Trvalou snahou básníka Edoarda Sanguinetiho je dovést revolučnost avantgardy, k jejímž nejvýznačnějším poválečným představitelům v Evropě patří, co nejblíž klasičnosti (což by ostatně mělo být snahou každé revoluce). Úsilí uchovat to, čím poezie vždy byla, a přitom ji obdařit tím, čím dosud nikdy nebyla, jej provází během bezmála padesáti let jeho básnické praxe (jeho první sbírka Laborintus vyšla v roce 1956). Není však pouze básník, vydal řadu publikací literárně historických a literárně kritických, byl profesorem na univerzitách v Bari a v rodném Janově. Průvodcem mu byl vždy marxismus, a to především v interpretaci Antonia Gramsciho a Waltra Benjamina. Replika na báseň Gaia Valeria Catulla Pohřeb vrabce (u nás ji jako první přeložil už Václav Thám a po něm další) je výstižnou metaforou jak Sanguinetiho poezie, tak jeho samotného: názvem uděleným své antologii, shrnující básně z let 1982 až 2004, Vlčí kocour, se sám sobě přiznal ke své podstatě a ke své podobě.
Narodil se 9. 12. 1930 a dožil se tedy nedávno sedmdesáti pěti let. Oslavy jeho výročí jako první uspořádala boloňská universita dvoudenní konferencí o jeho díle a uvedením jedné z jeho her. Obrys-Kmen mu přeje to, co si určitě přeje on sám: aby zůstal kocourem i vlkem.
zrt
EDOARDO SANGUINETI
Pocta Catullovi
Mé dívence, vrabčáku, zalíbil ses,
hraje si s tebou, k ňadrům si tě vine,
a prstík nabízí, upřeš-li na ni oko,
aby sis do něj zobnul, lákat tě nepřestane,
pokud jí, mé choutce chutné,
žertík po chuti bude
a útěchu drobnou přinese jí v strasti,
již vznětem svým ostatně zná tišit sama:
kéž bych i já jako ona mohl si hrát
a smutek svůj zbavil vší tíže!
zalíbilo se už, zdá se, dívence
co pedály do cíle spěchá, jablko zlaté:
těsné kalhotky povolily
2.
plačte jen, Venuše, plačte, Amorové,
i vy, lidé, jimž v srdci bytuje něha:
zhynul mé dívence vrabčák,
co se jí natolik milým stal,
že nad světlo svých očí jej milovala:
nad med jí sladkým byl, natolik sblížili se,
že třebaže dívenka matkou mu byla:
z jejího klína odlétal nerad
a kolem ní pak dokola poletoval
a cvrlikáním v ní paní svou slavil:
nyní od ní však temnotami odlétá tam,
odkud pro nikoho návratu není:
prokletý buďtež propasti pekel,
to nejkrásnější nám jícen váš bere:
uzmuly jste mi vrabčáka rozmilého:
jak zlý to čin! Nebohý vrabečku můj!
Dívence mojí, a za to vy můžete,
očka od pláče napuchla a zrudla:
3.
žijme si, milovaná, užívejme si
a výtky nevrlých mravokárců
ať nám nestojí za zlámanou grešli:
slunko dokáže zhynout a vrátit se zpátky:
nám však den náš krátký zhyne-li navždy,
věčné noci si budeme užívat v spánku:
tisíc polibků dáš mi, pak sto
a tisíc nádavkem znova sto a potom
tisíc zas a poté sto znova:
až bude těch tisíců tisíc
a ve zmatku součtů my sami se zmatem,
špatným počtem ať si nás uřkne ten,
kdo ví, jak moc jich bylo:
4.
o svém děvčeti, Flavie, příteli Edoardovi,
trdlo to je a potvora k tomu,
povídáš, ne že bys mlčel:
ty ale nadbíháš děvce, ze které horečka
sálá, a stydíš se to přiznat:
že tvé noci ovdovělé nejsou,
o tom mlčky vypráví tvůj pelech:
po květinách a Eau de Paris je cítit
stejně jako do nepodoby zmačkaný polštář,
a postel, co sotva se na nohou drží,
vrže a ze strany na stranu kolébá se,
souložíš a nemluvit o tom k ničemu není,
nepředváděl bys svá vysílená bedra
kdybys nevyváděl jaksepatří:
jak ti to jde a taky jak ti to nejde,
to nám teď povíš: já vás pak oba
na perutích ztřeštěných veršů vynesu k nebi:
5.
ptáš se mě, drahá, po kolikerém zulíbání
řeknu díky a dost, to už stačí:
až bude jich tolik, co v Kyrenaice navály
lybijské písky, kolem nichž smrděnka kvete,
od Jupitera, co ve svém orákulu vře,
až po svatý hrob dona Batta:
tolik co hvězd z nebe v noci mlčky
na milování, jež uzmuli jsme světu, shlíží:
tolik, co nepřestaneš-li mě líbat,
pro tvého potrhlého Edoarda budou co dík a dost:
zvědavci nám je nespočítají
a zlými jazyky nebudou moci uřknout:
6.
dírou vderu se a vyústím ústy,
prdelatý Aurélie, Furie, děvko stará:
máte mě, podle mých veršů,
jsou trochu porno, za člověka neslušného:
bohabojný básník by neslušný být neměl,
on sám jistě ne, jeho verše však,
a pouze ony mají svůj šmak
jen jsou-li hanbaté a podráždit umí,
nevzkřísily by jinak, co svrbívá rádo,
spíše než mládence chlupy obrostlé starce,
kterým už artróza vzala, čím se těšívali:
nemyslíte si snad, jen protože jste četli
o bezpočtu zulíbání, že nejsme chlap?
ústy jednou vderu se a vyústím dírou:
7.
udělej mi tu radost, má krásná něho,
hračičko moje a jediná kratochvíle,
a pozvi mě na čaj k sobě:
a pozveš-li mě, pak další potěchu přidej:
žádné do-not-disturb ať nevisí na klice,
ať neuslyším, co takhle vyjít si na vzduch:
buď pěkně doma a připrav se na mne,
na devět mých čísel systémem nonstop:
a pokud už něco máš, přijdu hned teď,
nacpu se a s plnou nádrží ulehnu,
spodky značky Eminence roztrhnu a protrhnu džíny:
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: Edoardo Sanguineti
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)