Písek proslul jako jihočeské Athény, město studentů, město penzistů... Soudě podle výpravného katalogu PÍSECKÉ FOTOATELIERY 1860 - 1950 byl i městem fotografů.
   Katalog vydal Fotoklub Kulturního klubu města Písku k fotovýstavě Písek 20. století (redakce Zdeněk Indra, Zdeněk Javůrek, grafická úprava František Doubek).
   Písek byl sídlem tří pluků - 25., 28. ("mlíkaři") a 11. pěšího ("železné mouchy" - pluk v létě 1859 téměř vykrvácel v bitvách u Melegnana a Solferina), navštěvovali ho letní hosté, umělci, zejména hudebníci, na městském ostrově hrál Josef Kajetán Tyl, v divadle naposledy veřejně koncertoval na klavír Bedřich Smetana (4. října 1881), za milenkou jezdil Leoš Janáček, za profesorem Otakarem Ševčíkem žáci z celého světa, za ovacemi císaři i prezidenti, do své letní vily státní prezident Hácha. Píseckou dlažbu šlapal poslední "májovec" Adolf Heyduk i rudomodrý anarchista Fráňa Šrámek i herci při natáčení jeho Stříbrného větru. Mnozí se vydali po kamenných stopách píseckých domovní znamení... A ti všichni po sobě chtěli zanechat alespoň malou památku: knihu nebo pouhý verš, cyklus sgrafit anebo jedinou kresbu... A ti, co oněmí, když je básníkovi dáno promluvit, ti po sobě zanechali aspoň kabinetku, maličkou fotografii, tak malou, že i ona dnes patří mezi vzácné rarity.
   Město bylo rájem výrobců a prodavačů pohlednic, neboť monarchie byla rozlehlá, vojenští páni nesmlouvaví, války kruté a odvedenci toužili poslat té své aspoň pohlední lístek, aby měla Nanynka představu, do jakých zahrad i do jakých hospod leze Pepíček před bitvou na zelí a na pivo.
   A samozřejmě i rájem fotografů, za úplatu zachycujících prchavé grimasy lidí, jejichž přirozenou podstatou je vyprchat do zapomnění dříve než se rozkoukají po tomto slzavém údolí.
   První fotografii na světě, přesněji řečeno fotografický otisk rytiny papeže Pia VII., zhotovil v roce 1822 Joseph Nicéphore Niépce, předchůdce a spojenec Daguerrův. Deska se nezachovala, rozbil ji příbuzný, jemuž Niépce tento unikát daroval. Teprve v roce 1826 po osmihodinové expozici Niépce ustálil na věčné časy a nikdy jinak na cínové destičce pokryté asfaltem rozpuštěným v levandulovém oleji pohled z okna pracovny do sousedova dvora s holubníkem, stodolou a zahradou. Díky enormní době osvitu jsou stíny rozloženy po obou stranách dvora. Niépcovi se tedy podařilo maně zachytit i pohyb! Tato nejstarší dochovaná fotografie světa byla znovunalezena teprve v roce 1952.
   Prvním fotografem přibyvším do královského města Písku byl zřejmě pařížský "cestující daguerrotypista" Carlo Naya. Dne 25. června 1844, v roční době stvořené pro lov na světlo, obdržel povolení fotografovat po celých Čechách a pečlivý úřad zaznamenal, že koncem července hodlá navštíviti Plzeň, Tábor a Písek. Žádný světlopisný obraz však dosud nebyl objeven. Možná že v daleké Paříži nad Sekvanou odpočívá na dně zásuvky vpravdě senzační záběr jihočeského města, jaké už není, ale jaké bylo čtyři roky před revolucí, jež trhla oponou i v tomto ospalém hnízdě.
   Připomeňme, že první zpráva o fotografii se v českých zemích objevila 27. ledna 1839 v německy psané Bohemii a 7. února česky v Pražských novinách, následována podrobným referátem v České včele z 8. března.
   Pohotovost tehdejších reportérů byla vpravdě kischovská, uvážíme-li, že ke slavnostnímu vyhlášení vynálezu daguerrotypie v Paříži došlo vlastně až poté, 19. srpna 1839.
   V září téhož roku věnoval sám vynálezce, Louis Jacques Mandé Daguerre, takto majitel dioramy čili "světskej", rakouskému kancléři Metternichovi daguerrotypii zátiší, již vystavili ve Vídni společně s fotografií věnovanou Jeho Apoštolskému Veličenstvu císaři. Arcivzácný artefakt byl znovuobjeven teprve v roce 1964 na zámku Kynžvart a tento nejstarší dochovaný snímek na našem území můžete dnes spatřit v Národním technickém muzeu v Praze na Letné.
