Nedávno jsem zaslechla zprávu, že Česká televize zvažuje, zda nadále archivovat veškeré zpravodajství, nebo jen výběrově. Nevím, co je k tomu vedlo kromě úspory místa, ale tuším, že v tom bude i pocit marnosti. Napovídá mi to zkušenost knihovníka ve vědecké knihovně, kde každé tři-čtyři roky vyvstane znovu naléhavý požadavek na nějakou další zrušenou sportovní halu, tovární halu nebo komplex letištních hangárů, který by po zběžné úpravě zase na krátký čas postačil jako sklad pro regály, plnící se knihami rychlostí neřízené střely. A přitom to množství knih, které se denně přepečlivě po knihovnicku zpracuje a připraví k uskladnění, se objeví jen jednou nebo několikrát v rukou současných čtenářů a za pár let jako by nikdy nebyly. Stanou se mrtvým fondem, který v dobře organizované vědecké knihovně s archivační povinností představuje nejméně 80 procent celkového fondu. A tak si kladu otázku - je ta grafomanie, jejíž plody se mi denně kupí na stole, vlastností pouze nás, Čechů, kteří si takto hojí svůj komplex méněcennosti ve staronové Evropě, nebo jsou touto chorobou postiženi všichni lidé? Nebo je prostě taková doba, že každá hvězdička po pár letech pochybné popularity už cítí potřebu napsat své paměti? Či snad explodovala nějaká tajemná energie nad Českým masivem, neviditelnou rukou vyhmátla v každé české obci nějakého písmáka a vštípila mu myšlenku, že je povolán napsat dějiny svého rodiště? Snesl se oblak inspirace a zaklepal na čelo podivínům ženského i mužského pohlaví, aby v nich probudil touhu zvěčnit svůj pravdivý či bezuzdně smyšlený příběh, protkaný mechanickou erotikou? A zároveň v nich zarazil většinu myšlenek, které by snad jinak vložili do svých literárních děl a které by si čtenář mohl při četbě odnést?
   Jediné jsem už bezpečně ověřila - Češi v tom nejsou sami. Množství přeložené krásné literatury je toho důkazem. Z velké části patrně vznikla z pera snaživých žáků kurzů tvůrčího psaní, vzniklé v Americe a dnes zavedené i u nás. Takový kurz pomůže každému, kdo by vlastními silami nepřišel na nápad zapsat se do dějin literatury. Těžko si lze představit novodobého Shakespeara, jak se hlásí do kurzu tvůrčího psaní. Ale být "in" znamená mimo jiné být tvůrčí a slavný. Kdo si neporadí s beletrií, může zkusit naučnou literaturu - netroufá-li si napsat o chovu ptactva, může se specializovat na jediný ptačí druh, nevypátrá-li dost informací o jejich životě v přírodě, může psát o životě v zajetí, neumí-li popsat jejich chování podle etologie, postačí, napíše-li něco o své zkušenosti s jediným živým exemplářem, kterého choval doma v kleci. Má-li jen trochu štěstí, nakladatel se najde, a v nejhorším si knížku vydá vlastním nákladem. Nedávno mi byla zcela vážně majitelem jednoho menšího nakladatelství položena otázka: Nepíšete zase něco? Já bych to vydal, jen mi včas řekněte. Vůbec se nestaral o podrobnosti.
   A tak není divu, že hory knih v knihovnách rostou dál a dál.
   Češi otevřeli okna do Evropy a s nimi stavidla své potlačované výmluvnosti - nebo "výpisnosti". Jak jsme naznačili, je v tom určitá souvislost. Ale také by mělo platit, jak říkají Angličané, že "there is no great loss without a small gain" (Není sebevětší ztráty bez malého zisku). Takže i ty megatuny zbytečně popsaného papíru v Čechách a na Moravě by měly pro nás Čechy mít nějaký pozitivní význam. A vskutku tomu tak je.
   Dříve bylo možné vydat knihu až po schválení příslušnými orgány, které se sice skládaly rovněž z lidí ne vždy soudných, ale přece jen alespoň opatrných. Skutečně hloupé dílo těžko mohlo spatřit světlo světa, a pokud se to přece jen stalo, bylo podrobeno sžíravé kritice veřejně nebo v zákulisí, tj. ústní tradicí. Tato soustavná kritičnost českého národa cepovala každého potenciálního autora a tak vedla k jistému maximalismu. Ten ovšem brzdil ctižádostivé jedince a následně prohluboval tradiční českou skepsi: Jsme my, příslušníci malého národa, ke všemu postižení nadvládou nepříliš věrohodné ideologie, dosti silní a zralí k tomu, abych ukázali světu plody svého ducha? Nebudeme pouze směšní a nevěrohodní? Máme vůbec co říct starším a silnějším, nebudeme nosit dříví do lesa? Vždyť všechno už bylo v podstatě někdy řečeno a napsáno a vlastně není co dodat (to poslední je ostatně hluboká pravda).
   A jak už to bývá, kdo se cítí méněcenný, mívá radost z poklesků těch sebevědomých. Pohled otevřeným oknem na západ nás sice v mnohém zklamal, ale také nám dodal tolik chybějící sebevědomí. Český grafoman si může právem říct: tak prostoduchou knihu jako XY dovedu já přece napsat taky (dosaďte kohokoliv z 90 procent spisovatelů na západ od Krušných hor a Šumavy a 40 procent neliterárních autorů). Tak co kdybych to taky zkusil - vydat ji přece už není problém, něco mi ještě zbylo z privatizace, něco mám po dědečkovi, když mu proplatili totální nasazení, a vůbec - aspoň si vyperu špinavé peníze. A bude ze mne slavný rodák.
   Český grafoman (a nemusí to být jen grafoman, ale třeba i spisovatel nebo skutečný odborník) má nepochybně pravdu. A tak píše - plachý, zakomplexovaný český člověk píše, má ze sebe radost, projde tvůrčím zápalem a jeho duch vyroste o pořádný kus. Nakonec je kniha na světě a objeví se na hromadě jiných. A ejhle - tak jako kohout v pohádce najde na smetišti občas drahokam, tak i v množství všemožně popsaného papíru se občas zaskví skutečně hodnotné dílo. A český autor je čten, oceněn a přeložen do mnoha evropských (možná i jiných) jazyků. Je-li zvlášť úspěšný, bývá vláčen po konferencích nebo autogramiádách, dotazován na všechno možné českým publikem i cizinci a posléze se jeho jméno ocitne v aktualizovaném Kdo je kdo - Česká republika, čímž poslouží dalším Čechům k pozvednutí národního sebevědomí. A cesta vlivu české kultury v prostředí kultury evropské je zase o kousíček širší a pevnější.
   Jako všechny cesty vedou do Říma, tak i cesty národů do sjednocené Evropy jsou rozmanité. Dláždí je nejen ekonomická síla, ale i ekonomická slabost, lidská moudrost stejně jako lidská pošetilost, kultura a kultivovanost stejně jako hrubost a primitivnost. Důvody, proč nejstarší světadíl pociťuje potřebu se spojit v jeden celek, jsou rozmanité a často napohled velice podivné. Ale hlavní je přece výsledek - vždyť už nejstarší z knih, Bible, učí, že "po ovocích poznáte je". Když nám knihy (ty živé i ty, po kterých zanedlouho zůstanou jen přeplněné zaprášené regály ve vědeckých knihovnách) ukážou, že lidé moudří i lidé hloupí byli a jsou na všech stranách od našich hranic, ba dokonce že žili a žijí ve všech světových končinách, udělají tím pro vědomí rovnosti mezi lidmi víc než mnozí osamělí filozofové. Knihy zkrátka ovlivňují lidské vědomí i nevědomí - a jejich prostřednictvím mění svět. Věřme, že tahle naděje pro Čechy a novou Evropu roste stejně rychle, jako ty řady knih na regálech ve skladech knihoven.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]