V závěru své recenze na memoárové vyznání Vojtěcha Jestřába Brno - můj Amarcord (1997) jsem vyslovil přání, aby autor svou skvělou, leč příliš stručnou knížku o Brně, době a sobě (měla 138 stran textu plus arch fotografií) pro další vydání rozšířil, aspoň zdvojnásobil. Udělal víc. Po třech letech nyní prostřednictvím téhož brněnského nakladatelství Doplněk přišel (zase na sklonku roku) s verzí natolik přepracovanou a rozšířenou, že je z ní nová kniha, téměř třísetstránkový svazek s novým názvem (který parafrázuje Ortenovy verše) HMATAT AŽ K NAHOTĚ. Přibylo deset kapitol, takže je jich teď jedenapadesát, krásnou náhodou (?) přesně tolik, kolik je kapitol jak v Pomalosti, tak v Identitě Jestřábova dávného kamaráda Milana Kundery, přibyla řada pasáží, jmen i point, asi proto se do svazku tentokrát nevešly fotografie města vypravěčova mládí (aspoň čtyři se uchytily aspoň na zadní straně přebalu, na jehož straně titulní je Košťálův romanticko dramatický snímek dívky vyzývavě se opírající pod jakousi skálou) a v souvislosti s tím vším se trochu posunulo těžiště, jak naznačuje i nový název: posunulo se směrem k intimitě. A neprohádá, kdo si pomyslí, že významuplný je i ten infinitiv v názvu, ano infinitiv, nikoli neurčitý způsob, jak zní český protějšek latinského gramatického termínu, jasně naznačujícího, že tu jde o to, co nemá konce, totiz o celozivotní touzení i úsilí.
Hmatat az k nahotě je vlastně variace na název Jestřábova zjevně autobiograficky laděného románu A zpívat az do konce (1987), s nímž nyní - v přidaných kapitolách - koresponduje autorovo rozpomínání i motivicky, evokujíc na víc než stu nových stránek vypravěčovo protektorátní dospívání a dozrávání v muže za jeho posledních brněnských středoškolských let, pak za totálního nasazení v Polsku a nakonec v odboji, ve vězení i v aktivitě po osvobození, kdy se ještě ne třiadvacetiletý absolvent drsné školy žití ještě před zápisem na filozofickou fakultu stal užaslým, nikoli však nečinným a zlu neodporujícím svědkem pogromistického divokého odsunu brněnských Němců. Aniž zamlčuje cokoli z jejich zpupného a provokativního chování za Protektorátu (píše o tom, jak jejich chuť špiclovat a udávat neměla mezí; v knize Brno - můj Amarcord se četlo dokonce o chuti udávat a radovat se z poprav - za plotem Kounicových kolejí, což je známo také z jiných pramenů, například z knihy Čestmíra Jeřábka V zajetí Antikristově), je i po víc než půl století ještě pln hrůzy z barbarského řádění českých brněnských "mstitelů" po osvobození, ale navíc přesvědčivě dovozuje, kdo měl přirozený zájem na roznícení pomstychtivých vášní, kdo se jím dal snadno strhnout, kdo a jak z něho těžil, i kdo se naopak snažil mu bránit. Tu přerůstá Jestřábova noblesní kniha nejen žánr memoárů, ale bezmála vše, co se na ožehavé téma dosud přičinlivě napsalo.
Pozoruhodné jsou i nové stránky o Brně padesátých a dalších let (např. o tom, jak i s ním doba nepřející žertu málem zatočila), ale zdá se, že posledních deset až příliš stručných kapitol (nebyla ta stručnost nadiktována předem stanoveným rozměrem knihy, které možná z téhož důvodu citelně chybí rejstřík?) je zas jen záloha na další dlouhou a mámivou sloku toho zpěvu, té písně tužby po životní plnosti, písně, jakou je přec celé Jestřábovo trojjediné dílo básnické, překladatelské i esejisticko prozaické. Ostatně záložka slibuje další prózy, na nichž autor pracuje.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)