   Nechybělo tedy mnoho a Písek by byl držel - kromě například prvního veřejného elektrického osvětlení a největšího počtu hospod na obyvatele v 1. republice další primát.
   První česká dochovaná daguerrotypie sice pochází již z léta 1840 a její autor, rektor litomyšlské piaristické koleje Florus Ignác Stašek, na ní doslova zvěčnil Starou poštu v Litomyšli. Pošta se ovšem nehýbá stejně jako nádraží, což tušil již putimský strážmistr Flanderka, zatímco lze s úspěchem předpokládat, že temperamentní Francouz by byl v Písku zachytil čilé potomky jihočeských kališníků, takže by pro futuro zaznamenal první momentku z českého území.
   Na jaře 28. dubna 1851 zakoupilo ve všech směrech průkopnické písecké gymnázium daguerrotypický aparát pro fyzikální kabinet. Vědymilovnému knězi Kašparu Kolouchovi zaň zaplatilo nemalý obnos 30 zlatých (v tehdejších zlatých časech činila týdenní mzda kvalifikovaného dělníka 6 zlatých). Pokud přístroj nesloužil k pouhému ukazování, což při jeho ceně nelze předpokládat, jistě již tenkrát vznikly obrazy města za použití českou rukou ovládaného přístroje zhotovené.
   Nezachoval se však ani stín a tak první písecké fotografie můžeme datovat teprve 10. srpnem 1861, kdy v Poutníku od Otavy, v prvním českém mimopražském beletristickém časopise, vyšel inzerát následujícího znění: "Františka Baumruková odporučuje své fotografické obrazy, zvláště upozorňuje na obrazy ve formě navštěvek a stereoskopy. Bytem vedle pošty, v domě čp. 226." Takže nejen novinka technická, nýbrž také filologická - místo nešvarné vizitky švarná navštěvka!
   Františku následovali kočující i "kamenní" fotografové: Adolf Pech a Hynek Fiedler (ti zachytili básníka Heyduka ve sborovně písecké reálky), Karel Brunner (autor první světlem kreslené veduty Písku), August Liebelt (velmi si uškodil, když 5. října 1865 vyfotografoval posledního píseckého popraveného, strakonického truhláře Antonína Süsse, a viselce vystavil mezi portréty měšťanostů), Václav Šebele, J. H. Steffel, F. Svoboda, J. Vrba, Ottomar Pokorný, Ferdinand Konrád Quast (zemřel sebevraždou), světoznámý malíř na sklo a porcelán Jan Zachariáš Quast - autor údajného portrétu Karla Hynka Máchy, Gustav Adolf Quast (zemřel sebevraždou), Karolina Quastová, Konstancie Quastová (otrávila se). Opuštěné žezlo převzala rodina Vavruškova - Jan Vavruška otec, Jan Vavruška syn, Stanislav Vavruška vnuk. A další jména: Vilém Wietz, Antonín Wildt, Josef Skalický, Karla Skalická, František Švarc, V. Halla, Grim, Eliška Schneiderová, Zuna, Jaroslav Šrámek, Emil Blažek, J. Souhrada, Josef Teml, Jan Zoch, slavní Pacltové - Ludvík a Jiří, František Zeman, Rudolf Steinocher, Jaromír Bureš, Vladimír Langhans (nebyl příbuzný slavnějšího pražského jmenovce), Bohumír Javůrek, Bohumil Javůrek, Jan Pravenec, Ludmila Pravencová, Gabriel Paulus, Jaromíra Koutecká-Nejdlová.
   Odborný text doplňuje několik vzpomínek. Za zaznamenání určitě stojí anekdota Vladimíra Langhanse: "Jedna stálá zákaznice chodila pravidelně každý rok nechat si svoji starou maminku fotografovat. Jednou při expozici stará paní do snímku ?mrkla?. Oko tedy bylo na negativu zavřené a jelikož otec nechtěl starou dámu znovu obtěžovat do třetího poschodí, očí jí tedy ?udělal?. Když si její dcera pro fotografie přišla, byla velice spokojena. Příští rok přišla s maminkou znova a otec si dal obzvláštní pozor, aby se podobná vada nestala. Fotografie byla bezvadná, avšak jaké bylo otcovo překvapení, když zákaznice nebyla úplně spokojena, že prý maminka na té minulé se dívala mnohem lépe. Tak se muselo s pravdou ven, že oči jsou uměle udělané a na poslední fotografii jsou opravdu zase její. Načež dáma pronesla: ?Tak jí je udělejte zase!?"
   V dnes ideologicky našponovaném Písku je zázrak, jestliže současná publikace neobsahuje antikomunistický folklór. V knížce, o níž referujeme, je ho kupodivu málo. O to je zbytečnější.
   Syn fotografa Jiřího Paclta Jaroslav vzpomíná na svého strýce, rovněž fotografa, Ludvíka: "Jako jeden z posledních živnostníků po znárodňování byl označován jako vykořisťovatel. Když nechtěl dobrovolně ukončit na svém místě u Putimské brány živnost, byl nedobrovolně vystěhován městským národním výborem a jeho fotografické zařízení nastěhováno do neobyvatelných prostor, kde došlo časem k jeho zničení a rozkradení. Sám byl nastěhován do rozděleného bytu na Žižkově třídě..."
   Kamarádil jsem s chlapcem, jehož rodina shodou okolností považovala Ludvíka Paclta za rodinného fotografa, a často jsme do jeho úžasného ateliéru v Putimské bráně zacházeli. Ludvík Paclt nás fascinoval už tím, že jeho strýc (nebo snad bratranec) byl slavný cestovatel Čeněk Paclt, o němž za našeho dětství vydal Donát Šajner krásnou dobrodružnou knihu Zpívající digger. Ludvík Paclt zůstal starým mládencem a podle toho byt a současně ateliér vypadal. Za těch několik let, po něž jsme ho navštěvovali, se průchody bytem zúžily nahromaděnými skleněnými deskami natolik, že téměř nebylo lze projít. Vypadalo to jako v zavaleném solném dole nebo v kulisách vernovky Černé Indie. Ludvík Paclt byl ostatně Paganelem, bratrancem Benediktem, Pencroffem, Alcidem Pierdeuxem i Zefyrinem Xirdalem dohromady. Uprostřed hlavní a - nepočítám-li budku plnící funkci černé komory - jediné místnosti stál na piedestalu z desek, jež obsahovaly záznam tváří celého města, prastarý vánoční stromeček vytepaný z měděného jehličí. Bylo to nádherné a vůbec se nedivím, že Ludvík Paclt nechtěl své doupě opustit. I já bych ho chtěl ještě jednou aspoň navštívit. Objektivně však musím uznat, že pokud ho a hlavně to někdo dokázal vystěhovat, šlo o akt milosrdenství. Ludvík Paclt ani na první, ani na druhý pohled nevypadal jako plutokrat, spíše jako jeho pravý opak. Charakterizovat ho jako "vykořisťovatele" by mohl leda naprostý šílenec, anebo si to někdo dodatečně vymyslel pro hlupáčky, co to nezažili.
   Titul publikace není právě přesný co se letopočtů týče. Jak sám autor píše, některé fotoateliéry zanikly, případně byly znárodněny, až po roce 1952. Právě tento letopočet uvádí u podniku Stanislava Vavrušky. To jsem opravdu blázen! V tomto ateliéru - samozřejmě u pana Vavrušky - v Rybářské ulici se naše třída nechala fotografovat před maturitou, to jest v létě roku 1964. Ani zde nikdo nehovořil o vykořisťování a vykořisťovateli.
   Možná to způsobuje obdobné nutkání, jež nutí ministra Dostála blábolit, že minulý režim považoval jízdní kola za "buržoazní přežitek".
   Krájet dějiny na kolečka jako salám podle momentálního hnutí na radnici je ošidné. I po roce 1950 žili a pracovali v Písku fotografové, ať soukromí, nebo znárodnění. Ulovili snímky neméně zajímavé než ty, které se vešly do předem přistřiženého střívka. Dnes, dnes ovšem fotoateliéry jsou a bezezbytku budou nahrazeny anonymními a zmonopolizovanými fotolaby, jež sekají fotky jako Baťa cvičky. A vyvolávání zašlých stínů zůstane výsadou amatérů neboli milovníků, kteří si nedovedou odříci tření Aladinovy rudé lampy.
   Soudný čtenář si však pro pár slov jistě nenechá zkazit požitek z knížky, která dosvědčuje, že není ani malých rolí, ani malých měst. Světlo dopadá na všechny a všemi smí být také zachyceno. A jestliže se nejmodernější fyzika právě před pár dny pochlubila, že se jí podařilo zastavit světelný paprsek, zakonzervovat ho a znovu uvést do pohybu, my v Písku o tom víme své. A právě díky Niépcovi, Daguerrovi a jeho menším, leč pilným žákům, jakým byl třeba právě pan Ludvík Paclt, český fotograf, básník života, patafyzik, libomudrun a každým coulem obzvláštník.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]