Když jsem byl malý, ale ještě i v době, kdy jsem dospíval, sedávali jsme s babičkou a dědečkem za teplých večerů na velkém kameni, který ležel venku před domem. Celý den se o ten kámen opíralo slunce a on pak dlouho hřál a vracel nám teplo, které do sebe přes den nasál. Babička vždy něco tiše vyprávěla, dědeček pukal ze své fajfky s dlouhou troubelí a občas se také rozpovídal. Vzpomínal na kamarády, s nimiž pracoval na stavbách, na jejich dovednost i na jejich veselé kousky, občas se rozhovořil o kamarádech z vojny, s nimiž ležel za války, za té první světové, kdesi na italské frontě.
Nad našimi hlavami se vznášela vysoká podezdívka, na ní babiččina zahrádka jako dlaň s několika záhony mrkví, petrželí, cibulí a ibiškem, na jehož zázračnou léčivou moc babička nedala dopustit, na jaře tam pronikavě voněl kvetoucí šeřík, v létě pak kopr a několik trsů heřmánku. Když jsem tu zahrádku viděl po létech, nedovedl jsem pochopit, jak se tam všechny ty rostliny mohly vejít. Ale teplé večery mi vždy vracejí ty vůně, které se časem proměnily ve vzácný odér, věrně provázející vzpomínky z těch dob.
Z toho místa na teplém kameni jsme viděli na silnici a do luk. Silnice byla přes den neobyčejně rušná, hřmotily na ní selské vozy, těžké, vrchovatě naložené žebřiňáky, vesele zněl dusot koňských kopyt a skřípění zvolna se sunoucích volských potahů, vzduch protínalo práskání bičů a provolávání vedrem zmožených chlapů ve vlajících a propocených košilích.
Když přicházel večer, ztrácela se horečnatost dne. Na krajinu se zvolna snášelo šero a z luk za silnicí se šířil vonný a tišivý chlad. Vzduch se ještě zachvíval žárem dne, ale postupně nabýval na tajemnosti, která zjitřovala a rozněcovala srdce. Houstnoucí šero bylo prosyceno nejasnými, doposud nepojmenovanými touhami, neurčitým steskem po něčem vzdáleném, tajemném a nesmírně krásném. Z kalichu obzoru vyrůstal měsíc. Byl obrovský a celý rudý. Jak stoupal vzhůru, jeho barva se měnila, až nakonec zářil jako vyleštěná cínová pánev. Jeho mátožné světlo rozrušovalo obrysy stromů a věcí kolem nás a celý svět se nořil do neurčitého svitu. Byl náhle tišší, pozornější a našemu srdci bližší.
Mlčeli jsme. Zaposlouchali jsme se do šera. Ve vesnici postupně utichaly zvuky a lomozy, tu a tam zaskřípěla těžká vrata, zaštěkal pes, přeletěl pták, jehož křídla zašelestila někde nad našimi hlavami, na obloze zablikaly první hvězdy.
»V takových chvílích se rodí podivně čisté, lehké myšlenky, ale jsou jasné, průzračné jako pavučina, slovem je nezachytíš. Vyšlehují a mizí rychle jako padající hvězdy a sežehují duši neurčitým smutkem, laskají ji, zneklidňují a tehdy duše vře a taví se, přijímá svůj tvar pro celý život, tehdy se vytváří její podoba,« píše Maxim Gorkij v Dětství.
Ty dávné chvíle večerního posezení na vyhřátém kameni pod teráskou u našeho domu zůstaly v mém srdci nezměněny a nic je nikdy nedokázalo narušit. Jsou mi drahé jako chvíle velkého štěstí, vyrovnaného klidu, jako zdroj nezničitelné pohody. Dnes už vím, že ten kámen byl nahrubo otesaný pomník. Je na hřbitově, tam, kde má dědeček hlavu. Jsou tam všichni. Dědeček i babička. A vedle nich spočinul můj otec i má matka. Ale ty dávné chvíle pohody a vzájemného porozumění žijí v mém srdci a nic už je nemůže změnit, zakalit nebo smazat.
Je mi líto dnešních dětí, které tráví večery u televizorů. Netuší, o co přicházejí. A přece stačí tak málo! Jen vstát a s někým blízkým vyjít před dům...
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |