tedy stála."
"A ona věděla, že auto je kradený?"
"Selma? Ne. Ale časem to poznala. Chtěla, abych se auta zbavil, jenže už bylo pozdě."
"Selma. Zvláštní jméno."
"Ona je celá zvláštní."
"Prosím tě! Ženská jako ženská."
"Chm," zapochyboval Roman: "Musel byste vidět ty její dlouhý, hustý, temně rusý vlasy."
"Tedy, Romane..."
"Co?"
"Jen zírám, jak jsi do ní udělanej."
"Nojo - no."
"A to je zrzavá všude?"
"Všude," zasmál se Roman a významně dodal: "Ale dole," polknul a pokračoval: "dole je trochu světlejší."
"Hergot! A co dělá ta tvoje Selma, když teď..."
"Co by. Navštěvuje mě. Pokaždé je trochu silnější. Ale jí sluší i to bříško."
"Vida! A kdy to čeká?"
"Na Vánoce."
"Takže už za měsíc."
"Jo, děsně se na to těší."
"Moje dobračka se taky těšila. To už ani není pravda."
"Vy máte dítě?"
"Tak dítě. Klukovi je už třiadvacet."
"Jako mně."
"Tobě je třiadvacet? Vypadáš mladší. Kolik bys hádal mně?"
"No, tak pětapadesát."
"Hm. Vypadám na ně. Ale v lednu mi bude padesát."
"Asi mě spletla ta helma," snažil se Roman omluvit svůj odhad .
"Ba ne, hochu. Helmou to není."
"Hodně jste flámoval, co?"
"To ani ne," zasmál se uvolněně Lácha a výraz jeho umouněné tváře se na okamžik rozjasnil. "Víš, já jsem děsnej smolař. Ono se pro to těžko hledá slovo. Já vůbec moc mluvit neumím. Jenže, co vlastně umím? To je to. Co já mimo havířiny umím, nebo spíš, co mě vopravdu baví? Někdy mi připadá, že si s nikým nemám co říct. S manželkou si každý žijeme svým životem a syn mi nerozumí, nebo spíš já jemu. Nebejt závalu, tak bych takhle nedokázal mluvit ani s tebou. A tohle všechno mě asi dělá starším."
"Měl byste na čas vysadit."
"Teď, pár let před penzí? Kamaráde, to není tak jednoduchý."
"Člověk taky musí mít nějakou radost."
"To jo. Víš, kdy já měl opravdu radost?"
Roman zvědavě otočil hlavu k Frantovi. Ten si přejel dlaní po obličeji a chvíli přemýšlivě držel bradu: "To jsem chodil do čtvrtý třídy a před Vánocema musel každej zazpívat nějakou koledu. A ta učitelka, jak se jenom jmenovala..."
"To je fuk."
"Už vím! Dubská! Taková hubenka s velkýma modrýma očima. Vždycky, když jsem zlobil - a to bylo často, tak říkala - Lácha, čertův brácha. A přitom se těma modrýma vočima smála. Prostě já věděl, že i přes to moje zlobení mě má ráda a že..."
"Chtěl jste mluvit o tý koledě."
"Aha. No, já zazpíval takovou málo známou - Když Panna Maria po světě chodila. To je nejmilejší koleda mámy. Když jsem ji dozpíval, tak ta učitelka, myslím Dubská, víš?"
"Jasně."
"Rychle si utřela oči a na malou ceduličku mi napsala červeným inkoustem pochvalu. Tu ceduličku jsem dal pod stromeček mámě. Taky si utírala oči a potom..."
"Počkejte! Neslyšíte něco?" přerušil Frantu Roman.
"No jo, ťukají," řekl Franta, vzal sekeru a začal sám tlouct do potrubí. Vzápětí jim z druhé strany závalu odpovídali. Za chvíli bylo slyšet rachocení sbíječky a nárazy žlabové soupravy.
"Je to tutový, už nás začali vyhrabávat. Jsem zvědavej, za jak dlouho to zmáknou," řekl Franta.
"Už aby to bylo. Bolí mě hlava."
"To je rozmazlenost. Ale nějak horko tu je." Stoupající teplo se Frantovi nelíbilo. Bál se, aby v závalu nedoutnal oheň. I jeho začala hlava bolet. Ale Romanovi neřekl nic. Připjal si k pasu světlo a šel se podívat k závalu. Pomalu promnul sypkou černou drť a srdce se mu prudce rozbušilo. Uhlí bylo horké.
