V roce 1999 jsme si připomněli 200. výročí narození jedné z nejslavnějších osobností ruské literatury i světové kultury, básníka, prozaika, dramatika, historika, publicisty, literárního kritika i novináře - Alexandra Sergejeviče Puškina. Svým mnohostranným dílem zapůsobil už na své současníky a dodnes je zdrojem inspirace pro všechny umělce.
Proto není divu, ze sedmý svazek periodika Litteraria Humanitas (vydaného Ústavem slavistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně r. 2000) je celý zasvěcen právě jeho dílu, dodnes aktuálnímu a vybízejícímu k novým výzkumům. Svazek je rozdělen na čtyři díly a tvoří ho jednotlivé příspěvky ruských, českých a slovenských vědců, jedním příspěvkem jsou zastoupeni badatelé maďarští, němečtí a izraelští. Podařilo se tak spojit rozsáhlý badatelský tým, v souladu s přáním autorů sborníku, k týmové spolupráci, k čemuž se právě "střední Evropa" jeví jako nejvhodnější, neboť je "užitečným a historicky odůvodněným podložím propojujícím různé tradice, jazyky a kultury" (viz str. 7 úvodní stati).
Interpretace Puškina je rozdělena do čtyř oddílů, nazvaných Metodologie, Rétorika-Poezie-Drama-Próza, Souvislosti a přesahy: Rusko a Souvislosti a přesahy: Svět. Uvedené příspěvky jsou obsahově různorodé, některé určeny pouze pro zasvěcené odborníky, jiné zajímavé a pochopitelné i pro laika. K prvním patří bezesporu studie Miroslava Mikuláška Cesta k "duši" díla tvořící úvod knihy. Analyzuje tzv. hermeneutické pojetí slova, svá tvrzení dokládá - v knize zřejmě nejrozsáhlejším - seznamem studijní literatury. Nikterak méně odborné, byť čtivější a přínosnější, jsou kupř. příspěvky Danuše Kšicové Puškin a problémy mezidisciplinárního výzkumu (o hudebním ztvárnění Puškinových pohádek) a Rudolfa Pečmana Mozart a Salieri (analýza opery Rimského-Korsakova podle Puškinovy "malé tragédie").
Mnohé příspěvky jsou psány v ruském jazyce. Je logické, že především ruští badatelé analyzovali Puškinovo dílo nejdůkladněji a jejich příspěvky jsou věcné a zajímavé. Potěšitelné je, že si autorův mateřský jazyk jako způsob prezentace ve sborníku zvolili i badatelé ""neruští" - izraelský puškinolog C. Gurvič-Liščiněr, také mnozí čeští (viz např. Zdeněk Pechal z Olomouce, Květuše Lepilová z Ostravy, Helena Filipová z Prahy a další) i badatelka z Budapešti Deniz Atanasovová-Sokolovová. Sborník soustřeďuje studie mezinárodního týmu, proto není udivující jeho multijazykový charakter. Příspěvky poslední části sborníku reflektují Puškinova díla pro středoevropský literární kontext.
Sestavovatel sborníku Ivo Pospíšil analyzuje ve svém příspěvku díla tří českých překladatelů Puškina a jejich pojetí básníka. Závěrem konstatuje, že česká recepce Puškina se měnila v závislosti na době a dnes je chápán nejen jako ruský, ale také jako evropský autor blízký nám Středoevropanům. Příspěvek izraelského vědce, C. Gurviče-Liščiněra, seznamuje čtenáře s obrovským ohlasem Puškinova díla v Izraeli. Obyvatelé Izraele ruského původu se hlásí k jeho odkazu a masově popularizují jeho dílo, v izraelských městech se pořádají literárně-hudební večery, při nichž zvučí jeho verše, inscenují se jeho díla (např. školáci v Netanyi sehráli představení podle povídky Slečna selka). V úvodu příspěvku autor zmapoval historii překladů Puškinových děl do jazyků ivrit a jidiš. První pochází z roku 1847.
Mnozí badatelé se pochopitelně neomezují na pouhou analýzu Puškinova díla, nýbrž chápou ho v dobových souvislostech a jejich sociologické závěry jsou v mnohém inspirativní i mimo prostor literární vědy (jako příklad lze uvést příspěvek Viktora Georgijeviče Odinokova o historickém pojetí "jižních poém", autor zde podrobně rozebírá vztah civilizovaných a "necivilizovaných" národů, tj. Rusů a Čerkesů, který Puškin ve svém díle reflektuje a cítí ho jako problém souladu "přirozenosti a kultury". Byli jsme nedávno svědky toho, jak se tyto komplikované vztahy tragicky vyhrotily.
Někteří autoři se věnují tématům zdánlivě okrajovým, ovšem zajímavým. K těm patří Šárka Toncrová z Brna, autorka příspěvku Motivy smrti v tvorbě A.S.Puškina. Analyzuje motivy smrti v "malých tragediích" Kamenný host a Mozart a Salieri a její studie graduje do charakteristiky hlavních postav, takže zdůrazňuje etické vyznění díla a - ve shodě s Puškinem - také vyvrací obecně rozšířenou představu o Salierim jako krutém zlosynovi; chápe ho jako citově nevyrovnaného člověka, který trpí ve stínu génia.
Čtenář čtoucí v ruském jazyce má ve sborníku také ojedinělou příležitost poznat Puškina jako soukromou osobu, manžela, otce, bratra, neboť příspěvek Květuše Lepilové z Ostravy analyzuje epistolární žánr v Puškinově díle a hojně cituje z jeho korespondence např. s manželkou - moskevskou krasavicí Natalií Gončarovovou. Pro zajímavost uveďme, že budoucí ženě psal Puškin francouzsky, po svatbě už rusky. Ve svých dopisech se nevyhýbal ani velmi jadrným, lidovým výrazům. Prozrazuje v nich však starostlivou něžnost vůči ženě i dětem. Komentuje také společenskou situaci v Rusku, často velmi kriticky, hodnotí sebekriticky také svá díla. Prozrazuje v nich svůj životní optimismus a moudrost vzdělaného člověka, který zná život. Velmi originální je v tomto ohledu jeho klidný tón v korespondenci před soubojem. S laděním celého sborníku nekorespondují - podle mého názoru - studie Margarity Oděsské o Turgeněvových Lovcových zápiscích, Ivany Ryčlové o dramaturgickém systému Benedikta Jerofejeva a Jany Sovákové o uměleckém obrazu v díle Michaila Bulgakova, studie bezesporu vysoce odborné, avšak bez bližšího vztahu ke sledované problematice - odkaz A. S. Puškina.
Tato moje výtka samozřejmě nikterak nesnižuje ediční význam sborníku nejen brněnské rusistiky. Všichni uživatelé ruského jazyka a zájemci o ruskou literaturu tak získali možnost rozšířit své znalosti o věhlasném autorovi.
Autor: Alena Volková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)