Jak bych
   úplně všem potenciálním (a jak se říká: ještě nerozhodnutým) voličům, případně hlavně lidem s nižším, dokonce jen základním vzděláním, o které pečuje už jen Veliký bratr a šťastní VyVolení, dostatečně názorně vysvětlil, proč je slavná
   MODRÁ ŠANCE
   vlastně modrá?

   No jak! Jistě ne náhodou. Jistě proto, že ji vymysleli ti s vyšším bankovním kontem, které je nad každé vzdělání, ti, co dovedou říci víc než jiní a taky víc, než myslí.
   Modrá je dobrá, to je jejich. Po ničem tak netoužívali jako po modré knížce; pravda, to ještě nevěděli, že se z nich stanou velcí vlastenci, jen co pomine povinná vojenská služba. Už snad v pubertě lákali holky, že jim snesou modré z nebe a slibovat modré z nebe jim dávno přešlo do krve. A propos té krve: jsou sice demokrati stříhaní až do modra, ale před občany modré krve rádi postojí v haptáku a v panické hrůze ze všeho, co je rudé, rádi i krev raději modrou. Když slyší o rudém třeba jen západu slunce, vzteky modrají, a kdyby to šlo, jako to chodívalo kdysi, i narudlé by pro jistotu dali pozavírat, až by zmodrali. Anebo by jim aspoň s gustem zmalovali záda na modro, když už s hlavami jaksi nejsou štont udělat nic. Milují prý štiku na modro. Štika na modro je lepší, než když se drze honí po jejich rybníce. Proslýchá se, že budou na svých volebních šou a mítincích podávat i guláš na modro, aby si bezdomovci a podobná pakáž jednak už konečně zapamatovala, jakou barvu volit, jednak aby si zvykla: nejenom ryba, ale i šance na modro se přece dělá s octem! Ba, zvolena je ta barva fikaně: tak aby oslovila stav čackých živnostníků, kteří vždycky s chutí slavili modré pondělky! Když dostane šanci modrá šance, můžeme se možná těšit na celé modré týdny; nezaměstnaní je tu už ostatně mají. Též tu byla možná idea trochu polichotit modrým punčochám: jistěže zaujaty stylovou barvou té šance vděčně ji poběží zvolit, jedna jako druhá, jak přes modrák. Škoda, že už není císaře pána, který volával urostlé, méně movité poddané do modrého kabátu! Nám ostatním, co nejsme na modré straně jak městečko z básně slezského barda, nezbývá asi než závistí zmodrat. Závist není přirozeně vůbec nic pěkného, ale co obnáší modrá šance, to je zaručeně horší. Kdyby její vynálezci a podomní obchodníci s ní ve svém mládí četli české klasiky, nabarvili by ovšem šanci jakkoli jinak než na modro. Neboť naše národní literatura dávno předávno ví, co to znamená, když purpurový ret a ruce milované milé (i vlasti) náhle zmodrají. Anebo s námi ti páni hrají vzácně otevřenou hru? Tou šancí přece říkají: budete platit, holenkové, kam se jen vrtnete: u doktora, v lékárně, ve špitále, na úřadech, ve škole, na silnici a možná též na mostě, v parku, v lese, budete solit a cálovat, až na tom placení všeho (záhadně zázračně) všichni vyděláte: až zmodráte. To je ta naše vaše šance; šance co by dup zmodrat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]