Často se mi to stává. Zaparkuji před supermarketem, odejdu, kam potřebuji, pak se vrátím a mám za stěračem reklamní leták. Nevím, kdo mi jej tam zasunul, jisté ale je, že to byl nevychovanec a ostudník, protože tak učinil o své vůli, bez mého vědomí, bez objednávky a bez ohledu na skutečnost, že všechny takové letáky jsou mi k ničemu, že je nečtu a že mi vůbec nedělá dobře po někom uklízet, ale dělám to, pamětliv slov mé matky, která říkávala: »Když si jeden libuje v chlívku, druhý už nesmí, na něm je, aby uklidil, jinak se chlívek bude zvětšovat, až nás všechny spolkne.« Takže každý leták vyjmu, zmačkám a hodím do koše, když je na dohled. Když není, vezmu ten marně potištěný papír do auta, zdarma jej svezu městem a před domem vrhnu do popelnice. Vzdor slušnému vychování k tomu utrousím jedno dvě z pěti šesti nejvíce odpudivých českých slov.
Minulé úterý však bylo všechno jinak. Buď jsem nebyl ve své kůži nebo nevím proč, ale stalo se poprvé, že leták zpod stěrače jsem přelétl očima. Možná mě chytil smyslnými rty vytisknutými červeně vpravo nahoře. Těmi rty a pak i textem obracel se na mne jistý noční klub se jménem jako ostrov, kde dámy chodí napůl nahé. Sdělení bylo stručné: »Budeme spolu pít pouze za poloviční ceny...« a o dva řádky níž: »... od 19. (sic) hodin.«
Ne, ne. Pít spolu nebudeme! Za poloviční ceny, ani za plné! Ani kdyby nabídka byla ještě lákavější, kdyby třeba slibovali, že naráz čtyři noční dámy mně budou nahlas předčítat. Dobře si totiž pamatuji dávné naučení staršího přítele: »Lidí neznajících pravopis je stále víc. Nejlépe je vyhnout se jim. Nemůžeš tušit, čím ještě horším tě překvapí.«
Marně potištěný papír »Budeme spolu pít...« jsem ukryl v autě, zdarma svezl městem a před domem vrhnul do popelnice. Vzdor svému vychování, které bylo celkem slušné, jsem přitom užil tří čtyř z nejvíce odpudivých českých slov.
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |