Nápad uspořádat Předvánoční večírek postihl Jarunu Sýkorovou vzápětí poté, co dopila třetího bavoráka. Seděla právě v zadýmané hospodě Masný růžek a debatovala s přáteli z Náhodného uměleckého sdružení Hejno. Laskavým, něhou a kouřem zamlženým zrakem přelétla rozplizlé vizáže svých kámošek a kámošů - a v hlavě jí nečekaně vzkypěla velkolepá myšlenka: Mecheche!
   Mecheche! Příští pátek! U mě!
   Všichni nadšeně souhlasili.
   Přípravy na tuto společenskou událost zabraly Jaruně skoro čtyři dny. Dva dny po příchodu z roboty gruntovala a pucovala bejvák (však stejně musela, zatracený svátky!); třetího dne odpoledne nakupovala nápoje a potraviny na pohoštění, načež do půlnoci pekla svůj vyhlášený ořechový moučník a křehké linecké cukroví. Na čtvrtý den - klíčový pátek, si ze špitálu raději vzala dovolenou. Čekala ji výroba studeného občerstvení, zušlechtění zevnějšku a definitivní úprava interiéru na mejdan.
   Hned ráno během snídaně se opět krátce, leč vydatně poklovala se svým manželem Sýkorou. Rozezlený choť měl již po krk jejích kulturních povyražení a intelektuálských aktivit; předplatnýho do tyátru, blbejch koncertů, debilních výstav, dřepění po knajpách; všech těch hader, pozvánek, dopisů, e-mailů, brožur, fotek, telefonátů, a hlavně, hlavně stupidních, nudnejch programů, jež Náhodné umělecké sdružení Hejno pořádávalo pro veřejnost pravidelně dvakrát měsíčně, vždy ve středu, v přednáškovém sále Střední integrované školy DEAL, začátek v 17 hodin, vstupné dobrovolné.
   V týdle rodině se akorát furt vyhazujou prachy! zaryčel rozdrážděný Sýkora při pohledu na naditou lednici a chladící se bílá vína. Žranice pro tvý praštěný parťáky, na to tě užije! A mně lidi visej za faktury!
   Mý prachy! odsekla Sýkorová, utrácím svý peníze! Už tři měsíce s'mi nedal na domácnost ani vindru! Už tři měsíce čekám na tvý vysvětlení, nóóó?!
   Pracovní overal, bundu, kulicha plus boty si muž zvládl navléct za dvě minuty. Vzápětí třísknutí dveří v předsíni a byl v tahu, srab zbabělej! Sketa! Podělanec!
   Zhasla lustr v kuchyni a za okenní žaluzií pozorovala, jak hluboko dole na parkovišti manžílek nastupuje do ojíněného modrého pick-upu a v ranním šeru odjíždí na první dnešní makačku. S jeho podnikáním to bylo očividně nahnuté. V kýblu. V háji. V hajzlu. - Dluhy, tušila Jaruna, dluhy, dluhy, dluhy! Kára na leasing, úvěr v bance, nájemné za kancl, rostoucí náklady, neplatící zákazníci... A on o ničem ani Ň! Jenom pořád vrčí a rafá kolem sebe jak psisko zahnaný do kouta!
   Poslední dobou se v noci občas vyděšeně probudila a ve tmě před sebou zřetelně uviděla hrůzné scény z blízké budoucnosti: krach Sýkorovy firmičky, registrace na pracáku, příchod exekutorů, zabavení zahrady a zmizení věcí z jejich domova - z jejich příjemného, vypulírovaného kvartýru, který spolu kompletně zrekonstruovali a zařídili. Stálo je to deset let. A navrch by ještě mohli zrušit labinu a vykopnout mě z nemocnice na dlažbu! zasýčkovala si pokaždé, neboť průsery mívají tendenci k řetězení. A příležitostným paličkováním krajek si nevydělám ani na slanou vodu!
   Vytáhla žaluzie, aby do kuchyně proniklo co nejvíce neduživého jitřního světla, a šla otevřít paštičku pro kočku: papúúú, Carmééén, papúúú!

   Blížila se půlnoc a Předvánoční večírek nabýval na hlučnosti i bujnosti. Byt ve dvanáctém patře sídlištního paneláku se otřásal srdečným veselím a radostným hlaholem - řečnění, přípitky, řehot, fotografování, pohyb, hudba, zpěv... Půjdem spolu do Betléma, du-u-dla-aj, du-u-dla-aj, du-u-dla-aj, dááá! bečeli hosté chórem a hned výbuch takového výskotu, až malířka Nela Kokrháčová, hulící zrovna poslušně venku na balkoně, fofrem zamáčkla vajgla a vrhla se zpátky do tepla. V tu chvíli hostitelka Jaruna vplula do obýváku s dalšími dvěma tácy šunkových chlebíčků, pronásledovaná lísající se černou mícou Carmen, kuš, potvoro! Básník Patrik Vrána zatím vedle v kuchyni úporně defloroval vývrtkou dvě nové lahve vína, červené Rulandské modré a bílý Muscat Ottonel (obé pořízeno v nedalekém hypermarketu s akční slevou). Při odšpuntovávání pistole červeného modrého se vyzáblý poeta riskantně zapotácel a málem ztratil kontrolu nad situací. - Su jak dělo! uvědomil si rozjařeně a se zaťatými čelistmi konečně vyškubl vzpurnou zátku z úzkého hrdla: Úúúž se to nesééé! Pitivóóó pro Hejnóóó!
   V Náhodném uměleckém sdružení Hejno se scházeli amatéři i profíci nejrůznějších oborů, a to ve věku od jedenadvaceti do dvaadevadesáti let. Z devatenácti členů se k Jaruně na Předvánoční večírek dostavilo osm. Nejmladší z přítomných i z celkového počtu byl právě básník Vrána. Doposud se mu podařilo uveřejnit jednu sbírku lyrických veršů na internetu a jednu hororovou povídku v časopise. Veršům nikdo neporozuměl, horor pochopili všichni. Básník Vrána se proto již celý rok zmítal v mučivém tvůrčím dilematu: Poezie, či Próza? Kumšt, či Populár? - Zadumaně si lokl lahodného Muscatu Ottonelu a vstrčil do pusy chutnou jednohubku se sýrem, čabajkou a zelenou paprikou. Život byl báječný.
   Život stojí za hovno! pomyslela si ineditní literátka Matylda Kalousová v Jarunině nablýskané koupelně a vyplázla na sebe jazyk do zářivého zrcadla. Ještě umýt pracky, přepudrovat fasádu a vrátit se do pokoje k halasící společnosti. Mezi návštěvníky merendy byla Matylda Kalousová suverénně nejstarší. - Jo, rozvedená, bezdětná, nezaměstnaná, nepublikovatelná pětačtyřicítka! Nežli vyšla z koupelny, ještě si honem diskrétně odříhla. Nejenom její život, ale rovněž její žaludek a žlučník stály za hovno. A čabajka s paprikou jí vůbec nedělaly dobře.
   Z cédéčka v obýváku nyní namísto krotkých, miloučkých, domáckých koled hřměla sborová exotická píseň Ia ora 'O Tahiti nui e - Ať žije Tahiti:
   'Ua rahu te atua (i) to'u 'ai'a / Hono no'ano'a o te motu rau / Heihei i te pua ri'i au é / E firi nape morohi 'ore / 'O ta'u ia e fa'ateniteni nei...
   Již na leden Hejno chystalo pro své příznivce program o hudbě a tancích Tahiti. - Bude narváno! přeřvával jásavý zpěv fotograf Tom Čejka, hrdě kol sebe rozhazuje snímky lepých černohřívých děvuch, oděných do obřích květů, sukní pareu a podprsenek z půlek kokosů, Ia ora 'O Tahiti nui e!
   A kde máš samečka? naťukla Matylda Jarunu v rámci běžné zdvořilostní konverzace.
   Pche! Esemeskoval, že přespí v kanclu. Stejně by nás tu buzeroval. Původně jsem ho žádala, aby k nám dnes večer přivez' i Mistra Holoubka, chudáka starýho; přece by se sem neharcoval přes celý město šalinou. Jenže Mistr už asi odjel na svátky k dceři do Kroměříže, nebere telefon. Ani jsem mu nestačila popřát hezký Vánoce - posteskla si Jaruna provinile, a tu opět dostala jeden ze svých skvělých nápadů:
   Lidi! Ztište se na okamžik! Tichóóó! Pepane, vypni na moment muziku! Děckááá -
   Osazenstvo v místnosti pozvolna zmlklo a tázavě popatřilo na slavnostně vztyčenou, vzrušením rozpálenou hostitelku. - Poslouchejte! Měli bysme společně napsat nějaký pěkný lístek našemu Mistru Holoubkovi. Určitě by ho to potěšilo.
   Všichni nadšeně souhlasili.
   O minutu později již Matylda Jaruně důležitě diktovala koncept: Vážený a milovaný Mistře - velký EM, čárka, dovolte nám, abychom...
   Jelikož Jaruna nenalezla po šuflatech žádnou zbylou vánoční pohlednici, bylo vtipně rozhodnuto vyvést vinš na rubu jedné z Čejkových exotických fotek. Na přední straně se zubila krásná, kyprá Tahiťanka, svůdně kolébající boky v tanci aparima a snědou ručkou laškovně posílající Mistrovi mnohoslibný polibek. - Však Mistr Holoubek není žádnej suchar, že jo! Ani ve svých dvaadevadesáti!
   A místo "Vaši přátelé z Hejna" tam vrzni "Vaši tahitští přátelé", opravila ještě Matylda stylově závěr textu, načež Jaruna nechala hotové dílko kolovat mezi ostatními, aby se jmenovitě podškrábli. Pak v notesu vyhledala Mistrovu přesnou adresu a zalepila Tahiťanku do nadepsané obálky.
   Zábava skončila před čtvrtou hodinou ranní hromadným oddupáním Hejna na rozjezd tramvají. Nežli se vděční hosté rozloučili se štědrou paní domu, vytasil Tom Čejka naposledy svůj zázračný digitální aparát a nasekal pár skupinových záběrů na památku. Byl to prostě senzační večer!
   Když Jaruna konečně zamykala domovní vrata za klopýtajícími, hulákajícími kámoši, padala únavou na hubu.

   Poštovní schránka!
   Patrik Vrána vystoupil na zastávce z poloprázdné svítící elektriky a překvapeně se zarazil. Hle! Zde! Přímo proti nástupnímu ostrůvku! - Oranžová poštovní schránka ho doslova praštila do očí, ačkoliv si jí dosud nikdy nevšiml. A to tady bydlel plných jedenadvacet roků! Plechová bedna trčela vyzývavě na zdi domovního bloku, zrovna mezi hřbitovně blikající drogerií Sylvie a zeleně fosforeskující lékárnou Nova.
   Patrik vytáhl z kapsy bundy obálku, úspěšně nalezl příslušný otvor a všoupl dopis do oranžové kastle. Přesně tak, jak mu přikázala Jaruna: Pošli to ještě dneska, aby to stačilo dojít do Štědrýho dne. Bylo by trapný, kdyby Mistr dostal přání teprve po Vánocích. Vždycky se vracívá nejpozděj sedmadvacátýho, prý to u dcery nikdy nemůže dýl vydržet.
   Vyřízeno, vydechl si spokojeně kurýr Vrána a pod dozorem pouličních lamp zimomřivě vykročil klouzavou pustou ulicí směrem k domovu.
   Zhruba za čtyři hodiny sem přifrčí postilionská dodávečka a líbesbríf Mistru Holoubkovi se ocitne v nacpaném vaku spolu s ostatními zásilkami. Bude putovat dál a dál, dokud ho jistá fatální vada na chvíli nekompromisně nevydělí z povinného koloběhu: nezkušený, podroušený poslíček Vrána totiž opomněl na list nalepit potřebnou známku! Inu, co taky chtít po mladíkovi, který umí odesílat akorát tak e-maily a esemesky! A který pouze párkrát v životě osobně navštívil poštovní úřad, aby odtud doporučeně odpravil několik tlustých paketů. Několik tlustých paketů několika velkomožným redakcím, jež se mu ani neuráčily odpovědět.

   Již šestadvacátého prosince záhy odpoledne se Mistr Holoubek opět dohrkal z Kroměříže domů. Trasu jako vždy přetrpěl v ojetém fáru svého čtyřicetiletého vnuka Libora. Libor vynesl dědovi do bytu kufřík s oblečením a tašku s jídlem, hupem vypil šálek vyčichlé černé kávy a šupem zase vystartoval na zpáteční štreku. Nežli si Mistr Holoubek roztřeseně vybalil obě zavazadla, venku se úplně setmělo a hustě se rozchumelilo. Mistr byl k smrti vyčerpaný, a tak se brzy uložil k nebývale hlubokému, bezesnému spánku.
   Ráno sedmadvacátého se probudil téměř zázračně osvěžen. Pečovatelka měla přijít až zítra. Mistr se o holi křepce vybelhal ze svého kvartýru, energicky odklapotal o jedno patro níže do přízemí a zvědavě nakoukl do přetékající schránky. Při snídani (zbytek vánočky od dcery a dva hrnky čaje z jednoho pytlíku) počal systematicky studovat veškerou nashromážděnou korespondenci: fůru reklamních letáků, dvě vánoční pohlednice a jeden tiskopis. Tiskopis vypadal velmi důležitě. Přísně oznamoval Mistrovi, že na Hlavní poště na něj čeká zásilka, která mu dne 23. prosince nemohla být dodána, poněvadž příjemce nebyl zastižen na své adrese (viz razítko, datum a šifra poštovní doručovatelky). Dále blanket lakonicky sděloval, že se jedná o dopis obyčejný (viz odfajfknutý čtvereček) a že Mistr zaň dluží poště na portu 11 korun a 50 haléřů. A konečně formulář Mistra vyzýval, aby si zásilku vyzvedl, a to nejpozději do 10. ledna, přepážka č. 15, 07-22 hod. Rubrika odhalující odesilatele tajemného nedoplaceného listu zůstala kupodivu nevyplněná. - Mistra Holoubka posedl zvláštní neklid. Zvláštní neklid, jenž horečnatě rostl s každou přibývající hodinou...

   Neodolal. Neodolal a při zpáteční jízdě tramvají vyhrabal z vyboulené kapsy kabátu brýle a jejich tenkou nožičkou opatrně rozřízl záhadný dopis. Ano, ten dopis, který právě za výkupné vysvobodil ze zajetí Hlavní pošty. Nasadil si okuláry a špičkami prochladlých prstů neobratně vytáhl na světlo lesklou barevnou fotografii. Vida, tančící Tahiťanka! Obrátil na rub a začal číst kodrcající se písmo: Vážený a milovaný Mistře... Čtyři úhledné, přívětivé, hřejivé řádky zakončené třemi slovy: Vaši tahitští přátelé - a pod tím devět různých, převážně nerozluštitelných podpisů.
   Mistr Holoubek se dojatě pousmál. Ještě jednou přelouskal text a otočil snímek znovu na líc. Tahiťanka se vnadně vlnila v bocích a něžnou ručkou mu posílala koketní hubičky. Chtěl ji galantně uschovat zpět do obálky, aby se nenastudila, avšak obálka mu naneštěstí vypadla z chvějící se, znecitlivělé ruky a slétla kamsi pod sedadla, dolů na mokrou, zablácenou podlahu. Zoufale po ní zapátral zrakem, když vtom elektrika zastavila a pasažéři se divoce rozhemžili. Za okamžik se vůz zase rozhučel po trati a Mistr asi metr od sebe spatřil na zemi ležet to, co zbylo z jeho obálky. Pošlapaný, špinavý, nepoužitelný obdélníček papíru.
   Rezignovaně ukryl polonahou Tahiťanku do teplé kapsy mezi odřené pouzdro s brýlemi a ohmatanou portmonku. Na příští stanici pracně vystoupil, vší silou zapichuje hůl do mazlavých schůdků a bojovně probodávaje mlaskavou břečku na refýži. K domovu zbývalo čtyři sta metrů vražedným terénem. Sněžné nástrahy na neuklizených trotoárech se mu nyní jevily značně těžší a záludnější nežli před hodinou, kdy se tak bezhlavě a pošetile vydal sám na Hlavní poštu. - Sereš si to jak paralytik po amputaci! povzbuzoval se v duchu standardními nadávkami a se zuřivým funěním překonal šnečím tempem dalších sto metrů. A tu mu obě nohy naráz podjely na jakési zrádné ledové krustě; okovaná hůl v panice švihla do prázdna a Mistr Holoubek se bezmocně zřítil na chodník. Zřetelně zaslechl několikeré zlověstné křupnutí ve všech svých končetinách a vzápětí k němu dolehlo čisté a jasné volání desítek tepajících bubnů - basové hřmění bubnů pahu potažených žraločí kůží, víření paliček na štěrbinových bubnech to'ere, dunění plechových barelů punu, hlasy bambusových nosních fléten vivo; a k tomu pleskání dlaní a chřestění rumba koulí; ukulele, kytary, klávesy a akordeony; a nade vším opojné a děsivé troubení nesčetných ulit pu, kouzelných lastur z rodu Charonia tritonis... Skutečně! Všechny tyto neuvěřitelné zvuky Mistr Holoubek znenadání uslyšel v celé jejich burácivé a závratné nádheře, třebaže byl už deset roků takřka dokonale hluchý. Poté omdlel bolestí.

   Pohřeb Mistra Holoubka se konal 10. ledna ve 13 hodin ve Velké síni krematoria. Obřad byl důstojný, skoro okázalý: u rakve na katafalku položeno mnoho kytic s černými stuhami, dva chryzantémové věnce velké a tři malé. Lavice obsazeny do posledního místečka. Temný dav zaplnil i zadní prostor strohého mramorového sálu. Z osmnácti členů Hejna se na funus dostavilo dvanáct (čtyři omluveni pro pracovní zaneprázdnění, dva pro nemoc). Navzdory povánoční finanční krizi se Hejno poctivě složilo a za nehoráznou sumu zakoupilo skrovný smuteční vínek. Z galerie nad hlavami truchlících majestátně bouřily varhany a sladce pěl sličný soprán. S Mistrem se rozloučili dva řečníci, jeden lepší nežli druhý, načež obecenstvo se vzlykáním povstalo a černá truhla přízračně zaplula za zavírající se křídla nebeské brány. Bylo po všem. - Šlo to strašně rychle, plakala Mistrova dcera, strašně rychle. K těm frakturám dostal hnedka zápal plic, a než nám dali z nemocnice vědět, už, ubožáček, nikoho nevnímal!
   Upřímnou soustrast, tiskla jí zdrceně ruku Nela Kokrháčová, byl to výjimečný člověk. Mimořádný člověk. Osobnost světového formátu!
   Ano, naříkala Mistrova dcera, světový formát! Však tatínka znali dokonce i v oblasti Pacifiku. Představte si, ještě doteďka mu odtamtud krajani psávali k Vánocům! Nosíval ty pohlednice po kapsách. Tatínek byl opravdu velice proslulý...

   Ani se nemuseli domlouvat a cestou z krematoria automaticky vylezli z šaliny u Masného růžku.
   Tož na Mistrovu památku! pozvedl Tom Čejka napěněný jantarový půllitr a mocně si lokl. Po třetím přípitku na Mistrovu památku se nálada příjemně uvolnila a Hejno se nadrženě rozštěbetalo. Kolem stolu počaly kroužit hotové fotografie z Předvánočního večírku, až se posléze přesunuly i k Patriku Vránovi. Nacucnutý mladý poeta roztržitě zavejral na kterýsi ze skupinových snímků, a tu ho z nepochopitelných důvodů náhle zazáblo v zátylku. Na pár sekund mu vše připadlo nějak šílené. Příšerné. Hororové. Tenhle den. Tahle krčma. Tihle lidé. Tenhle euforický obrázek. Těchhle osm seřazených vyceněných čumáků: uprostřed zubící se Jaruna, za ní on sám s přitroublým šklebem, vedle chlámající se Kokrháčová, rozkřeněný plešoun Dudek, stydlivě rozhihňaná Kačka Hrdličková, Kája Houser s našpulenými pysky, vilný úsměv Matyldy Kalousové a zpitomělé culení jejího o dvaadvacet let mladšího amanta Pepana... A v pozadí, u mísy chlebíčků, černá kočka odnášející zrovna v tlamě ukořistěný plátek šunky. Černá kočka s pekelně planoucími očisky...
   Jsem fakt šťastná, že jsme Mistrovi ještě tenkrát poslali to vánoční blahopřání, překřikla Jaruna pyšně hospodskou vřavu a všichni s ní nejméně popáté nadšeně souhlasili.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]