Rozsáhlá stať Jiřího Dolejše (K diskusi o kulturní politice, Haló noviny 12. 12. 2000) má už ve svém titulu diskusní záměr. Jde o materiál, který byl předmětem jednání VV ÚV KSČM a jemuž bylo věnováno celé zasedání. Stalo se tak po delší době, kdy vedení strany jednalo o kultuře a kulturní politice a materiál předkládal místopředseda, jehož specializací je ekonomie a ekonomika. Nicméně nese zřetelné znaky soustavné výzkumné práce a představuje pokus zmapovat rozsáhlou oblast kultury a problematiku kulturní politiky.
Kromě vhodného členění do tří částí - kapitol upoutá přehledností a schopností shrnovat do zřetelných sumarizujících podob. Nicméně bez nějakého oslňujícího kverulantství jitří svým statickým pojetím kultury a kulturní politiky. V takto shrnujících statích mnoho autorů pojímá kulturu jako soubor hodnot víceméně málo hybných, statických. Kulturní hodnota je chápána jako památka, vzpomínka, připomínka nebo obrazně řekněme pomník či pomníček. Hybnost, vývojová energie, dynamičnost proměn je skutečně ve sféře kultury méně zjevná. Nicméně to neznamená, že tu absentuje. Statický klidový stav kulturní hodnoty nás nezřídka irituje a nejednou v dějinách (zejména jakmile se spojuje kulturní hodnota s politickou orientací) vedl až ke zničujícím explozím. Vzpomeňme jen důsledků kulturkampfu Otty von Bismarcka v sedmdesátých letech devatenáctého století. Kampaň pruského politika byla zaměřena proti katolické církvi a jejím výsledkem bylo stanovení státního dohledu nad všemi církvemi. V roce 1872 je uzákoněn občanský sňatek, 1875 vypovězeny mnišské řády (s výjimkou ošetřovatelských), nicméně výsledky celého kulturkampfu nebyly přesvědčivé, a proto jej v roce 1878 Bismarck ukončil.
Dodejme však, že daleko rozsáhlejší byla kulturní revoluce v Číně v letech 1966-69. Zde však šlo jen o kulturní »masku«, neboť de facto kampaň kulturní revoluce vyhlášená samotným Mao Ce-tungem byla sérií politických čistek, které situaci v zemi nebezpečně destabilizovaly. V roce 1969 na devátém sjezdu KS Číny Mao narůstající množství až teroristických akcí ukončil a po jeho smrti byla kulturní revoluce odsouzena jako sled nezákonností, za něž nese odpovědnost tzv. banda čtyř.
Oba dějinné příklady jen dokládají nebezpečnost chápat kulturu staticky, nehybně, kdy narůstá napětí explodující v uvedených »revolucích« a »kampfech«. Kulturu, její hodnoty, úroveň, rozsah a dosah chápejme v dimenzích přirozeného vývoje. Kultura naši užitkovou, účelovou činnost zduchovňuje, skýtá jí rozměr a podobu duchovního projevu, takže je zdrojem dynamiky v našem rozhodování a jednání. Hovoříme-li dnes o drásavém nedostatku politické kultury v našem životě, znamená to, mimo jiné, že našim politikům schází invence, energie tvořit a přijímat odpovědnost za to, co děláme. Rozpor je však hlubší. S obrovitým rozvojem materiálně-technické základny, s tím, jak vývoj techniky, ekonomiky rozšiřuje obzory jedince, seznáváme, že tato doba krizí je především a po výtce dobou proměn. Jádro, podstata mnohotvárnosti těchto dynamizujících proměn, tkví v tom, že vytváříme multikulturní prostředí, nicméně my sami jsme monokulturní (žijeme jen ze zděděného školou a širším prostředím) či dokonce nekulturní. Ve statistikách mechanicky uvádíme, kolik máme škol, kolik absolventů vysokých škol, kolik Oscarů a udělených cen, avšak skutečnost je tristní, protože čísla nepředstavují kvalitu, počet ještě není hodnotou - prostě vyčíslit, spočítat není ještě výkon axiologicky tvůrčí.
