Z nejnovější ruské poezie

   Ani dnešnímu Rusku nechybějí básníci, o kterých platí slova Egona Bondyho
   Ale aby básník zapomněl
   že osud těch co mají být odsouzeni k vykořisťování
   je i jeho osudem
   - s tím žádný básník nemůže souhlasit
   (ze sbírky Ples upírů, 1995).
   Tak jako básníci českého Bratrstva krkavčí pracky vyjadřují i tito ruští básníci pocity lidí zbídačovaných a ponižovaných dnešním restaurovaným kapitalismem a sdílejí jejich naději, že vláda peněz pomine a práce znovu získá ztracenou čest. Přinášíme několik ukázek. Protože ruští básníci až na mizivé výjimky pokračují v tradici vázaného verše, tedy s pravidelným rytmem a s rýmem, zachovává většina našich ukázek toto pravidlo, přestože česká tvorba jde jinou cestou.


   ILJA OLEGOVIČ FONJAKOV (1935)

   Sonet při vodce

   Jsou země dvě. Ta jedna matka Rus,
   v níž vyrost jsem, jež dnes už ale není
   a jejíž mapa padla v zapomnění -
   je svinuta jak starý papyrus.

   Máme teď jinou. Buší do ní zámor
   kšeftu, kde tma a světlo mění místa
   a emeritní vědec - ateista
   v neděli chodí zpívat bohu na chór.

   Těch připomínek k tamté, k téhle žádná,
   vše zákon má zde ve vesmíru bez dna,
   že je hřích reptat, nezraď mě však nikdy,

   když přiznám se, až chlast mě bude hřát.
   Pln bolesti, pln strachu a pln křivdy
   tamtu jsem miloval - a tuhle nemám rád.

   1997



   ALEXANDR VASILJEVIČ FIGAREV (1949)

   Znavená země tiše sténá,
   všude jen rozvrat a rozbroje.
   V Čečně je válka nekonečná,
   okrádá zloděj zloděje.

   V televizi není nic než lež,
   do duše si pouštíme vojáky,
   nad hlavou nám krouží vraní sběř,
   páchne to zde krví a zlaťáky.



   ALEXANDR ALEXANDROVIČ BOBROV (1944)

   Předehra

   Pod olověným nebem
   se vzdouvá lid,
   s ledovým pocitem moci, jež nezná mezí,
   dvě duté postavy kráčejí beze studu
   za zvuků velké hymny.

   Rostropovič dělá slavnostní dojem,
   on vždycky přilétá k puči.
   Vítr čechrá Mstislavovi vlasy
   a sám listuje v partituře.

   Na Rudém náměstí stojí těsně u sebe
   kořistníci a požitkáři.
   A pak už naslouchají Čajkovskému všichni,
   kteří budou co nevidět zabiti -
   ne-li kulkou, tedy slovem,
   ne-li strachem, tedy zlem.
   To mnohé zdeptá.
   A lesní rohy lkají o naší minulosti,
   trubky pláčou o tom, co přijde.

   Ve vzduchu se vznáší předehra Roku 1812,
   zní podivuhodně aktuálně.
   A dokonce bláznivý nesoulad v oblečení
   orchestru kdovíproč sluší.

   Jak by měl popsat tu tragedii básník?
   Teď už nejde o malichernosti.
   A znovu bude na nás, abychom zachránili Rusko
   ve sněhu opožděných kampaní.
   Ohně tábořišť jsou pokryty popelem,
   leč všichni ti, co touží po moci,
   konec konců
   půjdou zpátky zpustošenou zemí
   po Staré smolenské cestě.

   1993



   ALEXANDR ALEXANDROVIČ BOBROV

   Nápis

   Na širé trati kdesi v dáli,
   tam, kde smrkový ční les,
   lze spatřit nápis začernalý,
   starodávné Práci čest!

   Už pět let opravován není,
   listím prodírá se tráva,
   však neupadne v zapomnění,
   jak ohnivá to byla slova.

   Rusko je vypleněno k smrti...
   Síla běd jistě však se skácí,
   až se zas jednou nápis zardí,
   ten, který znamená čest práci.



   GLEB MICHAJLOVIČ KUZMIN (1960)

   Co jste, cizáci, nám zaplatili
   za ruské ženy, ruský les?
   Však on možná ještě vystřízliví
   bývalý pán. A otrok dnes.

   A v jasný den - mráz bude jistě krutý,
   vy vetřelci, co jde z vás strach,
   i vy, co dáte všechno za valuty,
   budete viset na lampách.

   A chlapy do lapáku za ně
   vstrčit snad ani nezkusí.
   Takové sny, pravda, jen vzácně,
   však zdají se lidem na Rusi.

   1993



   KONSTANTIN JAKOVLEVIČ VANŠENKIN (1925)

   My a oni

   S Ruskem je to špatné
   a bída táhne po kraji.
   To se však týká jiných,
   co nám se nevyrovnají.

   Veselo je, drsňáci!
   Každý jak opilý;
   valutami tvrdými
   kapsy si nadili.

   Připadá jim blahá
   - Bůh má co odpouštět -
   myšlenka, že pro nás
   už není cesty zpět.

   1993



   ANATOLIJ VLADIMIROVIČ ŽIGULIN (1930)

   + + +

   Po vagonu bloudí žebráci,
   plné pláče je teď metro,
   vlasti má, ty zase krvácíš!
   Kam se vytratilo dobro?

   Chladný vítr krouží v zahradách,
   Moskva sípá dechem bolným.
   Peníze se opět mění v prach,
   jak to s listím umí podzim.

   Písničky z války si opile zpíváme,
   slzy po tvářích se řinou.
   Sevastopolu se bez boje vzdáváme.
   Dědové nám neprominou.

   1992



   VLADIMIR ANDREJEVIČ KOSTROV (1935)

   Moskevský dvorek

   Uvařili polévku, je na čase ji dělit.
   Zarostlý a černý jako mrož,
   na lavičce vedle cizích bouráků
   v mrazu umírá bezdomovec.
   Nad lavičkou visí úděsný
   lepkavý zápach špíny a moči.
   A volat o pomoc je marné:
   Moskvané ztratili slitování.
   Televize nás učí výt s vlky -
   hlasatelé jsou lhostejní a jde jim to dobře.
   Není divu, že nám v krvi klokotá vztek
   a že nám rostou drápy a kly.
   Bezdomovec chroptí z fetu nebo chlastu -
   jeho poslední lože je chladné jako led.
   Bylo by možné, že se stanu vlkodlakem,
   slabé budu vyhánět a řvát na celé kolo
   a domnívat se, že právo má pouze silný,
   ten že má dostat všechno, čeho se mu zachce?
   Pánové! Není třeba stavět chrámy
   a rozsvěcovat svíčky za mrtvé.
   Uvařili polévku, je na čase ji dělit.
   Padá jako rubáš první sníh.
   Dvorek spí. A vedle cizích bouráků
   umírá ruský člověk.

   1996



   ANATOLIJ IVANOVIČ BRAGIN (1935)

   + + +

   Jednou jsme šli se sponzorem
   takhle kousek do kopce.
   Potkali jsme Japonce.
   Tenhle malý protiva
   zvysoka nám povídá:
   "Kampak se to chcete drápat -
   na východ, nebo na západ?
   S námi máte plno výhod,
   my jsme jak Západ, tak Východ."
   Ty, Japonče, nech nás být,
   chceme vlastní cestou jít.
   Ani tam, ani tam,
   nikdo vlastně neví kam!..

   1995


   Vybráno z antologie Russkaja poezija, XX vek , Moskva 2001
   Přeložila STANISLAVA SAVICKÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]