Věděl, že práce záchranářů je vlastně zápas s časem, protože každým nadechnutím vstřebávají prudce jedovatý kysličník uhelnatý. Horečně uvažoval, že jediná možnost, jak oddálit otravu, je nasadit si masku, kterou musí každý nosit až na pracoviště. Ovšem maska funguje necelou hodinu. A ta by se mohla hodit, až budou vycházet ze závalu.
Pomalu se vrátil zpět. Zpocený Roman ležel a rychle oddychoval: "Jako by něco bublalo v potrubí," řekl.
Franta přiložil ucho k rouře a slyšel nejasná slova: "Jste v pořádku?"
"Zatím jo. Ale je tu horko. V závalu je zápar!" křičel do roury Franta.
"Nasaďte si masky. Za chvíli začneme zával odhrabovat a u vás to bude kouřit."
"Dobře. Ale dělejte rychle."
Franta se otočil k Romanovi: "Kde máš masku?"
"Ježíšmarjá, mně visela zrovna tam, jak se to zavalilo."
"Sakra!" zaklel Franta a znovu se mu prudce rozbušilo srdce: "Ty vole, to si nemůžeš dát masku až ke předku?"
"Já nevěděl, že se to zavalí. To se tu udusím, že jo?" řekl vystrašeně Roman.
"Blbost! Neudusíš!" Frantovi bleskla hlavou myšlenka, která jej hluboce vzrušila. "Vezmeš si moji masku," řekl a opatrně uvolnil její obal.
"Ne, to ne!" odporoval Roman.
"Říkám, že si ji vezmeš!"
"Vážně, to ne."
"Tenhle skřipec si dáš na nos," pokračoval Franta a ruce se mu trochu třásly.
"Opravdu, vemte si ji sám."
"Mlč! A poslouchej, v masce budeš cítit horko. Trochu to pálí v krku. To znamená, že maska funguje."
"A co bude s váma?"
"Jsem na šachtu zvyklej. Spíš to vydržím. Ukaž hlavu. Utáhnu ti pásky, aby maska seděla. Potom už nebudeš moct mluvit, rozumíš?"
"Jo, Franto."
"Co?"
"Já ti strašně děkuju. Víš, já..."
"Člověče, nebreč tu a dělej," řekl Franta a zavedl Romana k závalu. "Tady si sedneš a budeš čekat, než přijdou záchranáři."
Roman jenom zakýval hlavou.
"Už dejcháš teplej vzduch?"
Maska znovu zakývala.
"Tak je to dobrý. Ne abys to strhnul. A Romane, kdyby se mi přece jen něco stalo, tak pozdravuj mámu." Franta setřel z čela pot a pokračoval: "Manželku a kluka taky. Ale hlavně mámu! Rozumíš?"
Hlava s maskou se horlivě rozkývala. Franta silně stiskl Romanovi ruku, otočil se a odešel k lehátkům.
Žlaby na druhé straně závalu se divoce rozbušily. Občas zarachotila sbíječka. Roman si posvítil na zával. Stoupal z něj modravý dým. V krku mu začalo nesnesitelně pálit. S očima upřenýma na zával zoufale stiskával ruce v pěst. Chtěl vstát a podívat se na Frantu, ale nohy mu tak ztěžkly, že se nedokázal postavit.
Najednou žlaby utichly a na vrcholu závalu se objevilo světlo. Dvě postavy se stříbřitými záchrannými přístroji na zádech se rozběhly k Romanovi.
Pevně ho uchopily v podpaží a vlekli ven. Kouř tak zhoustl, že nebylo skoro nic vidět. Roman cítil, jak mu podklesávají nohy. Hlavou mu proběhl obraz Selmy a potom už nevnímal nic. Až cinkot sklenice, čisté bílé povlečení a pozorné oči ošetřovatelky.
Ještě v nemocnici se Roman dozvěděl, že bude na podmínku propuštěn. Nesčíslněkrát si předtím představoval, jak jeho první cesta z věznice povede k Selmě. Ale teď - v civilních šatech - jel v poloprázdném autobusu do starého hornického města. Nepřítomně se díval na zasněženou krajinu a sbíral síly na vyřízení posledního vzkazu pro mámu Franty Láchy.
P. S.
Příběh je napsán podle skutečné události na kladenské šachtě.
Autor: Pavel Vonka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |