Kdo řekne "á", měl by říct i "bé", pokud to není "á" v ordinaci, když člověka škrábe v krku, ohradil se mužíček na posteli u okna a pokračoval: "Á" řekl pan doktor spisovatel Nesvadba, když napsal tu knížku Peklo Beneš. To bylo roku dva tisíce dva. Pan doktor tehdy ocitoval na straně 266 slova samého Beneše, že Československo vzniklo ze lži, dokonce z několika lží: Maďaři zatajili Setonu Watsonovi, že existují Slováci, Masaryk zatajil prezidentu Wilsonovi, že u nás Němci žili už od Přemyslovců a vydával je za gastarbeitry, a tvrdil, že jejich území nemá přesné hranice. Měl ještě dodat: ze lži, že existuje jakýsi národ československý. A jak to dopadlo! Dnes píšem dva tisíce... ...slov? ozvalo se pobaveně a dvojhlasně z postelí v rohu, už zase? A není na ty tisíce slov spíš pan Vaculík? zaznělo trochu vyzývavě. Chtěli spolupacienta trochu popíchnout.
   Ehm, dnes píšem rok dva tisíce dvacet dva, nedal si přerušit ten u okna svůj projev dávno už nazkoušený, a tedy často opakovaný a vylepšovaný; dva tisíce dvacet dva, a pořád tady není žádné "bé", pořád tu není netoliko žádný Ráj, ale ani žádné mizerné Nebe.
   Pravdu díš, volal celý pokoj a chechtal se, to je ten život v pravdě.
   Ten u okna se ošil, jako by ho dloubli do žeber, ale řekl si, že temné síly totality a staré struktury zřejmě kupodivu ještě nevymřely, jak se tak dlouho těšil, že brzo vymřou, a pomyslel si, že tyhlety na tomhletom pokoji sice nepřesvědčí, jsou nepoučitelní a nereformovatelní, ale aspoň si nacvičí tu řeč, až bude příležitost vyložit filozofii své vize dalajlámovi nebo aspoň kámoši Bušovi. Už si spolu nějak dlouho nevolali ani neesemeskovali. Že by Džoržík dabl jú si uložil bobříka telefonního a mobilního mlčení? Nebo zas nějaké potíže s osou Zla? Je to znova na mně, povzdychl, odkašlal a jel dál:
   Pan Nesvadba se s tím psaním, řekněmež, moc párá. Dokonce víc než pan Páral, který taky zatím po těch Playgirls (mezi námi, pro ty jsem mu dal pár dobrých adres) nenapsal zatím Playboye. Jako by to, hmhm, neměl ani podle koho pořádně napsat. No dobrá, možná má za to, že by se mě to dotklo. Ale že pan Nesvadba si za dvacet let nenašel chvilku času, aby se dal do knihy Nebe Havel... Nebo si snad myslí, že to už udělala paní Bavorová nebo jak se jmenuje ta, jak k nám pořád pilně chodila a prokázala nám tou svou adorací nakonec medvědí službu ?
   Projev byl jako všecko, co se ozývalo od okna stále otevřeného na západ, přirozeně smysluplný. Nikomu neušlo, že při velké vizitě, která tu na oddělení dlouhodobě nemocných chodila tak jednou za uherský měsíc, dá se občas v tlupě mediků zahlédnout holohlavý starší pán, prý posluchač univerzity třetího věku, ale pacienti, kteří vesměs pamatovali ještě televizi, ve které se neobjevovali co hvězdy jen moderátoři, herci, zpěváci, baviči, poslanci, senátoři a naši zlatí hoši ze zámořské NHL, ale taky tu a tam tuzemák spisovatel, hádali se už dost dlouho, jestli ten domnělý medik, který vypadá spíš jako bonviván s kamennou vizáží a s potměšilou zvědavostí zahleděný vždy k oknu, není náhodou sám pan Nesvadba, velký otec české sci fi. Ono se to právě k němu přece jen nakonec donese, říkal si v duchu ten u okna už pěkně dlouho, a proto se ke krásném názvu Nebe Havel vracel nejméně jednou týdně:
   Peklo Beneš, Nebe Havel a Ráj se zatím píská. A vždycky přidal k lepšímu něco navrch.
   Dobrá literatura se pozná i podle toho, že nezdržuje čtenáře, který má přece tolik jiných zájmů a starostí, a tak si odpustíme úmorné sledování pyramidálních metod, s jakými si pacient u okna budoval svůj železa i žuly trvanlivější pomník, jak po dávkách přesně odměřovaných (aby donašeče příliš neunavil) podrobně vypověděl ponuré posádce pokoje, jaký že byl king, jak to vše měl stále pod kontrolou (to rčení pravých supermanů miloval, z dobrých důvodů však nikdy neříkal, aby nepoplašil); jak hned na začátku vyšňořil hradní stráž, aby každý už na první pohled viděl, že se pěkně po peroutkovsku dal do budování státu, a to zcela k obrazu svému, tedy státu jasně divadelního, ba burleskního a brzy zbytkového, neboť ne každý má správný smysl pro takovou frašku a radši se trhne, aby v tom nemusel dělat křoví; a není tu třeba ani reprodukovat vyprávění, jak potom tu svou rozpustilou vizi (když už ne ten stát) definitivně upevnil na radnici v pražské čtvrti tehdy ještě pojmenované po tom husitském teroristovi a tak dál. Každý taky dnes už ví, jak důtklivě nabádal kamarády, aby nedělali žádné atentáty, zvlášť ne v Sarajevu, to by mělo příliš mnoho symbolických významů, ale oni mu nerozuměli a mysleli si, že to jsou jen takové ty jeho libové řeči a že naopak velice chce, aby je dělali, jak pak volal přesně jako velký hrdina české národní literatury (ale samozřejmě bez jeho potměšilosti!) na Bělehrad, na Bělehrad, jak si div neuhnal zápal plic, když se snažil vytáhnout z vody čtyřkoalici, a jak vůbec hazardoval se svým zdravím. Nějaký budoucí Kosmas, Pulkava či spíše Hájek z Libočan nebo ještě lépe nějaký vypečený Pekař (že by sám pan Třeštík, který se na tu legendu chystá vyklizováním všelijakých pochybných slovanských věrozvěstů, kteří jen zkomplikovali naši cestu do Evropy, pro kterou Třetí říše vítězila na všech frontách pak za druhé světové?) jistě jednou vypíše a doloží, kde je Mount Everest nebo aspoň místní Milešovka celé české historie vůbec a na plodné dráze velikána zvláště, ale už teď - roku dvacet dva třetího tisíciletí - je snad jisto, že nikdo nebude moci přejít bez hluboké poklony okolo činů velkého roku dva tisíce dva.
   Nikdo ovšem nevylíčí, co se tehdy dělo, líp než ten u okna, který jako by z oka vypadl tomu svému jmenovci, za něhož se vydává, pokud si ovšem i to jméno v zájmu vítězství pravdy a lásky nad lží a nad nenávistí prostě nevymyslel. Zlé jazyky, jakých je vždy všude a u nás zvlášť dost, totiž už dlouho vytrvale a poťouchle tvrdí, že se ten u okna ve skutečnosti jmenuje Kalus, Kulas nebo Klaus, tak jako se pacient Beneš z knížky pana Nesvadby jmenoval Kramář.
   Což, mimochodem, mělo by být ve světě oddaném trhu spíš něco jako pocta a krásný symbol.
   Historie je ovšem mrcha a stará uličnice. Ačkoli všecky možné ústavy pro dlouhodobě nemocné se pozrušovaly, aby pacienti mohli dožít v teplém kruhu rodinném v pověstných králíkárnách (ve skutečnosti se muselo šetřit, jak si to vydupala stará Marvanka), ausgerechnet oddělení, na němž ležel Nesvadbův pacient Beneš, zůstalo při všem tom zeštíhlování zachováno, a aby žert dějin (jak tu nezmínit autora Žertu, to by nám pacient u okna neodpustil, že) byl dokonán, pacient Havel ležel právě na té posteli jako pacient Beneš z knížky pana doktora Nesvadby. Kdoví, snad jenom pánbůh a svatý Václav, ale možné to je: ta postel měla a má asi to, čemu se říká genius loci. Leč dejme už konečně slovo tomu u okna.
   Copak jsem neřekl už v Dálkovém výslechu, začal trochu trpce ublíženě, že je cosi tajemného nade mnou, ohnisko veškeré smysluplnosti a nejvyšší mravní autorita?
   Tomu se říká aura, zase někdo zaprovokoval, ale vyvolat dialog se mu jako obvykle nepovedlo.
   To tajemné nade mnou a ve mně si položilo smysluplnou otázku, co by se mohlo stát, kdybych se už dál neobětoval a odjel někam do Portugálie napsat konečně nějaké to Largo consolato, Dorozumění, Konečné řešení slovanské otázky, Nemoc mocných anebo Žebráckou operetu, případně Žebrácký muzikál, zkrátka Vítězství lásky a pravdy nad blbou náladou a nad tunely.
   Z šesté postele počítáno od okna zachrčel bezdomovec: I ty, šéfe, byls nakonec vytunelovaný?
   Každý v této krásné zemi dobře ví, řekl jsem to už v lednu devadesát v polském Sejmu a senátu, jak těsně je budoucí osud nás všech svázán s budoucím osudem Německa, ale toho roku dva Německo nějakou chvíli dělalo, že nemá chuť jít do svaté války za iráckou ropu, totiž proti zlé diktatuře, a tak jsem nemohl konečně si jet psát a své spoluobčany, nadace a nesčetné nepoliticky politické spolky nechat na pospas oživujícím se temným silám, a s velkým sebezapřením jsem se rozhodl, že i nadále budu šiřitelem důvěry v dnešním nedůvěřivém světě, jak jsem si dávno předsevzal a řekl tehdy v té Varšavě, a to se dělá nejlíp z Hradu. Když všecko nasvědčovalo tomu, že prezidentem Evropy už od února roku tři ještě nebudu, protože se to prostě nestihne.
