Před padesáti a více lety jsem míval v předvečer svátku Mikuláše strach. Obával jsem se čertových rohů, řinčícího řetězu a Mikulášova protivného vyptávání, jak mi to jde ve škole a jsem-li hoch poslušný. Zisk pytlíčku s ořechy a čokoládou tohle sotva mohl vyvážit. Přesto mám dny Mikuláše z doby dětství uloženy v paměti v jedné z nejhezčích přihrádek.
   Teď, když jsem na prahu staroby, mám v předvečer svátku Mikuláše zase strach. Na ulici, za okny na jih i na sever, ozývají se výbuchy patron, dělbuchů, petard nebo čeho vlastně - rána za ranou. Bez Mikuláše, bez čerta i bez anděla. Děti střílejí. Válka to není, ale zhoubné je to dost.
   Pravda, na mne nestřílejí, ale střílejí i do mne, do nás všech, co odmítáme pochopit, že Mikuláš je - i čeština chytá ránu za ranou - hlavně "o kraválu".

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]