Výchozím bodem mých cest je pro mě Hřebínek - třebaže si lyže připínám nebo na kolo nasedám v sedle Maliníku či nad elektrárnou v Rudolfově, což jsou má nejoblíbenější výpadová místa. Volím je ne po libosti, ale podle nálady a času..., a také podle sil. Z Maliníku je nástup rychlejší a pohodlnější, z Rudolfova tvrdší a náročnější, protože až k rozcestí u Závor pořád více či méně strmě Panenskou strání do kopce. Zato je bohatší o proměňující se výhledy na zelenavou hladinu - a v zimě pak bělostnou plochu přehrady na Černé Nise - ohraničenou krásným kamenickým dílem přehradní hráze, s nímž se setkáváme i u jiných starých přehrad a železničních viaduktů.
   Hřebínek, ta křižovatka cest s s boudou pohostinného bufetu, je pro mě jakousi přepřahací stanicí, kde se člověk posílí a povzbudí k další pouti. Za slunných dnů o sobotách a nedělích je chatka obložena desítkami kol a oplocena spoustou lyží a tyček a žíznivá a hladová armáda novodobých poutníků se ukázněně řadí u okénka, za nímž kmitají ruce Zdeňka Müllera a jeho pomocníka Dušana, aby bleskovou rychlostí uspokojovaly vyslovená přání. Vždycky znovu a znovu obdivuji tu rychlost, ten dokonalý servis, pestrost nápojů a pokrmů, jež se tu nabízejí za ceny pro lidi, jejichž peněženky nejsou nadmuté velkými bankovkami. Ne, ti dva mladí muži nejsou z těch, kdož chtěli být milionáři už včera.
   V zimě zpravidla neodolám poctivému svařáku, který rozehřeje a povzbudí, a někdy, jsa hladov a při chuti, bez výčitek zhřeším proti pravidlům zdravé výživy a smlsnu si na šťavnaté klobáse. Protože na svých toulkách Jizerkami dávám přednost době spíše pozdně odpolední a podvečerní, zastihnu často bufet již zavřený a místo po Zdeňkově zásobovací škodovce a v zimě pak sněžném skútru již opuštěné, a tak s trochou zklamání usednu na lavičku, pohlédnu na teploměr, potěšen tím, že zatím odolal choutkám zlodějíčků a vandalíků, a vezmu za vděk kouskem čokolády a douškem z polní láhve.
   Zanedlouho mi sympatická boudička se sloupem rozcestníků a směrovek zmizí v záhybu smrčin a já stoupám příkrou asfaltkou k nejbližší odbočce, kde si úlevně vydechnu a zadívám se na lesy pod sebou. Rok od roku přibývá zeleně mladých stromků překrývající holiny, jizvy a lysiny po uhynulých předchůdcích a barevně splývající se stromy, které odolaly zkáze a měly sílu přežít.
   Pod úpatím Ptačích kup a Holubníku se takřka po vrstevnici vydám na Novou cestu, pod kterýmžto názvem ji najdete pouze v mapách, zatímco lyžařům a cyklistům toto jméno nic neříká a slyší výhradně panelovku, ačkoli betonové panely ji pokrývají toliko zčásti v několika úsecích a jinak je asfaltovaná jako mnoho jiných cest a silniček v Jizerkách.
   Tenhle převážně rovinatý úsek miluju. Ať na běžkách nebo na kole je pro mne pokaždé výzvou, abych si zazávodil sám se sebou, prožil a vychutnal opojný příval síly a radosti z pohybu, svištění vzduchu v uších a ubíhajících smrčků podél vodotečí. V těch povznášejících minutách vděčně myslím na všechny ty hlavy a ruce, které z těžkých jasanových prken vyvinuly během mého života jako pírko lehounké běžky a z bytelných velocipedů překrásná horská kola, s jejichž technickými vymyšlenostmi člověk vyjede kopec, kterému se i pěšák vyhne.
   Celý vývoj lyží a jízdního kola k dnešní dokonalosti jsem od svých deseti let prožíval. Vychutnával jeho slasti i hořkosti. Okusil jsem ještě závratného požitku z jízdy na dubových prkénkách ze starého sudu, jejichž kratičká éra rychle odezněla i na šumavské vesnici. V celém těle dosud cítím nepopsatelný záchvěv štěstí, když jsem si poprvé připnul na nohy přenádherné jasanové lyže po starším kamarádovi (kterými se dnes jako dekorativními předměty pyšní horské boudy), na něž mohli rodiče vynaložit s velkým odříkáním úctyhodných padesát korun...!, právě tak jako si lehce vybavím beznadějný smutek, když jsem je zanedlouho zlomil a věděl, že na další a tím méně nové, které stály celou stokorunu, už hned tak v našem rodinném rozpočtu nebude...
   A kolo? To bylo ještě nedosažitelnější...! Své první kolo jsem získal až v osmnácti letech jen díky tomu, že jeden z mých dobrých strýčků usoudil, že na velociped už má poněkud staré kosti. Bylo to bytelné cestovní kolo s tlustými balonovými plášti, které mě provázelo dlouho a na němž jsem podnikl svou první jízdu přes hřebeny Jizerek.
   Za bukovou oborou zvolním a uklidněným tempem dojíždím k žulovým blokům poblíž cesty, které mě hned napoprvé, když jsem je míjel na horském kole, zlákaly k zastávce. Za slunných dnů bývají vyhřáté a mechový dolík mezi nimi je jako stvořený k měkkému spočinutí. Odložím kolo, opřu se o kámen, uhasím žízeň a zadívám se do mladého smrčí. Každým rokem je o patro vyšší - a ještě tři čtyři jara a nové výhony mi uzavřou výhled. Rád bych se dočkal času, kdy vzrostlé stromy opět sevřou z obou stran lesní cesty a zacloní nebe, jak tomu bývalo v dobách, kdy jsem je křižoval na starých dřevěných lyžích a těžkém jízdním kole bez přehazovačky.
   Hlavou mi běží čas, který je v mé paměti pořád živým dneškem, prolínají se v něm děje a zážitky z těchto lesů a hor a do něj vstupují tváře lidí, kteří tak či onak spojili své osudy s Jizerkami. Lidé, kteří mě obohatili o své poznání, zkušenosti a svou osobitou životní filozofii. Mnozí z nich mi navíc věnovali své přátelství.
   Myslím na Jana Jeřábka, od něhož jsem se učil umění neslyšně šoulat lesem a vychutnávat jeho časně ranní i pozdně večerní barvy, zvuky a vůně, jehož hájovna mi byl otevřena v kteroukoli denní, noční i roční dobu. Zosobňoval mi celým svým životem a tím, jak chápal své lesácké povolání, někdejší hajné, jak jsem je znal a miloval z Klostermannových šumavských románů. I tou svou tragickou smrtí...!
   Nevím, proč se mi ve spojitosti s Janem vždycky vybaví vrásčitá dobrácká tvář starého pána Paušera z opačného konce Jizerek. Ti dva se nikdy nepoznali a potkávají se pouze v mých vzpomínkách. Jan měl rád les a rozuměl životu stromů, pan Paušer byl truhlář se vzácným citem pro dřevo, který s jakousi vrozenou úctou ke stromům uměl zužitkovat každé prkénko. Jeho šikovné ruce dávaly stromu příležitost dokončit svou životní pouť a službu tím nejprospěšnějším způsobem.
   V uších mi zazní zpěv a nevázané veselí bouřliváckých večerů na Pyramidě a smědavské chatě, zalétnu myšlenkami do frýdlantských hospůdek, kde jsme s Vláďou Möllerem a Karlem Ciprou »řešili problémy lesa i světa«, jak jsem si naše hovory pojmenoval. Přičemž osud jizerských lesů i koloběh světa se ubíral svou cestou, nezávisle na našich přáních.
   Ještě jedno místo na této cestě si říká aspoň o chvilku pozornosti. Ono si tu zastávku skoro vynutí. Rozcestí pod sedlem Holubníku. Tady cesta kulminuje a člověk po vydatném stoupání rád zastaví a vydechne. Za předchozí námahu si vyslouží bohatou odměnu. Otevře se mu výhled do širokého členitého údolí, v němž sbírá četnými potoky a potůčky své vody Kamenice a Blatný potok. Rozlehlý prostor uzavírá na obzoru Ještěd, blíž vlevo hřeben Královky a zprava tak Brdo a Milíř. Nad mladým porostem ční osaměle staleté buky, orvané vichřicemi, pamětníci starých zelených Jizerek, kteří snad dožijí času, kdy opět splynou s korunami nového lesa, který pod nimi a pod jejich ochranou vyrůstá. Chovám k těm statečným osamělcům neskonalou úctu. Jsou mi ztělesněním nezkrotné vůle k životu... Několikrát do roka se na mne usměje štěstí a na bezmračnou oblohu vypluje úplněk, zatímco slunce nikterak nespěchá, aby ji opustilo. V jejich spojeném svitu nabývá krajina prazvláštní barevnosti a plasticity. Čímsi mi připomíná chvějivou náladu severských bílých nocí, jak ji znám z dalekého Jakutska.
   Když už je slunce hodně nízko, vyčkám, až se propadne do růžové a někdy až oslnivě rudé lázně nad křivkou obzoru. Za šera a někdy už skoro za tmy sjíždím ke kristiánovskému hřbitůvku, jehož sugestivní obraz v podání malíře Josefa Jíry mi vždycky prolétne před vnitřním zrakem, když brzdím a ostře zahýbám doprava dolů ke zpěněné Kamenici.
   A pak už je tu zastávka poslední. Blažené, odevzdané spočinutí v hřejivé náruči Šámalovy chaty, jejíž okna vrhají do tmy a mlhy světelné kužele zvoucí do tepla a bezpečí. Nejednou tu ve všední den večer sedím dočista sám nad miskou domácky voňavé polévky a přikusuji chléb, který tu po způsobu někdejších horských bud stále ještě pečou. Teplo, útulno, pohostinno. Nevýslovný pocit blaha a tichého souzvuku s lidmi a krajinou. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

   (Kapitola z knihy Malé jizerské ticho)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]