Národní umělec Otakar Vávra, filmový režisér, spisovatel a pedagog, se narodil před devadesáti lety v Hradci Králové. Obecnou a střední školu absolvoval v Brně. Architekturu a pozemní stavitelství studoval v Brně a Praze. Do kulturního dění vstupoval v Brně, kde psal filmové kritiky do Rovnosti, do Václavkova Indexu, byl členem Levé fronty. První samostatnou režii hraného filmu uskutečnil v roce 1937 (Filosofská historie, Panenství). Ve své knize, která vznikla z materiálů připravených jako skripta pro posluchače Filmové a televizní fakulty AMU v letech 1980-1982, podává přehled o svém uměleckém vývoji a úsilí o realistický výraz v českém filmu.
Na filmovém nebi se Vávra začal objevovat v polovině třicátých let spolu s nástupem éry zvukového filmu. Mnozí hodnotitelé úrovně českého filmu mluví o tom, že se jednalo o období, kdy český film začal zároveň opouštět přízemní zápecnickou provinční úroveň a nabírat širší a hlubší umělecký dech. Vávra v tomto období, které je možno zarámovat osvobozením Československa v květnu 1945, natočil řadu celovečerních hraných filmů převážně podle kvalitních předloh významných spisovatelů (Jirásek, Kopta, Majerová, Čapek-Chod, Beneš, K. Čapek, Pujmanová, Mrštík, Balzac, Winter, Drda, Kratochvíl, Fábera, Řezáč, Včelička, Hrubín, Aškenazy, Pavlíček, Neff, Kaplický, Šotola a další). Tak vznikly filmy Cech panen kutnohorských, Kouzelný dům, Dívka v modrém, Pacientka doktora Hegla, Maskovaná milenka, Pohádka máje, Turbína, Přijdu hned, Rozina sebranec.
Otakar Vávra patřil mezi ty přední filmové tvůrce, kteří se aktivně podíleli na přípravě dekretu prezidenta republiky na znárodnění filmu a poté na jeho vybudování. Zastával řadu významných řídících a poradních funkcí v Československém státním filmu a měl nesporné zásluhy na vybudování tohoto významného odvětví československé kultury a umění. V tomto rozhodujícím období svého tvůrčího života natočil rovněž podstatnou část svých nejlepších filmů jako např. dlouhometrážní střihový dokument Cesta k barikádám, jehož natáčení se zúčastnil v květnu 1945 v průběhu Pražského povstání - Nezbedný bakalář, Krakatit, Předtucha, Němá barikáda, Nástup, Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem, Občan Brych, První parta, Policejní hodina, Srpnová neděle, Horoucí srdce, Zlatá reneta, Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice, Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy, Příběh lásky a cti, Putování Jana Amose a některé další.
Otakar Vávra byl vždy hodnocen jako seriózní tvůrce velmi vysoko. Byla mu sice vytýkána určitá »studenost« a převaha racionálních přístupů před citovými, nikdy však nebyla zpochybněna jeho profesionalita. Vzpomínám si, že když někdy v polovině 50. let byl v kolegiu ministra kultury projednáván návrh na ocenění významných kulturních pracovníků k 1. a 9. květnu, byl předložen mj. návrh z Československého státního filmu na jmenování Otakara Vávry zasloužilým umělcem a vyznamenání Martina Friče Řádem práce. Vznikla kolem toho rozsáhlá diskuse, oceňování význačných pracovníků a umělců bylo tehdy v počátcích, někteří diskutující argumentovali tím, že Vávra je »studenější« a racionálnější apod., kdežto M. Frič je »výbušnější«, ale více řemeslník apod. Nakonec byl O. Vávra vyznamenán udělením titulu zasloužilý umělec a M. Frič udělením Řádu republiky.
S Otakarem Vávrou jsem se seznámil někdy v druhé polovině 50. let. Blíže jsem ho poznal, a snad se s ním i spřátelil, koncem šedesátých a v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let. Když jsem nastoupil do funkce ústředního ředitele Čs. filmu, přihlásil se O. Vávra, ostatně jako řada dalších mých známých tvůrců, ke spolupráci. Byl jsem mu za pomoc a rady vděčný, protože jsem věděl, že Vávra je filmem posedlý. Má rozsáhlé vědomosti estetického, uměleckého, ale i technického a organizačního charakteru. Má mimořádnou schopnost jasného, srozumitelného a přehledného výkladu, je vynikající pedagog.
Mnozí režiséři a jiní tvůrčí pracovníci na něho vzpomínají s láskou jako na svého učitele. Mnozí, jak už to bývá, ho nemají rádi, jiní ho nenávidí, někteří ho pomlouvají.
Svoje životní názory a poznatky o práci v českém filmu precizně vyjádřil ve shora zmíněné knize. Hned v úvodu uvedl mj., že tato studie není učebnicí, ale čtenář v ní může sledovat jeho celoživotní úsilí o realistický výraz v českém filmu. A na úplný závěr uvádí, že »moje úsilí o realismus v českém filmu se neomezovalo jen na uměleckou formu. Šlo mi vždycky o vnitřní pravdivost zobrazeného života. Co je to platné, že je příběh líčen realisticky, když v něm postavy jednají nevěrojatně a odporují životní zkušenosti. Optimismus nezáleží ani ve šťastných koncích, ani v uhýbání konfliktům v příběhu. Velcí autoři umějí naopak ukázat železnou nutnost tragických srážek i časté ztroskotaní lidských osudů. Skutečný optimismus spatřuji v neúnavném úsilí překonávat všechny překážky, i kdyby se zdálo marné. Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději. Umělec musí mít nezlomnou víru v člověka. Víru v nesmírnou sílu národa i vašeho lidstva jít navzdory chybám a oklikám stále kupředu, k lepšímu zítřku.« O. Vávra se v poslední kapitole knihy věnoval svému vztahu k postavě Komenského. Končí větou: »Scénář Putování Jana Amose je hotov a chystám se jej natočit.« Tak se i stalo. V blahopřejném dopise k novému roku 1983 mi mj. napsal, že mi přeje »pevné zdraví a hodně úspěchů ve Vašem úsilí za lepší český film. Upřímně děkuji za souhlas s realizací Komenského...«.
Po roce 1989 vydal O. Vávra další variantu těchto vzpomínek. Pokusil se některé své názory pozměnit. Nevím, proč to měl zapotřebí. Nikdo ze současných tzv. mocných, ať se na něho usmívají, nebo šklebí, nemůže přece nic udělat s jeho postavením národního klasika na českém filmovém nebi!
Autor: Jiří Purš
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)