   Bezdomovec se nedal: To se ví, objížděls tehdy všecky Širáky, Bléry a Buše a taky mluvil do vévody z Lucemburku, ale fakt se to asi včas zafírovat nedalo.
   Každý si mohl spočítat a taky spočítal, neslo se od okna s chrchlavou stařeckou umíněností, že nikdo lepší nebyl. Prezidentem Evropy se přece nemohl stát nikdo z velkých, ekonomicky a politicky tehdy rozhodujících evropských národů, to by malým národům přišlo líto a budilo by to podezření, že nemají po všelijakých dohodách z Nice už vůbec žádné slovo. A proč by se měl stát prezidentem někdo z nějakého Dánska, Nizozemí nebo Lucemburska, proč? Jaká by v tom byla symbolika? Každý věděl, že by to měl být někdo ze zemí čerstvě osvobozených zpod knuty totality, a to nejlépe velký hrdina boje proti totalitě, který málem zahynul.
   To myslíš, jak spadls v létě devětaosmdesát úplně ožralý do ledově studené vody mlýnského rybníka a v totalitní místní nemocnici tě v poslední chvíli vzkřísili, skočil vstřícně do té řeči bezdomovec od zdi, který si rád četl oslavnou knihu Johna Keana o Havlovi, kde se dočetl i o té zábavné epizodce, a který rád zkoušel toho u okna, jestli je to opravdu On. Ale ten u okna mlel dál:
   Pokračujmež. Prezidentem Evropy se musela stát osobnost co nejduchovnější, nejlépe přímo filozof, ne nějaký bankéř, aby jako byla nějaká protiváha, aspoň naoko, když už ten globální svět řídí banky. A kdo byl víc filozof a kdo byl duchovnější než já, který jsem jedna ruka s Jeho Svatostí ve Vatikáně a který si rád zamedituju s Jeho, totiž ne vatikánskou, Svatostí dalajlámou? Což jsem neřekl už v lednu devadesát, že mým prezidentským programem je vnášet do politiky duchovnost, mravní odpovědnost, lidskost, pokoru.
   ...tu každý taky vidí, když se k vznešeným cílům českou krajinou řítí železniční přejezd nepřejezd smečka prezidentských křižníků silnic, nedal se čtenář nejen Johna Keana, ale i denního tisku.
   Na tom prezidentském programu jsem nemusel změnit nic, ani když šlo o Evropu! Ale ta, jak jsem už podotkl, ještě nebyla na řadě a navíc jsem nemohl nechat v bryndě duchovno své země, zrovna když hrozilo, že láska a pravda utrpí, a tak jsem se rozhodl, že se už zas obětuju a budu prezidentem prozatím alespoň doma dál. Všem těm bigotním věřícím v parlamentní demokracii se zdálo, že to nepůjde, když už jsem byl dvakrát prezidentem Československa a dvakrát po sobě v ČR, a to nedovoluje ústava a nemůže dovolit ani ústavní soud, který mi žere z ruky, ale to neznáte hadimršku, uchechtl se ten taky ctitel Vlasty Buriana, s velkou pompou přeneseného na Vyšehrad, pěkně jsem čekal, až všichni ti Klausové, Zemani, Motejlové, Pitharti, Burešové a Moserové budou neprůchodní a já pak vytáhnu nečekanou kartu, ano, ano, Vlastu Parkanovou, která už byla na prezidentku mediálně cvičena, když jsem byl kdysi zas na umření. Jako vždycky i v roce dva byl důležitý moment překvapení. Starostlivě jsem dbal, aby se mlčelo, že její jméno už kdysi padlo. Požádal jsem ji už půldruha roku předem, aby se nikde nepromenovala, a tedy aby se neztrapňovala, to u ní vždycky hrozilo; aby se do ničeho nenamočila a nebrala žádné posty. Připravil jsem to dokonale, hotov složit nejtěžší zkoušku státníkovu: až bude nejhůř a bude to vypadat na dlouhé hledání následníka, zjevím se, odkašlu si a doporučím Vlastu; její jméno je tak symbolické a dobře zazní uším vlastenců, konečně zase na trůně Libušině žena; a jak krásně umí v šatech s flitry i zpívat! Měla jedinečnou přednost: nebyla krásnější než já, vzpomínal dojatě dál ten u okna, v tom byla tehdy u nás bez konkurence. Kdo by ji nevolil? Komu by vadila? Měsíc po zvolení nemoc nebo vzorně skromné prohlášení, že na tak těžký úřad nestačí, a pro mne už zas možnost být dvakrát zvolený. Přesně podle ústavy.
   Potlesk celého pokoje. Amen, měls to krásně vymyšlený, na lásce a pravdě se nesmí šetřit, když jde o vítězství nad nenávistí, zlem a lží, pravil čtenář Keana i novin. A saniťák, který mezitím vešel: Tak jedem, pane Klaus (chtěl ho poškádlit?), musíme vás pořádně vykoupat.
   A to by mohl být konec.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]