O životě se spisovatelkou MARKÉTOU ZINNEROVOU

   Mohla byste se popsat a charakterizovat?
   Pro mne je charakteristická důvěra, základní vlastností optimismus. Obojí je ve stavu déletrvajícího poranění. Jsem determinovaná rodinou, mateřstvím. Jedna z postav seriálu My všichni školou povinní to za mne vyslovila větou: "Život ženy poznamenají děti, ať už se narodí, nebo nenarodí."

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   V souvislostech lidského jednání v přesahu času. O tomtéž ve vztahu k moci a o jevech z ní vyplývajících. O práci, kam se ubírají moje děti, a co čeká příští generace.

   Chtěla byste něco ze svého života škrtnout?
   Smrt blízkých. Ale i smrt je součástí života, byť někdy nespravedlivě krátkého.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Je-li tím míněna negativní zkušenost, tak nejtěžší zásah je pro mne od toho, k němuž se cítím silně citově vázána.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez dobrých inteligentních lidí. Bez knízek, své práce, bez brýlí.

   Co vám dalo dětství?
   To, čemu se říká "slunce v duši". Doživotní inspiraci a snové návraty do krajiny dětství. Skvělé rodiče.

   Čemu vás naučil zivot?
   Že mnohé je úplně jinak, než jsem předpokládala a věřila, že je.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Samozřejmě, že lidi. Nutno ovšem podotknout, že někteří mě naopak překvapili v obráceném slova smyslu. Někdy zklamu sama sebe, v opravdu zátěžových situacích nemám psychickou výdrž - alespoň na začátku. Dá mi dost práce, než se zase seberu a začnu bojovat.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Psát a také žít v souladu se svou osobní etikou. Mít pro koho žít. A také jistá míra vnitřní svobody.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Odpověď je totožná s předešlou. Je ovšem těžké být sám sebou, jestliže si člověk sebe sama neváží. Snažím se, abych takový pocit nemusela mít. Což ovšem neznamená, že o sobě někdy nepochybuju.

   V co věříte?
   Nemám boha. Věřím v sebe. Věřím, že do určité míry ovlivňuji svůj osud.

   Jste někomu za něco vděčná?
   No jejej! Rodičům, manželovi, spoustě dobrých lidí, osobním přátelům...

   Co je zbytečné?
   Plakat nad rozlitým mlíkem

   O čem nejčastěji sníte?
   Snů ubylo. Než mi vyšla první knížka, snila jsem o tom, že mi vyjde knížka, budu slavná a za honorář pojedu k moři. Takže spíš odpovím, o čem se mi zdává. Jsem mladá a úspěšně se zamilovávám.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Nikoliv brachiálně. Pouze slovy. Po určitém čase, kdy autor píše, a v mém případě je to pár desetiletí, se dá říct, že prostřednictvím své tvorby.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Určitě se neušpiním vědomým ubližováním.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Když přijdu na to, že se mi někdo opakovaně snaží roztloukat pecky na hlavě, nebo ze mne dělá hlupáka.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Proto je vyhledávám a taky je dělám.

   Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Takové ty, o nichž se vypráví v pohádkách. Přátelství, dobro, láska, potrestání zla... Protože v životě to bývá tak, že slézáme skleněnou horu, po níž se stále smekáme k úpatí - pohádky budou, z toho aspektu bohužel, věčné.

   O čem jste si dělala iluze?
   Například o tom, že po osmdesátém devátém roce minulého století nevystřídá soubor diskriminací předešlých plejáda diskriminací jiných. Měla jsem iluze o tom, že konečně bude hlavním kritériem, co kdo umí. Už vůbec jsem netušila, jak propastného rozměru dosáhne diskriminace sociální. Jak budem zapomínat, že jsme příslušníky svého národa, poněvadž si sami sebe v té malé zemi uprostřed Evropy nevážíme.

   Jaké máte ideály?
   Jsou prosté. Přeju si možná co největší spravedlnost (nepramenící ze sobeckého já, já, já - co je dobré pro mne, je spravedlivé), slušnost, ohleduplnost a schopnost lidí myslet na druhé. Jak ovšem víte, ideály jsou věčné proto, že jsou nesplnitelné.

   Na co jste zvědavá, co byste se ráda dozvěděla?
   Jestli lidstvo přežije samo sebe.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Každá chyba je zároveň zkušeností. Nedovedu obecně říct, na jaké chyby máme právo. Spíš na které nemáme. Ostatně co se jeví chybou, v časovém horizontu mnoha let může být prostě alternativou, která odstartovala řetězec skutečností a rozhodnutí, které by se jinak nestaly.

   Litujete něčeho?
   Že nejsem vzdělanější. Že jsem zanedbala studium jazyků a hudby.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Nejsem "adrenalinový" typ a záměrná dobrodružství nevyhledávám. Sám každodenní život a jeho peripetie mi připadají dobrodružné. A copak boj za vlastní důstojnost - i před sebou, výsledek práce, uhájení živobytí, dokonce i pohody nejsou dobrodružné ažaž?

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Dlouho bylo snadné opít mě rohlíkem. Díky vlastnostem zmíněným v první odpovědi a nedostatku skepse se to občas stává doposud.- Dostatečnou skepsí jsem vyzbrojena v případě výroků a činů politiků.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Že jsem pány ve svém domě. Někdo, že je středem světa, jiný, že neznamená vůbec nic. Myslím, že každý si hýčkáme nějakou lež nebo spíš něco, o čem chceme věřit, že je jinak, než je. A propos - cituji krásné P. F. do roku 2001 Vratislava Ebra: "Ať tento rok je lepší, než bude!"

   Co dnes považujete za statečnost?
   Například boj zpravodajců České televize o to, aby se nestala nástrojem jedné strany. Postoje Michala Černíka.

   Stojíte si za vším, co jste vytvořila, anebo byste se k něčemu nejraději neznala?
   Moje prvotina je průšvih. Druhotina skoro také. Na rozdíl od české televize , která jej neuvádí, si stojím za seriálem My všichni školou povinní.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Pokora je moje vlastnost. Vždyť tolik lidí dokázalo a dokáže víc než já.

   Co vás ponizuje?
   Křivda. Zjevná lež. Nadutost. Zvůle. Cynismus.

   S čím se nesmíříte?
   S hloupostí a nadutostí.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Schopnost myslet na jiné víc než na sebe. Potěšení z osobní užitečnosti. Schopnost víry a naděje. Láska v širokém slova smyslu. Umění nerozmělnit se v maličkostech a soustředit se na podstatné.

   Děsí vás něco?
   Nepoučitelnost lidstva.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Z dětských maličkostí. Když potkám dobrého člověka, v němž se nezklamu. Z uměleckého zážitku. Z matky přírody.

   Jaká je vaše největší zkušenost?
   Zivot sám. Vnímám jej jako nepřestajnou obrovskou zkušenost, ať v mezilidských vztazích, nebo v krátkých i vzdálených dějinných souvislostech.

   Čemu jste porozuměla až teď?
   O tom až tak nebádám. Protože nemohu říct, že až nyní jsem porozuměla tomu, že lidé své různými cestami vydobyté postavení ve společnosti příliš často obhajují všemi prostředky. Dokonce si k tomu, jsou-li v postavení mocných, vytvářejí opravňující zákony, které, hodí-li se jim to, nejen využívají, ale většinou beztrestně i porušují.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Viz odpověď na předešlou otázku. Také že hrabivost nezná meze - ani hranice. Je nectná a neskutečně vynalézavá.

   Z čeho nechcete slevit?
   Z umanuté představy, že konat spravedlivě a prospěšně je dobře, a zároveň je to nejlepší, co člověk může udělat pro sebe.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   Poté, kdy odešly dospělé děti, přestěhovali jsme se s manželem do bytu 2+1. Jeden z pokojíků mám na psaní. Dosud v něm není počítač, jen psací stroj. Za nezbytné nepovažuji dokonalé technické prostředky k tvorbě, ale pohodu a klid doma. S mužem si je naštěstí poskytujeme. Také jezdíme na chalupu. Při pohledu z okna do širé krajiny mám pocit prostoru, svobody a čistoty přímo v duši.

   Bez čeho si nedovedete představit život?
   Spíš bez čeho si jej nechci představit: Bez své rodiny, bez lásky, bez tvorby, bez dobrých knížek, bez práce, přátel, trochy peněz na dennodenní život, bez toho, že bych se mohla na něco těšit.

   Jak chápete pocit štěstí?
   Jako harmonii. A potom jsou nádherné zalykavé okamžiky štěstí neopakovatelných okamžiků. Na ně se nezapomíná a zdobí jako hvězdy noční nebeskou klenbu.

   Na co se těšíte?
   Ráno se těšívám na psaní. Těším se na dobrá setkání, čekají-li mne. Radost mám ze setkání s rodinnými mrňousky Vojtou a Anežkou, protože se o ně nemusím starat, jenom se z nich těšit. Vždycky se těšívám na chalupu a dotýkání přírody.

   Přejete si něco pošetilého?
   Aby se politici chovali podle nesplnitelného sloganu: "Ať láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí." Přidala bych: A kdo krade, ať mu ruce upadnou.

   Markéta Zinnerová se narodila 21. června 1942 v Brně. Je vdaná, má tři děti. Z její obsáhlé tvorby vybíráme: kniha a televizní seriál Tajemství proutěného košíku, kniha a televizní seriál Kde padají hvězdy, televizní seriál My všichni školou povinní, kniha a film Indiáni z Větrova, filmový scénář Den pro mou lásku, z řady knižních a televizních a rozhlasových pohádek například Čarovné prstýnky, Princezna z třešňového království... Loni vyšly knihy pro děti: Hejásek a Jujdásek, Za humny je drak, Kočka Linda, poklad rodiny a divadelní pohádka pro děti i dospělé Elixír a Halíbela.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]