Pravdě jistě částečně odpovídá, že literární práce spisovatele a bývalého komunisty i pozdějšího disidenta Ivana Klímy patří k těm několika z mála, které se dnes ještě z české prózy na Západě překládají. Neděje se tak ovšem proto, že by byl autorem nějak obzvlášť výjimečným, jak před nedávnem napsaly dvoje americké noviny; spíše kvůli přetrvávající publikační selekci, skrze kterou u nás díla řady hodnotnějších, avšak režimu nepohodlných tvůrců nemají opět naději projít. K tomu je zároveň zapotřebí si uvědomit, že recenze listů The Boston Globe a Los Angeles Times, v nichž shodně vychvalovali literární kvality amerického vydání Klímova románu Ani svatí, ani andělé (česky vyšel předloni), přičemž nešetřili superlativy, měly především za úkol posloužit obligátní knižní propagaci, a tím prodeji. A vedle toho možná i připravit trochu radosti čerstvému sedmdesátníkovi, jehož lidský profil se dá v cizině - na rozdíl od domácí české kotliny - velmi snadno prezentovat s retušemi, kterými lze šikovně zahladit komunistickou minulost včetně ostudných aktivit z let padesátých. Tehdy se Klímův světonázor od dnešního diametrálně lišil a rozhodně neodpovídal ani jeho krédu, že "lidstvo potřebuje více tolerance, solidarity a skromnosti", jímž se naštěstí začal zaštiťovat až mnohem později. V neblahém totalitním údobí, kdy probíhaly politické procesy i s několika intelektuály, přisazoval si z pozice své horlivé partajní příslušnosti zdaleka nejen proti spisovateli Jaroslavu Foglarovi, jehož knihy - prý "stejně jako všechny jim podobné reakční a naší práci škodlivé" - napomáhal posílat do stoupy. Třebaže zrovna tak ostře brojil kupříkladu i proti tehdejší skautské organizaci, podnes se od něho nikdo z postižených nedočkal sebemenšího náznaku lítosti či omluvy.
   Před několika týdny si v časopisu Vlasta vzali na mušku - i když bohužel příliš povrchně - nepřehlednou situaci ve vydávání školních knih. "Dnes je jenom slabikářů sedm a ostatních učebnic nepřeberné množství," stěžovali si a poukazovali na zmatky, ke kterým běžně dochází, jsou-li děti stejného ročníku výuky nuceny střídat školy. Listopadem 1989 skončil totiž učebnicový monopol Státního pedagogického nakladatelství a od počátku devadesátých let si tento lukrativní trh rozdělili nejrůznější soukromníci, jejichž publikace nejsou jen odlišně koncipovány, ale bývají údajně někdy chybné a často postrádají i ministerstvem školství předepsanou schvalovací doložku o platnosti standardu základního vzdělávání. Jednou z dalších zvláštností doby je počin nakladatelského domu Alter, odkud při vzniku učebnic českého jazyka pro 9. třídu, Čítanky i Literární výchovy dali dost nekonvenčně příležitost Ivanu Klímovi (ale též Jiřímu Dědečkovi), aby se na nich autorsky podílel a mohl vlastními opusy dokonce vyplnit prostor rezervovaný dříve tradičně veličinám národní klasiky. U spisovatele, který si v současnosti troufá bezostyšně zveřejňovat úvahy na téma "Kdo byl a kdo nebyl aktérem komunistické propagandy", by však bylo zbytečné se domnívat, že i dnes jako kdysi peskuje "západní propagandu", snažící se "socialistickou kulturu vylíčit jako primitivní, zaostalou, myšlenkově i formálně stagnující", čímž se soužil v roce 1965. Od těch časů se přesvědčením přece dávno ocitl na úplně opačné straně; neopustila ho jedině nezdolná vehemence, s níž svá nová poznání zase prosazuje.
   Klíma chodil do školy po válce, v době, kdy prý učebnice neexistovaly(!), vypravuje čtenářům ve Vlastě a dodává - aniž by vzpomněl na skromnost, kterou podle svých slov tolik preferuje: "Ze současných učebnic, do kterých jsem měl možnost napsat i sám texty, jsem nadšený! Jsou chytré i pohledné."
   Uvěřme tedy klidně té jeho samochvále, vždyť nakladatelem zadanou práci zvládal zaručeně s toutéž lehkostí jako své názorové kotrmelce!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]