GRAVE CANTABILE je název knihy tří povídek české spisovatelky, pražské rodačky Moniky Zgustové, kterou nedávno vydalo nakladatelství Odeon ve své České řadě. Zgustová studovala v USA srovnávací literatury a od 80. let žije v Barceloně. Prozatím byla v českém prostředí známa spíše jako překladatelka české literatury do španělštiny a katalánštiny, popř. jako autorka úspěšné biografie Bohumil Hrabala nazvané V rajské zahradě trpkých plodů z roku 1997.
   Autorka překládala mj. dílo Hrabalovo, Kunderovo, Seifertovo, Haškovo nebo Čapkovo, ale nikdo ze zmiňovaných autorů nestál u kolébky jejího rukopisu, pohledu intelektuálního, a přitom se emocionálně vciťujícího do postav. Nebo do nich autorka projektuje samu sebe? Aniž to zakrývá, vybírá si postavy kongeniální nebo alespoň životními osudy (vnitřní či vnější emigrant, domnělý cizinec...) či názory velmi blízké. Hlavními hrdinkami jejích tří próz jsou ženy krásné, bohaté mravním charakterem (jen v první povídce i penězi a šlechtickými tituly), toužící po svobodě, rovnoprávnosti a uznání, tedy podezřelé cizinky ve "spořádaně" nepodezřelém světě. Jsou to vesměs šlechtičny, rytířky ducha, věčné romantičky, a jde o reálné histrorické postavy.
   Nejzdařilejší je povídka první, Křišťálový pohár, nejpropracovanější, tematicky nejsevřenější, "monologická" a "zpovědní", podávající v literatuře známý portrét vévodkyně z Alby (Marie Teresa Cayetana de Silva) a jejího dramatického milostného poměru k Franciscu Goyovi. Využívá historických reálií, ale i citací a parafrází filozofické a filozofující povahy, jež nepůsobí jako stafáž, ale mají vedle vnitřní znakové také dokumentární hodnotu. Místy sice autorka neodolá svodům triviálního čtiva, ale celek je realistický či realisticky přesvědčující.
   Za neúspěch nelze označit ani další dvě povídky, byť autorčina vypravěčská strategie je odlišná, "polylogická", usiluje o vypravěčské vícehlasí. Projevuje se však jisté omezení autorčina způsobu vyprávění, založeného na konfrontaci několika "hlasů", z nichž vystupují minimálně dva v ich-formě jako personální vyprávění. Próza Granátový náhrdelník je věnována Boženě Němcové, a hlavním hlasem je hlas Vítězky Paulové, spisovatelčiny přítelkyně a - konfidentky rakouské policie. Zatímco v předcházející povídce Zgustová zvládla milostné peripetie a muka lásky vykreslit s velkou jemností a vášnivostí současně, věrná látce (nebo alespoň naším představám o ní), je příběh druhý na jedné straně až zbytečně ozvláštňován rekvizitami kočičích očí (s. 95), bengálských ohňů (s. 85) nebo kašírovaně snivých scén nápadné podobných pozadí pseudoromantických klipů (s. 85 a 116), jindy přechází v pouhou zprávu o holých faktech, jimž by patrně ani formální ozvláštnění nepomohlo k plnému literárnímu významu, který je koncentrující. Jistě výborný nápad, tedy pohled na Boženu Němcovou očima konfidentky, resp. konfrontace pohledů konfidentky, policie, milence a samotné autorky, ale výsledek je poněkud jednorozměrný, což podtrhuje velmi nekvalitně napsaná postava pražského policejního ředitele A. von Päumanna, papírová a neživotná karikatura byrokrata éry Bachova absolutismu. Ale to není výtka jen na adresu pisatelky - pouze Jaroslav Hašek a několik málo dalších měli geniální schopnost napsat životnou postavu rakouského úředníka - byrokrata bez toho, ze by to byl nalinkovaný papír.
   Jako pozitivní je možné zmínit, že zde velmi vyniklo epistolární umění B. Němcové, jejíž úryvky Zgustová vkomponovala do vlastního spisovatelčina vyprávění-konfese, do konfidentských zpráv atp. Ostatně v umění literárně "angažovat" dokument je Zgustová blízká M. Pujmanové, J. Weilovi ad.
   Třetí povídka, Šňůra perel, objevuje našim čtenářům ruskou exilovou spisovatelku Ninu Berberovou a jejího přítele Vladislava Chodasěviče. Zgustová opět volí metodu konfrontace pohledů, pracuje podobně jako v předchozí povídce s dokumenty, zvláště s dopisy, které více či méně obratně vplétá do vypravěčských hlasů, resp. tyto hlasy epistolárně utváří nebo alespoň iniciuje. Čtenář, zvyklý na chronologický sled vyprávění (a neznalý materie), bude zprvu dezorientován, až druhá četba ozřejmí ztrácející se souvislosti. Ale to je výhoda i nevýhoda současně - výhoda možnosti postupného odhalování životní chronologie, jeho velkého i malého kosmu, nevýhoda menší přehlednosti, s níž se buď čtenář vyrovná a přijme ji jako součást autorského záměru, nebo knihu odloží a třeba se k ní už nevrátí.
   Některá omezení próz jsou ideové povahy, vyplývají z autorčina ztotožnění s hrdinkami a jejich zkušenostmi, což je zcela zřetelné v poslední povídce a v její "reflexi" revoluce a sovětské reality. Próza je jistě věrná v líčení neutěšeného postavení ruské inteligence, nebo alespoň její podstatné části, v emigraci, nucené žít i na pokraji bídy - a mnohdy v bídě samotné. Zde vyznívá jako obžaloba společnosti, která si emigrantů z Východu pranic nevážila, viděla v nich jen zbloudilce a ztroskotance. Neoprávněně. Je však škoda, že si autorka zjednodušila otázku, na kterou nemohla odpovědět její hrdinka, tedy proč Sovětský svaz obdivovaly, nebo alespoň neostouzely četné osobnosti světové kultury, proč to byla velmoc porážející fašismus a nacismus, s nepřehlédnutelnými úspěchy ve vědě, technice, umění atp. atp. A že Zgustovou nezarazily fráze a nechtěně komická spojení. Např. tato:
   "Inkvizice a totalitární státy samozřejmě nikdy nepovolí území nikoho, ten druhý život. Ale v hudbě je možné si ho udržet, za inkvizice i za totality. Jistě, Šostakovič měl spory s totalitní mocí, ale hudbu, která mu zněla v hlavě, mu nemohl vzít ani Stalin. Potlesk, bouře potlesku. Celé hlediště vstává: nové ovace." (s. 217)
   Pro vysvětlení - "potlesky" a "bouře" a "ovace" až konvenčně doprovázely projevy Stalinovy. Ve spojení s disidentskou frází nevkusně pikantní.
   Přes naznačená omezení je kniha cenným příspěvkem takzvaně "ženské" literatury, která je uměleckou literaturou právě proto, že není pouhým "-ismem", třeba právě feminismem. Příspěvkem k tématu emigrace, typickému nejen pro české národní dějiny. Nasnadě je však otázka, zda si autorka uvědomuje jiný smutný fakt, fakt vynucené vnitřní emigrace české inteligence konce 20. století, let svobody pro vyvolené (čímpak?) a let "zatlačování do bezvýznamnosti" pro ostatní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]