Jiří Dolejš ve druhé části své statě s titulem Stav kultury v ČR klade právem na prvé místo fakt, že stěžejní kulturněpolitickou zásadou je »respektování tisícileté kontinuity vývoje české kultury v evropském a světovém kontextu«. Vskutku význam, ba velikost české gotiky vynikne v plné míře teprve jakmile ji dosadíme do kontextu gotiky evropské. Česká funkcionalistická architektura vynikne teprve v komparaci kupříkladu s funkcionalismem francouzským. Místo a význam českého divadla zpravidla hledáme jen v národněosvobozeneckém boji. Jistě, ano, české drama, divadlo se však v plnosti vyjeví teprve mezi divadlem anglickým a ruským, mezi Stanislavským, Mejercholdem a Peterem Brookem. Nemíním škrtat vlastenecký, národní význam českého divadla, ale nastoluji otázku jeho multikulturního chápání. A to nejen pro pravdivost zkoumání, jeho věcnost, ale také pro potřeby kulturní politiky. Pravice nejčastěji vylučuje jakoukoliv kulturní politiku a soudí útočně, že je to pojem, kterým se zákeřně skrývá politický diktát nad kulturou; řízení kultury je prostě pravicovým kritikům cenzurním hlídáním kulturního, uměleckého jevu. V době multikulturního růstu, kdy se spolu s ním zintenzivňuje i nepřehlednost kulturního terénu, doporučuje pravicový mudrlant nanejvýš jakési kulturní voayerství, anebo bezmezný až sakrální obdiv.
Jenže právě zde najdeme ten drásavě brzdivý, retardující rozpor. Uprostřed rozmanitého, různotvárného kulturního terénu plného jemností, rozdílů tvořících multikulturní komplex, zcela nové pestré kulturní prostředí, máme se staticky a jakoby nábožně klanět a obdivovat. A tak v době politických, ekonomických i národnostních krizí multikulturního světa stojíme nehybně, staticky jako monokulturní jedinec, jenž žije jen z toho, co zdědil. V některých zemích dnešní Evropy používají ve smyslu odborného termínu, vědeckého pojmenování výraz »multikulturní intelektuál«. U nás jsem se s tím dosud nesetkal, a přitom nejde jen o módní slovíčko a la »no comment« a podobně. V anglických slovnících (tedy kulturních) a encyklopedických příručkách je to běžné. Dodejme, že většinou jde o autory v pravém slova smyslu současné. Zatímco u nás převládá útěk od dnešní reality k módní kritice předlistopadové skutečnosti, ve Velké Británii - vedle jiných - romanopisec, scenárista a esejista Kureishi Hanif (1954, poloviční Pákistánec), kromě milého debutu Moje krásná pradlenko zaujal a doslova se proslavil svou pronikavou, bez kverulantství tlumočenou kritikou dnešní, současné skutečnosti filmem London kills me (Londýn mne zabíjí), jehož tématem je bezdomovectví a drogy. U nás jsou literatura a film jakoby zcela honetně přesvědčeny, že u nás je bytů nadbytek, o drogách se píše ve stylu černých kronik, jak se kdysi kradly slepice. Kureishi soudí, že tato země (Anglie) je: »netolerantní, rasistická, homofobní, autoritativní krysí díra«.
Kriticismus těchto autorů dosahuje někdy až virtuózních uměleckých podob. Mixují jazyky, slang, dobové výrazivo do působivého vyjadřování a přiměřeně těží z jazykového napětí svých textů. U nás po odchodu Bohumila Hrabala jako by marně čekáme na takového alchymistu slova, a krize politická, krize politiků vlastně podmiňuje i krizi v literatuře. Kulturní politika tedy třídí, neinspiruje, není dynamická, ale v podstatě dobu zásadních proměn konzervuje do starých, ba zastaralých podob. Všeobecná a totální krize hodnot, hodnotových systémů nastoluje chaos místo řádu, místo stylu beztvarost, místo objevitelství kopírování, a to ještě neomaleně neumělé. Jak tedy diagnostikovat stav české kultury na počátku tisíciletí? Snad jen otázkou: Kam kráčíš, česká kulturo, kudy se to ubíráš?
Autor: Jan Cigánek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |