Noc byla dlouhá a bezesná.
   Promítaly se do ní jen záblesky světel, jak jsme prolétali nádražími.
   Horká, svědivá, letní voňavá noc v první třídě.
   Seděl jsem pohodlně, vedle sebe malou aktovku.
   Jel jsem do Ostravy.
   A tak jako jindy, ani nyní jsem si nevzal s sebou nic zbytečného. Složil do staré aktovky s otrhaným uchem malý polštářek pracího prostředku, pár chlupů kartáčku na zuby, rezervní kapesník, pláštěnku do deště, ponožky, pyžamo, holení.
   Nic víc a nic míň.
   Byla to moje první ostravská cesta.
   Černý rychlík do černého města.
   Seděl jsem uvolněně, staré sandály jsem si zul a nechal u nohou. Chvílemi jsem podřimoval a pak, uprostřed hrkání letícího vlaku, jsem usnul docela a tvrdě - sám, jen se svými proprietami.
   Házivý, tlučivý spánek přerušilo táhlé zabrzdění, neznámá světla. Byla to Ostrava se starým špinavým bedněním na nádraží, horkým ránem, plným kouřových mlh.
   Sucho, hořko v ústech.
   Seděl jsem na sedadle v květovaném tričku a letních kalhotech, v ruce aktovčičku, nohy hledaly sandály, ale marně.
   Nebyly.
   Nikde.
   Vzaly za své - někdo je odnesl, vzal, půjčil si je, ukradl.
   Zděšený jsem chvátal v ponožkách k východu, příjemně to chladilo. Vystoupil jsem a zavřel za sebou dveře, sedl si na nejbližší lavičku. Lidé odešli, vlak se odhoupl.
   Čekal jsem, až se nástupiště vylidní - peněz jsem měl s sebou vždy dost, sandály nebo plátěnky si koupím.
   Stará, zelená, železná lavice - znáte ty předpotopní nádražní železňáky - seděl jsem a koukal do blba, přemýšlel, probíral se z vlakového spaní, dodřímával - dozníval ve mně pohyb té cesty.
   Čoud, smrad, dřevo, horko, pachuť kyselých zápachů, vůně uhlí, třesení vlnovek rozpáleného vzduchu.
   Rozhlížel jsem se a pak se podíval před sebe a napravo - tam se vinulo schodiště dřevěného můstku, lávka, všude samá lešení.
   Byl jsem bosý, v kobce ze dřeva a železa.
   Najednou jsem ji uviděl; stála tam nahoře, na té lávce a dívala se na mne.
   Šestnáct, sedmnáct let?!?
   Zrzavá, v krátké špinavé sukni, třela se nohama o dřevo, o ty silné, špinavé, začazené trámy.
   Zachytila můj pohled, odpověděla morseovkou vyzvání a přidala něco jako úsměv.
   Zvedal jsem se z lavičky jako v kostele.
   Proprietky v ruce, tričko, ponožky místo bot, nesly mé nohy až nahoru.
   Najednou stála přede mnou - nádherná.
   Personifikace toho města.
   Mastná, špinavě krásná a tvrdá, hebká, nohou stále opřena o ten trám. Jako by tam dole, v chumlu vlaků a dlouhém nádraží hledala sama sebe a svůj osud, vrtěla se u zábradlí.
    Cítila mne za sebou, otočila se.
    Snesla můj podivný pohled a dívala se na mne jako na věc, jako na něco. Horko, žár se chystal zaplavit den.
   Dívka byla opálená, jen s kratičkou blůzkou, vylezlou z režné, špinavé, flekaté sukně.
   Někde odbíjely hodiny celou.
   Pomalu jsem se k ní blížil a stál již nedaleko jejího nevelkého stínu. Její otočení se bylo líné a téměř řemeslné.
   Bílé, všední pouťové náušnice se jí zahoupaly a zase zastavily.
   Kulatý obličej, tvrdé břicho, černé oči; nic, jen němohra těla, těl - jednou rukou se lehce opírala o zábradlí.
   Nepromluvila, jen ukázala na začazené nádražní domy na konci té lávky za sebou, pouze tam otočila hlavu v kosém náklonu a jemně zdvihla bradu. Bylo v tom vše - výzva i budoucnost několika chvil horkého rána, vyzvání na cestu do neznámé místnosti šedivého, oprýskaného, starého domu.
   Pak se podívala na mé nohy, usmála se, ztratila zájem.
   Zvolna se rozkývala a houpala se lávkou až na její konec.
   Díval jsem se za ní jako v Jiříkově vidění.
   Šla, vlnila se, třásla, předváděla koncert chůze po starých, vrzajících prknech; horko, nikde živáčka.
   Na konci lávky se zastavila, spouštěla se dolů, opřela se o klesající zábradlí a šikmo se na mne dívala.
   Najednou jsem nevěděl, co dělám.
   V kapse jsem nahmatal cestovní nůž, cestovní kapesní nůž, rozevřel obě jeho strany, dal si jej do úst, sevřel zuby a šinul se za ní. Měl jsem pevný plán: vrazit jí ten ostrý, ocelový nožík dolů, tam, pod břicho, kde byla již od přírody rozříznutá a pěkně zatlačit a harakirovat ji hezky zespodu nahoru, jako králíka, jako zvíře, nechat z ní vyhřeznout střeva, žaludek, játra.
   A strčit tam hlavu do jejího břicha a pochutnávat si na její krvi, chlemtat ji teplou - takhle jsem jednou pil krev na jatkách s dělníky, čerstvou, syrovou hovězí krev.
   Vycítila to, zasmála se, seběhla z těch schodů, zmizela.
   Stále jsem tam stál.
   Najednou jsem za sebou zaslechl kroky.
   Nějaká žena přešla, ohlédla se, uviděla mne s nožem mezi zuby, vykřikla a poskočila s nákupní taškou jako čamrda.
   Otočil jsem se, opřel o zábradlí, dole pode mnou hlučely vozy.
   Posun tam vrazil do vlaku a nárazníky si to předávaly jako štafetu, ozvěnou se to neslo s muezinovým voláním.
   Civěl jsem tam dolů, bosý, změklý, schlíplý.
   Roztřásl jsem se jako malé dítě.
   Šavle kolejí pode mnou blýskaly stříbrem, někde se napájel vlak vodou a bafal jako veliká, neznámá fajfka.
   Vyndal jsem nůž z úst a zavřel jej.
   Civěl jsem stále bez hnutí, tam dolů.
   Co se to se mnou najednou stalo?!?
   Já, který bych neublížil ani kuřeti.
   Vražda z vilnosti, tehdy jsem to pochopil, jak lehce, přelehce se to může přihodit.
   Pak jsem to pustil tam dolů, na koleje, na pražce, na hnědé vlakové kamení.
   Přihnal se rychlík, kapky zasyčely na kotli a jako rtuť se odrážely od svršků vozů.
   Bim, bam, duněl ten vlak pode mnou.
   Zvedl se mi zaludek.
   Nic jsem nejedl a pouštěl jsem tam spolu s močí jen žaludeční šťávy, dávil se, začal brečet.
   Slzy, moč, tekutiny z hrtanu - celý jsem se tam dával neznámému vlaku, trvalo to jen chvíli, ale mně se zdálo, že to byla věčnost.
   Teprve pak, až bylo po všem, jsem mohl odejít.
   Zpátky, bosý.
   Na schodech lávky jsem zahlédl starou, opršalou, zrezavělou ceduli nádražního typu s černým rantlem kolem: »Plivati, močiti a házeti odpadky z mostu se zakazuje!«
   Když jsem ze sebe setřásl přízrak té vraždy, mohl jsem se tomu nápisu usmát.
   Sešmaťhat se polobosý na nástupiště a hned naproti na malém náměstí si koupit nové sandály.
   Na vše jsem mohl zapomenout.
   Ale ten nůž, pohled té báby jak poskočila, ta dívka a jak jsem se tam vyprazdňoval v křečích svého já z toho mostu - to vše se mnou půjde již po celý život.
   Již nikdy se to ve mně neopakovalo, byl to pokus o ojedinělý záchvat. Co to ve mně tehdy vzkypělo, jaké síly se to daly do pohybu v mé hlavě?
   Co dokáže z nejslušnějšího člověka během vteřiny, vteřin, udělat prvotřídního lumpa?
   Jakou zázračnou moc má sexus.
   Sexus necans...
   Když jsem pak jezdívával vlaky přes Ostravu, až se mně svíralo srdce, viděl jsem již z dálky ten můstek, tu lávku - jako magnet mne přitahovala a zároveň odpuzovala.
   Něco velikého se tam se mnou tenkrát stalo.
   Někdo mně - a té rusovlásce taky - zachránil život.
   Kruté vlaky krutých tratí, kam se nechceme jiz nikdy vrátit, kde to hrozilo hroznou srážkou - smrtí, smrtí, smrtí...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]