Živou kulturní záležitostí dneška se stalo otevření nové expozice současného výtvarného umění v Národní galerii - Veletržním paláci. Několik silně medializovaných událostí a akcí vyvrcholilo voláním studentů AVU a značné části odborné i občanské veřejnosti po nápravě nedostatků, kladených za vinu udánlivé nekompetentnosti jejího generálního ředitele prof. Milana Knížáka. K této nesporně kontroverzní osobnosti naší polistopadové kulturní scény se již v kladném i záporném smyslu vyjadřovala řada teoretiků, kritiků, umělců, novinářů i dopisovatelů. Obrys-Kmen nedávno vzpomněl jubilea bývalého rektora VŠUP prof. Jiřího Mikuly, který se v přátelském rozhovoru této ožehavé tematice nechtěl věnovat. A jen horko těžko jsme od něj dodatečně získali písemný názor:
Vůči panu Knížákovi neplanu přízní ani necítím odpor, asi proto, že ho blíž neznám a o kontakt s ním neusiluju. S jeho typickým cůpkem a náušničkou mi představoval běžný polistopadový fenomén, kdy se v Praze padalo na zadek před každým disidentem a emigrantem; on byl polotovar obého. Myslím, že K. sám se zpočátku nikam do popředí drát nemusel, imidž mu vykouzlila zbrklá doba majetkového převratu a studenti AVU, kteří si ho pasovali a personifikovali coby ručitele absolutních tvůrčích svobod, i pro fázi svého zrání, kdy jim starší pojetí vnucovalo profesionální odbornou zdatnost jako prioritu, osobitost jako cíl. V tomto směru je pan Knížák dodnes někomu nevyhraněným, jinému geniálním epigonem mnoha tváří bez výrazných talentových znaků, což ovšem postmoderna toleruje stovkám současných »mistrů«. Proč by tedy neexceloval i on?
Před patnácti lety na VŠUP vystavil jeden student - coby klauzuru - »Rudé trpaslíky na zeleném osení«. Tuto narážku na vládnoucí veličiny ÚV a vlády zhlédl návštěvník Vasil Biľak a vědu z toho nedělal. U jiné práce, kde student užité malby použil námětu Spartakiády a znázornil, jak si tisíce cvičenců lezou vzájemně do zadků, dokonce pobaveně prohlásil: »Veď on má mladý autor vlastně pravdu!« Což uvádím jako příklad, že kritickou tvorbu k nám rozhodně nepřinesl mistr Knížák jako první.
Nicméně také on se po Sametu docela sympaticky etabloval osobitým pidi-artem trpajzlíků, shazujících aureolu jak byvších autorit, tak polistopadových veličin pseudohumanistů a tržních fantastů - nevyjímaje sebe sama. Dle invence načerpané z ARTODAY nás »negramoty« pobavil body-artem pomalovaných aktů živých modelek, načež snaživá kritika a hitů lačná masmédia vytvořila kolem jeho osoby nimbus »nositele všech zdravých tendencí výtvarného umění svobodného světa«.
Po jmenování rektorem AVU servilně vyhověl pokynu parazitů na Gorbyho vědomé zradě levicové fronty; vyházel komunisty a podobně smýšlející členy pedagogického sboru Kotalíkovy éry a nahradil je sobě konformními, převážně postmodernisty. Tímto aktem též epigonsky napodobil ostatní »počisťovače« jiných vysokých škol, odkud bylo takto sametově »odejito« několik stovek profesorů, docentů i odborných asistentů. Doba si žádala novot a on Akádě vtiskl netradiční nadnárodní charakter možného hostování pedagogů odjinud než z regionu Česka; zavedl univerzitní statut volného střídání oborů i volby přednášek, nakonec i oblíbené konkursy, což bylo všeobecně bouřlivě uvítáno zejména studenty. Jeho úchvatné akademické happeningy a poeticko-hypermúzické koncerty okouzleně a s dojetím - nad nabytými svobodami prožitku - sledoval na obrazovkách doslova celý národ. Jak by ne: zásluhou všestranného Knížákova génia se - víc než rovnocenně - znásoboval dramatický přínos již stávajícího kandidáta na Nobelovku a Praha se blížila kýžené metě kulturně globální velmoci, při naději na Nobelovky dvě!
Proti tomu nadnárodnímu trendu hodlá gen. řed. NG koncipovat a budovat moderní sbírky dle zásady: čím se česká avantgarda liší od ostatních evropských kultur. V tom nelze vidět rozpor, když tak neusoudila Jeho autorita... Před tou prý neobstál ani Jiří Anderle a mnozí další!
Volali mi známí: co prý říkám novině, že pan gen. řed. uznal tvorbu Fr. Grosse jako kvalitu. Že hodlá vystavit Švecův návrh na Stalinův pomník. Přitom prý zepsul masmediální protežé O. Zoubka, J. Jíru, Vl. Komárka coby kýčaře nejvýš regionální úrovně. Odpovídám, že se můj přítel z RADARU musí v hrobě rdít pýchou, jsa uznán kapacitou eurouniální úrovně a mezikontinentálního renomé!
Ten pomník a tuším Trnkovy loutky souvisejí s praktickou starostí o návštěvnost. Jak správně podotkl redaktor Peter Kováč, tvorba stalinského období ji nepochybně zvyšuje někdy z přirozeného zájmu »estetických nevzdělanců«, jindy jako kuriozita. Až na výjimky (Pompidou, Guggenheim) do galerií Florencie, Madridu, Říma, Petrohradu jezdí turisté - obdivovatelé za Rembrandtem, Tizianem, Goyou, Goghem, Gauguinem. Sály se stovkami prezentací moderny zejí nezájmem diváků a prázdnotou. Jak by neměl odpovědný činitel starost, aby také pražskou modernu nepostihly podobné neduhy. Co když nepomohou ani nahé kustodky - průvodkyně zvýrazněné mistrovým body-artem? (Proč by celosvětový fenomén nahoty nezavál i do Holešovic? V typicky pražské personifikaci by zajisté splnil účel!)
V tržních poměrech je pan gen. řed. jako doma a jistě si poradí i s návštěvností a lukrativní rentabilitou. Ovšem má prudší povahu a mohl by se občas mírnit také v odsudku umělců, které neuznává. Označit sochaře O. Zoubka a malíře J. Jíru za kýčaře, odkazovat tvorbu Vl. Komárka někam do regionu, to je prostě fópa, kterého bychom se nedopustili ani my, jejich byvší oponenti, a věřím, že ani vyšší orgány minulého režimu. Ty se jim podobné spíše snažily získat, jak svědčí desítky a stovky nákupů právě od nich v NG, Artcentru, krajských galeriích, nebo přímo zájemci Chňoupkova typu a zájmu.
Ovšem fakt, že příchod restaurace kapitalismu u nás pohřbil naivní představy studentů uměleckých škol daleko drsněji, než by to mohl způsobit knížákovský fenomén, se nedá popřít. On přece nemůže za hospodářský vývoj, nesmyslné restituce, kuponovou privatizaci, rozdělení státu ani zavlečení národa do militantního uskupení ve službách světové reakce. Nevěřím, že niterně souhlasí s odsunutím kultury na okraj vládního zájmu co do prostředků na vytváření podmínek. Asi ho drží chiméra »úspěšné soběstačnosti svobodného umělce« jen proto, že se souhrou okolností ocitl na sametovém výsluní jako falanga jemu podobných, co využili podmínek nastalých po reál-socialismu. Což mu nelze zazlívat.
Jinak myslím, že se ani do ředitelské funkce v NG příliš nedral. Hodlal přece započít politickou dráhu trafikou senátora s pevným platem za nulovou výkonnost, jako desítky protežé posametové doby. Ač nevyhrál konkurs, byl jmenován přímo z vůle a rozhodnutí pravicové soc. dem. vlády na návrh ministra, který - se svými předchůdci - vystřídal na onom exponovaném místě stejné, pravicovému zvratu poplatné »suverény«. Dostal tím tak trochu danajský dar a lze ho částečně i politovat. Neb ho čeká nevděk veřejnosti, kritika mnohých teoretiků byvších ambicí, pomluvy do expozic nezařazených výtvarníků několika generací. Stojí před problémem, čím naplnit prostory Veletržáku, až vyjde z módy mnohametrový odstup mezi obrazy, objekty, fotoefekty a »plastikami« jen podle popisků. Za finančního srabu, který postihl českou kulturu, bude vyrovnaná ekonomika sisyfovským úkolem. Pokus umožnit prezentaci Kremličků, Zrzavých, Kubištů, Rónů, Štursů, Černých, Kupků, Knížáků, Picassů i Bromové »Anatomického lůna« obchodními kontrakty s DIOR či CHANEL parfémy by dnes musel podstoupit každý, i méně »provoněný« gen. řed. na jeho místě. Takže ho politujme, českou kulturu však víc!
Autor: J.M.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)