Chaim Potok, který už prokázal podivuhodné schopnosti romanopisce (Jmenuji se Ašer Lev, Dar Ašera Leva), nabízí čtenářům šestici próz pod názvem ZEBRA A JINÉ POVÍDKY (Volvox Globator, 2000). Vedle Zebry, což je přezdívka chlapeckého hrdiny, objevují se v dalších textech jména ostatních protagonistů (Bubu, Moon, Nava, Isabela). Pouze poslední povídka Max je odvyprávěna Emou, pro niž je zemřelý strýc vzorem v konfrontaci s neduživým bratrem téhož jména. Za připomínku stojí, že se všechny texty pohybují v rozmezí od třinácti do devatenácti stran. Je tak vyloučen prvek nahodilosti z případné spolupráce s různými časopisy s odlišnými požadavky na rozsah.
Tematicky vycházejí Potokovy povídky z realismu všednosti. Styčné body narození a smrti jsou doplněny o prvky utrpení, kterými jsou formováni dospívající hrdinové, než překročí práh dospělosti. Ztráty nejbližších (autonehoda, zákeřná nemoc) jsou vesměs osudové a vyrovnat se s nimi lze formou spoluúčasti nebo navázáním nového vztahu, ať už lásky nebo přátelství.
Další rozměr získávají texty o události společenského charakteru: jde především o válku ve Vietnamu, kam byli Potokovi protagonisté vehnáni a odkud si bez vlastního přičinění přinesli traumatizující stigmata na celý život. Pakliže přežili. Pakliže jejich jména nezdobí zeď památníku padlých z Vietnamu ve Washingtonu, D.C., kam jednoruký malíř John Wilson každoročně přijíždí s dárkem pro svého přítele. Předností těchto povídek je, že autor nespekuluje ani nemoralizuje, pouze předestírá, nechává na čtenáři, aby zvážil a aby procítil.
V tomto ohledu je asi nepůsobivější povídka Nava, v ich formě vyprávěná esence prožitků generace otců (pomoc a solidarita ve Vietnamu) s generací dospívajících ve světě násilí současné Ameriky. A zase: svět intelektuální americké rodiny s egocentrických synem Moonem je konfrontován se světem nuzoty a vykořisťování dětí v Pákistánu.
Technika Potokova vyprávění se odvíjí ve zklidnělém lineárním toku, bez nárazových skoků, bez podpůrných triků a bombastičnosti. Autorovi nečiní potíže střídat osoby vypravěčů, dialog je střídmý, bez ozvláštnění uvozovacích vět. Ty se opírají především o slovesný tvar "řekl", v úsporném stylu E. Hemingwaye.
Celek Potokových povídek tak tvoří organickou jednotu v tématu i ve zpracování a v závěrečném estetickém zážitku tříbí smysl pro orientaci v našem složitém světě a hlavně při rozhodování o hodnotách trvalých a pomíjivých.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |