Devadesátá léta v české literatuře byla ve znamení obrovského boomu memoárové literatury, která nahrazovala deficit původní česky psané beletrie (jakkoli i tato vznikala nejednou dříve, a byly tak editovány se zpožděním). Byly publikovány vzpomínky různé ceny dokumentární i umělecké, paměti brakové i bezcenné, memoáry herců, politiků, sportovců, cestovatelů, pornohvězd atp. Kniha režiséra, scenáristy, herce a hlavně vynikajícího člověka Karla Steklého (1903-1987) však bude patřit k těm lepším, k nimž se pravděpodobně budeme vracet i později. Její "životnost" totiž nekončí prvním přečtením.
Nese název ZIVOT V INKOGNITU a vydalo ji nakladatelství IQ 147 v Praze. Bohužel bez uvedení ISBN (!), avšak nejde o samizdatový tisk: kniha je řádně edičně vypravena, vázána v pevných deskách a s fotografickou přílohou z archivu autora.
Paměti Steklého jsou literárním dílem svého druhu, specifickým literárním světem vytvářeným osobitým stylem a technikou. Prozrazují autorovu profesi scenáristy a režiséra. A také vliv české meziválečné avantgardy, poetismu a reportážní prózy. Autor si umínil "nejít ve stopách memoáristů a jejich plesnivých vzpomínek, plných zásluh a serióznosti" (s. 41), zdůrazňuje "detaily", jež jsou "kouzelné a zrádné" (s. 39). Autor si uvědomuje, že "vzpomínky na prožité nejsou holá fakta. Jsou to impresionistické obrazy, zachycující chvění slunce, světelné koule okamžiku, pro který žijeme dlouhý, fádní i neradostný život" (s. 12). Odtud poetika knihy, kompozice a nelineární řazení motivů, metoda střihu, výseče reality, detailního záběru, krátkého ironického nebo nostalgického komentáře (s využitím jazykové komiky), subjektivního dokumentu, který nás v zásadě epickými prostředky (i větami jednočlennými, krátkými, nedokončeně dialogickými) jakoby bezprostředně vtahoval do minulého dění.
Cenné jsou zvláště vzpomínky na Jaroslava Haška, Vlastu Buriana, Voskovce s Werichem, Václava Wassermana, Jana Karafiáta, Ference Futuristu a další umělce. Je samozřejmé, že jde o výpověď subjektivní, která se nemusí krýt se vzpomínkami jiných umělců. Např. píše-li Steklý, že s "tímhle Revizorem jsem neměl opravdu nic společného", je to v rozporu s pamětmi Jaroslava Marvana (Jaroslav Marvan vypravuje. Zpracoval J. Tvrzník. Praha 1975, s. 150) o tom, jak se točil Gogolův Revizor s V. Burianem v hlavní roli. Burian ostatně nepatřil k hercům, na něž by měl Steklý dobré vzpomínky; je šokován jeho "perfidní arogancí" a odsuzuje okupační "zvedání pravice a heilování". Uznával však jeho herecké mistrovství a byl roztrpčen nejen řáděním revolučních gard v roce 1945, ale i smutným Burianovým koncem, když ten byl na sklonku života nucen prodávat i šaty.
Pokud bychom mohli pěkně vypravené knize něco vytknout, potom je to zastaralý pravopis a nemožná interpunkce. Ale to jde spíše na vrub redaktora a nesnižuje hodnotu knihy.
Autor: amk
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |